Květomluva jako tajná zbraň. Patricie Hanáková (*2002) se narodila a žije v Praze. Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii, kterou účelně projikuje do svých textů. V nich se věnuje vnitřním prožitkům, promlouvajícím něhám, kritice pověrčivého chování a romantiky. Kromě samotného psaní se zabývá intermediálním formátem propojení jejích slov a hudby v kapele Meda.
Daně
Napjatý svaly při pozorování
nezávislého objektu:
sebe
a ledového větru
v letním období,
navozuje větší a větší
jistotu v soudržnosti;
sedíme na louce jako dva lidé,
odcházíme jako tři.
Opakuju slova,
aby je po mě mohl
opakovat někdo jiný
a radost se snažím rozdělovat na dávky,
ale je to trošku problematický,
protože je stát tento rok zvýšil
a já nevím,
jak je mám fakturovat.
23. března
Proč umírají labutě
a proč padají kominíci z komínů?
Těžké měsíce bez vidění fyzických tváří,
váží více
než jedna duše podle intelektuálů,
pak je obtížné připustit si,
že představa neumírá, ale člověk ano.
Místo zpytování a nástupu do světla jara
se vznáším nad postelí a přeju si
plakat bez emocí
či přespat zanedbané myšlenky.
Hezká slova hodící se do éteru,
černá vlajka nad městem bez slušnosti
a pro jednou,
smrt není tak úplně v pořádku.
Odpovědnost krásna,
budí její oči z prázdna a smíšenosti otázky,
mám se chovat jako dítě, nebo jsem už dospělá?
Dva dny věnované altruismu a sobeckosti,
žádné tváře,
žádná videa,
žádná slova
nezachrání a nepřivedou zpět
padajícího kominíka
pro štěstí
z neštěstí.
Rybíz
Studená ostuda s šátkem
dračích per;
polapeně v prostoru s dvěma stropy
dřímám,
očekávám přicházející,
kteří nepřichází.
Z náhodného přehrávání
plyne jedna perla za druhou,
jedna perla za mořským koníkem
a želatinové bonbonky
– pocta mého jména,
jsou s každým prvním tónem
sladší a sladší.
Dorážka rybízu
od zapomenutého zahradníka;
dar darů
a znovuobjevený vděk,
kterým se s chutí laskám.
Úsměvy půjčené za sto korun na rok
se mi nikdy zpátky nevrátily,
ale za to lízátko,
mu to musím odpustit.
Jeden za druhým
Mám ráda koukat,
tahat lidi pohledem do
nepříjemné míry; dlouhé oční
kontakty jako nové balící hlášky,
smutné oči a ještě smutnější osudy,
v moudrech,
vedrech,
vesele se smějí.
Požádat o ruku romantiku a
v zápětí s ní ukončit poměr,
protože začne být
příliš romantická.
Lidské propletení,
nezastavení se pro jediný
pohled zamlžených brýlí;
oči šera,
které neucítí smutek,
láska,
která bude strašit malé děti do bezvědomí
a učit je nenávisti.
Požádat o ruku slunce a
v zápětí s ním ukončit poměr,
protože se mu při sexu nemůžu koukat do očí.
Řvi a ciť svou svobodu!
Chytila letní vločku pro štěstí
a někdo z davu zakřičel:
“I want to be your friend.”
Asi nepochopil, že takhle už se to sotva vyplní.
Štístko pro štěstí a zmařený šance na
přátelství s legendou;
operanty hoří jako protest vůči
pověrčivému chování
a červené šaty,
červené šaty.
A určitě si někdy pomyslí, že jsem hráč a možná, že by bylo i hezký být hráč a možná jsem
hráč, nebo spíš nejsem, nebo možná chci, abych byla hráč, nebo jen, aby si někdo myslel, že
hráč jsem.
Navazuju s pokorou,
kterou tak dobře nemohu přemoci,
až se sama pokládám
do směšné persvaze
a snažím se zachytit jakékoliv
létající afirmace,
které by se mi třeba vysmály
ještě víc.
I want to be your friend,
I want to be friends with a legend.
Svatba
Podívej:
s politikem ve vzduchu
a naprostém ruchu na neznámé svatbě.
Já na svatbě nikdy nebyla;
etičnost okamžiku zvládnu nakrájet
nožem na dort
a spořádat ji ještě před prvním tancem.
Manželka lapá po dechu
a já teda taky.
Podívej,
koukni se na ně,
vidíš ho tam?
Šeptem:
zrušili telefonní budky a všechny to trošku nasralo
a tak volali svým manželkám a manželům domů,
že je dnes ještě nikdo nepolíbil
a že zrušili všechny telefonní budky, což je trošku nasralo a tak volaj.
Podívej,
mám teď na krajíčku,
vidíš je tam?
Variabilita/debilita
Vytahování na náhodné kolemjdoucí
svého nádobíčka:
vidličky, lžičky a nože
jsou podle obyčejných občanů západních oblastní přeceňovaná.
(Závislost k průměrnosti je
naštěstí snadno prokazatelná:
je nás tu hodně.)
Posílání dopisů bylo roztomilý období,
tak roztomilý,
že bych uvažovala nad vrácením starých účtenek,
jen abych se těch
obscénně sladkých vzpomínek zbavila.
Na dobu nedostiženosti;
sláva, sláva! voláme.
Naše jména
Myslela jsem si,
že budu větší, ale mami,
mami nejsem.
Zralost potup s každým rokem
mění jinou eleganci a šmrnc.
Každý rok slibuju,
slibuju,
že krást se nemá.
Třískavice (bolest hlavy) dnes pořádně zatopila,
bouřka vyžádala ostrakismus vyššího stupně:
podaná na talíři;
co s náma bude, až hudba zestárne?
Snad najdeš tu hrstku neutuchající ozářenosti,
buch buch,
slunečnice, protože brzy přijde léto.
Zelený propletení,
rozšiřující se pletence v budoucnu,
snad,
snad.
Mezitím vyhledávám,
jaká je nejhebčí věc na světě,
aby se tvá kůže pyšnila dalším titulem.
Před
Je třeba začít vyhýbat se
nočním toulkám
jiným způsobem,
než sčítáním svalů
a odposlechem nočních můr.
S nádechem remise,
podporou blaha,
bojuju s imperativem morálky,
který neexistuje.
Konečně v záplavu vzletu
budoucího letadla a zhoršení gramatické skladby
dělám to,
co bych ráda viděla dělat inspiraci.
Dva druhy blízkosti
a nutnost samoty,
pocit,
který možná neznám tak dobře,
jak si myslím
Za krásné ilustrace děkujeme BM. Další věci od Patty zatím nemáme, pro další poezii klikej sem.