Eliška Nagyová (*2001) pochází z Prahy, kde také studuje bohemistiku. Nejen literární vliv na ni má Karel Čapek, Vladimír Holan nebo Věra Linhartová. Má za sebou pár autorských čtení, z nichž poslední se uskutečnilo v čajovně Jedna báseň. Loni jí vyšla sbírka o sedmi básních v nakladatelství Koleno.
Spoléháme na autonomii čtenáře
Jonáš Franěk (*2002). Pohybuje se mezi Prahou a Olomoucí, kde na UPOL studuje bohemistiku a divadelní vědu. Jeho texty se objevily v Hostu, publikuje na instagramu @jonasfranek. Číst dále
Anna Beata Háblová: Když je člověk u něčeho na začátku, tak to nemusí být vždycky stoprocentní
Foto: Ladislav Zedník
S Aničkou jsem se seznámila na akci Poezie za školou, kde recitovala své básně a slamy o metru a baroku. Bavily jsme se o její výstavě v DOXu, kterou jsem měla z pozice kustoda pečlivě zhlédnutou. Letos má v nakladatelství Host vyjít její román Směna. Náhled na něj, rozmanitou tvorbu a široký záběr na poli literatury, architektury a vizuálního umění zrcadlí právě náš rozhovor.
Něco jako vzpomínka tu teče z okapů
Čím se zahalit před puchýři vanitas. Jan Horský (*2000) pochází z Dubé u České lípy. V Praze studuje český jazyk a literaturu na FF UK, ve své poezii čerpá hlavně ze surrealismu a T. S. Eliota. Své básně publikoval také v revue Prostor. Číst dále
Divný rok
Až jednou shoří dráty. Klára Maňurová (*2001) studuje prvním rokem dějiny umění a bohemistiku v Brně. „Píšu a maluju – co se nedá napsat, to se dá namalovat a naopak. Básně jsou má osobní zpověď, neviditelné obrazy, záznamy hořkosladké všednosti a všech lásek i nelásek. Začala jsem psát ve chvíli, kdy mi věci přestaly dávat smysl – a ten je zatím stále k nenalezení. A z té krásné nesmyslnosti vznikají mé básně.“
Melancholie
Kyprou tmou plynou pobledlé hvězdy. Linda Liczki studuje na italském gymnáziu v Praze. Kromě poezie píše i prózu a je milovnicí impresionismu, proto ve svých textech zachycuje především nálady a prchavé okamžiky. V jejím dalším příspěvku nám svým bohatým básnickým jazykem předkládá plné obrazy zastavených okamžiků. Číst dále
Společně s tapetami sejmou i zbytky doteků
Sbírání rozprodaných otisků do proutí. Barbora Voříšková studuje bohemistiku a překladatelství na FF UK, poezii “znovuobjevila” v průběhu pandemie a během dní strávených doma se jí začala víc zabývat. Kromě poezie se věnuje literární publicistice. Číst dále
V nestřeženém okamžiku
Okamžiky a pozastavení. „Jsem prý dítě generace Z. Začala jsem jako rozvaliny a končím jako rozviliny. Kvetu. Ty básně jsou odrazem duše, fragmenty okolního světa. Tvořím z toho, co zaslechnu u přátel, v hospodě, tramvaji, na zastávce, uprostřed nákupu nebo při čekání – zkrátka z toho, co přichází v nestřeženém okamžiku. Proto se ráda toulám, všude a kdykoliv. A když se zrovna netoulám, tak studuju umění, maluju nebo dělám jednu z tisíce věcí, u kterých málokdy vydržím až do konce. Protože mi řekli, že jsem blíženec.“ Číst dále
Neslyšné výkřiky do matrace
Dny, střepy a občas obyč horoskop. Agáta Kudláková je studentka dějin umění a religionistiky, kočičí máma, bába kořenářka a vášnivá sběratelka bizarních předmětů. „Když píšu, bývá to většinou ve spěchu zapsaná myšlenka v tramvaji, při čištění zubů nebo mezi zákazníky v práci. Ráda říkám, že je to taková moje nevyhnutelná duševní hygiena. Moje texty jsou otevřeným deníkem, nahlédnutím do hlavy jedné obyčejné holky z Prahy.“ Číst dále