/Tonička ohromeně zírala do zelených očí své neznámé babičky/ Po experimentálním románu a sbírce básní přišla na podzim minulého roku Anna Luňáková s podvratnou knihou pro děti. Atlas babiček s ilustracemi Bety Suchanové, které vydalo nově vzniklé nakladatelství Viriditas, sleduje nit významných žen napříč minulostí. Pomocí magického klubíčka se čtenářky a čtenáři vplétají do zašmodrchaných a leckdy přehlížených dějin. Vzniká pozoruhodná, feministickou jehlou pečlivě ušitá kniha, která dětem i dospělým odhaluje švy v tradičních představách historie obývané výhradně muži.
Jak to bylo s babičkou, klubíčkem a respektem
Tonička, hlavní postava knihy, dostává ke svým desátým narozeninám od babičky klubíčko, díky kterému může cestovat časoprostorem. Setkává se s významnými ženami různých období a míst. S většinou z nich si může také krátce promluvit. Po setkání a navrácení do skutečnosti si Tonička pečlivě zaznamenává do svého atlasu, co se o významných (a často zapomenutých) ženách světové historie dozvěděla. Tyto a mnohé další ženy jsou Toniččiny babičky.
Kniha se vzpouzí patriarchálnímu standardu převahy mužských postav v literatuře. Tato revolučnost se v knize projevuje dvojím způsobem. Nejenom, že se v ní píše o ženách, které úspěšně vystoupaly nahoru po společenském žebříčku, ale autorka neopomněla ani obyčejnější ženské postavy. I ony jsou důležité a je třeba o nich mluvit a psát. Jedna ze zmíněných Toniččiných babiček je uklízečka, jiná je pracovnice v továrně: obě jsou představeny se stejným respektem jako vědkyně, alchymistky, objevitelky a spisovatelky.
Skutečná hrdinka
Čtenářstvo se setkává s hrdinkou, která působí skutečně a lidsky. Její vlastnosti jsou uvěřitelné; jak dobré, tak špatné. Je odvážná, ale má své pochybnosti. Stává se, že se sama sobě nelíbí a někdy je toho na ni zkrátka moc. Zajímá se o historii a přírodní vědy, ale zároveň nemá přehnané encyklopedické znalosti, při jejichž zmiňování by si čtoucí rvalx vlasy, protože by toho chtělx vědět zrovna tolik, co hlavní hrdinka. Toniččin příběh probouzí touhu po vědění, ale žádné vědění nepředpokládá. Jak je naznačeno v knize, všechny informace máme dávno v sobě. Je jen na nás, abychom je objevilx.
Důvěryhodnost hlavní hrdinky je možné pozorovat na obou dějových rovinách, na cestovatelské (zprostředkované klubíčkem), i na reálné, kde Tonička zapisuje svoje zážitky do atlasu nebo mluví se svou babičkou. Zvlášť při první cestě časoprostorem je Tonička nesmělá a neví, jak se vzniklou situací naložit. Po chvilce ji ovšem přemáhá zvědavost a snaha dozvědět se co nejvíc. Reálná linka nám pak Toničku představuje jako láskyplnou, zodpovědnou a také netrpělivou.
Množství Toniččiných babiček
„Tonička si představila, jak dvacet pět žen stojí v řadě za sebou, na nikde nekončící a nikde nezačínající časové lince.“ Hlavní hrdinka přemýšlí nad tím, kolik babiček mohla nasbírat během dvou tisíc let našeho letopočtu za předpokladu, že každá žila osmdesát let. Očekávání biologické příbuznosti ale zůstává sympatickým způsobem nenaplněné. Tonička má tolik babiček, kolik bylo na světě žen, a nejenom to – také kolik žen na světě je a bude. Hlavní hrdinku určuje uvědomění, že je propojená s předkyněmi v širším slova smyslu. Při čtení v nás toto uvědomění může zanechat pocit, že nikdy nejsme samx. Vždy je na koho se obrátit, koho požádat o radu, pomoc či podporu. Sounáležitost je při četbě Atlasu babiček zapletená hluboko…
A co dědečkové?
Mohla by vyvstat otázka: a co muži? V knize skutečně nejsou ústředními postavami. Vyskytují se v ní pouze dvě historické mužské postavy, se kterými se Tonička setkává během svých cest. První z nich je Friedrich Nietzsche, který je popsaný jako nepříjemný bručoun, a druhý je John Stuart Mill, o jehož osobnosti mnoho nevíme. Tonička k nešťastnému spisovateli přicestuje nedlouho poté, co zemře filozofka Harriet Taylor Mill, jeho manželka. John pláče.
Dalo by se namítnout, že muži z toho nevyšli nejlépe, ale Millovo projevení emocí prolamuje stereotypy, zvlášť protože se nakonec jeho zármutek přetváří v produktivní psavou sílu. Pláč není, jak ukazuje kniha, něco, za co bychom se mělx stydět a také není vyhrazen pouze dívkám a ženám. Co se Nietzscheho týče, nelze rozporovat, že v knize opravdu kromě obdivu ke spisovatelce a psycholožce Lou Andreas-Salomé žádnou přívětivou charakteristiku nemá.
Magično jako prostředek poznávání
Babičky poznává hrdinka skrze kouzelné přenosy do předem neznámých míst a období. Nemůže si vybrat, jak dlouho zůstane, klubíčko samo určuje délku setkání i chvíli, kdy se Tonička na cestu do minulosti vydá. Sledujeme, jak hrdinčina odvaha roste a jak se pokaždé cítí připravenější na případnou proměnu časoprostoru. Magie se pro ni stává zcela přirozeným prostředkem poznávání. Její možnosti jsou ovšem omezené, mají svůj začátek a konec – ostatně podobně, jako je má klubíčko, díky kterému může cestovat.
„Používej smysly. Není jich jen pět.“ radí babička Toničce, když jí kouzelné klubíčko předává. V knize dochází k očištění čarodějnictví. Je vnímané jako nápomocná síla, která v sobě má cosi rodinného, bylinkářského, vědoucího, nadpřirozeného a zároveň přítomného a skutečného. Máme ho na dosah ruky a vytváříme ho samx. Kniha nám nabízí tedy nejen smyšlené magické sily, ale také takové, které se propisují do každodenních životů. Včetně těch našich.
Neobyčejná, sto stran dlouhá kniha Anny Luňákové Atlas babiček zašmodrchá a znovu rozplete svět všech devítiletých a starších dětí. Šmodrchání to bude jemné, vřelé. Také opatrné a důkladné. V knize se propletou zdravou mírou pochybností a snahou o jejich překonání; dále důvěrou v lidi, které máme okolo sebe, a magičnem. Pohladí je hebká ruka feministického přesahu. Nezbývá tedy než vzít klubíčko do vlastních rukou a nechat se unášet…
___________________________________________________________
Antonín nám taky udělal racčí ilustraci pro Annu Gažiovou