Zvedni hlavu. Jana Černocká (*1997) se narodila ve východních Čechách, ale v současnosti studuje v Brně dějiny umění. Pracuje ve výzkumném centru zaměřeném na umění raného středověku, které dává jejímu (nejen) profesnímu životu aktuálně největší smysl. Poezii častěji čte než píše, ale za posledních pár let se jí nahromadily vlastní texty, o které by se chtěla podělit.
Rekonstrukce
Rozbořili dětství
bílé kuličky se vysypaly ze stěn
vyprchala vůně ze skříní
opadaly lístky květinám z tapet
obrázky ze skel seškrábli nožem
a mrtvolky much mezi okenicemi
odfoukli jediným dechem
zmizela tmavá zákoutí
takže musela odejít všechna strašidla
z celého vesmíru zbyly čtyři holé stěny
Rozhrň záclony
Růže rozkvetou na tvém obličeji
bude jako země z družicových snímků
Jak je venku?
Vidím jen listy stromů, jak se chvějí na stropě
Tvé vrásky jsou stopy hvězdných drah
Kolikrát bude zítra?
Možná jsem porušila pravidla svého ženství,
Když jsem se snažila zachránit naše polibky
Jako dědovu skleničku na tureckou kávu,
Která spadla na dlažbu a krvavé střepy
Se ztratily v tmavém prášku
Možná jsem to pokazila
Svatý Šebestián má tělo proražené šípy
Děravé leskne se potem a obléká krví
Mantegna ho ale namaloval jak se dívá k nebi
Asi aby naposledy uviděl vlaštovky
Mezi mraky a čárami od letadel
A proto když tě rána srazí k zemi
Zvedni hlavu
Sedmikrásko, kdo vytrhal ti lístky?
Ztratila jsem tě, když jsme bloumali prázdnými ulicemi
A lampy v Tyršových sadech svítily na naše opatrné polibky
Sedmikrásko, v neděli Bůh ukázal ti ráj
A pak se ti vysmál do očí
Tohle není nic pro tebe
V pondělí umačkala jsem tě v dlaních
(Už se nikdy nedostanu do nebe)
Mám odřené paty
Vždycky když se ochladí
Protože sešněrovaná v nízkých kozačkách
Si moje chodidla těžko zvykají
Že už na nich slunce nemůže vypalovat
Tmavé proužky
V sandálech se dá mnohem rychleji
Seběhnout ze schodů
A vyběhnout na ulici
Slunce opadalo ze stromů
Válí se na zemi
lepí se zespodu na boty
jako žvýkačky
zapadlé mezi žulové kostky
Na dominikánském náměstí
1948
Taje.
Voda stéká ze střech do okapů.
Pražská Loreta je
Od rána schovaná v závoji mlhy
V paláci Černínů
muž stojí u okna
s posmutnělou tváří
divná hvězda nad Hradem teď září
„Mé drahé město, pýcho národa!“
Taje.
A střechy se barví do ruda.
Muž stojí u okna.
Slzy mu stékají na lícní kosti.
Ve strachu přemýšlí o budoucnosti.
Taje.
Společně se sněhem byl vržen do propasti.
Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?
Tento příspěvek je první, který u nás Jana publikuje. Jestli se ti její básně líbily, zkus si přečíst třeba texty Patty Hanak nebo Štěpána Žůrka, mohly by se ti líbit taky.