Při svých toulkách českou hudební scénou čas od času narazím na řadu zajímavých věcí a jednu z nich bych s vámi všemi chtěla dnes sdílet. Všimla jsem si totiž, že se velké množství interpretů rozhodlo pojmenovat jednu ze svých písní „Marie“. Zajímalo vás ale někdy, jaké Marie z písní vlastně jsou, jak tráví svůj volný čas nebo jaké jsou jejich životní příběhy? Právě tyto otázky se za pomocí daných písňových textů pokusím prozkoumat. Vybrala jsem tři své nejmilejší Marie. První od Zuzany Navarové, druhou od Tomáše Kluse a třetí od Dominika Zezuly, tvůrce hudebního projektu Děti mezi reprákama. Najdete tu i maruškovskej playlist, kde si budete moct najít svoji oblíbenou Marii.
Marie, Zuzana Navarová
Marie od paní Navarové je velice temperamentní ženou. V textu je často srovnávána s nejrůznějším ptactvem, což napovídá o nespoutanosti jejího ducha. Její život však nebyl jednoduchý. Pocházela ze zámožné rodiny a od malička podléhala vysokým očekáváním od svého okolí. Kromě očividné krásy disponovala také inteligencí a značným hudebním nadáním. Měla se stát právničkou a provdat se za muže natolik hodného, aby se s ním měla dobře, ale zároveň natolik nudného, aby nikdy nepřestala toužit po někom jiném. Marii však role poslušné dcery začala brzy ubíjet, nechtěla totiž nic z toho, co jí její okolí mohlo nabídnout. Z domu odešla v sedmnácti. Tehdy poprvé porozuměla básníkům. Svoboda už nebyla jen prázdným slovem spjatým s abstrakcí a zákonem, ale světem, který jí ležel u nohou. Tehdy se učila milovat život.
Marie vždy cestovala velmi nalehko. Kromě kufříku od natáček, pár kusů oblečení a potrhaných silonek u sebe schraňovala jen pár fotografií, které jí připomínaly dětství, jinak se k věcem takřka neupínala. Ve dvaceti se poprvé zamilovala. On často předstíral nedostupnost, ale vždy jen do té míry, aby od něj nemohla odejít. Vždy chybělo něco k tomu, aby ze všeho bylo najednou nic. Tehdy ale ještě nevěděla, že ani ono vytoužené nic se nedá zničit. Nechoval se k ní vždy hezky, jednou ji i zbil. Miloval ji, ale tak nějak po svém, dalo by se říct. Nakonec od něj přece jen odešla. A co je s Marií dnes? Nevíme, ale dnes se má vracet, tak nám třeba něco poví.
Marie, Tomáš Klus
Marie, se kterou se setkáváme prostřednictvím stejnojmenné písně Tomáše Kluse je typická holka od vedle. Vyrůstala ve spořádané rodině, která vlastnila domek v menším městě na Moravě. Marie měla dva sourozence, mladšího bratra Martina a starší sestru Mariku, která byla sice o trošku hezčí než ona, ale jí to bylo vždycky jedno. Naše holka od vedle se v patnácti nezamilovala do nikoho jinýho, než do kluka od vedle, souseda Tomáše. Ráno na ni čekával před domem a přes zídku na ni volal: „Je den, tak pojď Marie ven, budeme žít a házet šutry do oken,” a ona pak s nevídanou radostí vyběhla ze dveří a za sebou nechala jen kůrku nedojezenýho chleba od snídaně a mámu s tátou, kterým nezbylo nic než doufat, že ta jejich holka ví, co dělá.
Rozešli se po maturitě. Oba šli studovat do jiných měst a shodli se, že to bude takhle nejlepší. Byla to spíš výmluva, než důvod, ale to je jedna z věcí, která se první lásce neříká. Ona šla studovat do Prahy a on do Brna. Jednou se náhodně potkali v nádražním vestibulu, když zrovna odjížděla po víkendu stráveném s rodinou zpět do hlavního města a on se vracel domů. Vroucně ho objala a on řekl, že má zas (k)tulení sklony, jako loni, když se viděli naposled. Byla to poznámka, kterou slečna chlapci toleruje jen pokud ho někdy milovala, miluje nebo se milovat chystá.
Dnes je Marie studentkou architektury a žije v Praze 7 v Holešovicíh. Chodívá do kávarny, kterou má přímo naproti bytu a nad šálkem kávy tu dlouze vysedává, kouká na lidi a sem tam její pozornost zachytí nějaká z neopatrně pronesených vět od vejdejšího stolu. Ráda čte Halase a Hraběte, protože v ní jejich básně vyvolávají pocity nostalgie, které považuje za jedny z nejtíživějších, ale zato nejkrásnějších lidských prožitků. Čas od času ji zachvátí sevření spjaté s pocitem úzkosti, který ale většinou zažene myšlenkou na teplo domova, kam za pár chvil zavítá. Na pohovce uvidí sedět svého muže, kterému je schopná tolerovat víc, než jen špatné slovní hříčky a občasnou aroganci. Mají se rádi a ani neví proč. Asi je to vážně láska, pomyslí si pokaždé když za sebou zavírá dveře od bytu.
Marie, Děti mezi reprákama
V následujícíh řádcích se budeme věnovat Marii z písně, jejímž autorem je Dominik Zezula, který zde vystupuje v rámci hudebního projektu Děti mezi reprákama. Jde patrně o slečnu plaché a uzavřené povahy, která se ale mužům, obzváště těm, kteří odmítají dospět, svou přirozeností vrývá pod kůži a zůstává tam skryta mnohem déle, než dovoluje jejich svědomí, v horším případě pýcha a v tom nejhorším kombinace obojího.
Marie se narodila v Praze a vyrůstala v malém bytě se svojí mámou. O tátu přišla, když byla ještě dítě a dodnes v sobě schraňuje jen pár vzpomínek na jeho úsměv nebo na to, jak líbal mámu, když ocházel do práce. Sama už nedokáže určit, které z nich se opravdu staly a které jsou jen vroucím přáním dítěte, co hledá a nenachází. Když jí bylo patnáct let, setkala se s tvorbou Sylvie Plath. Mámu to hodně znepokojovalo, jelikož o autorce věděla pouze to, že strčila hlavu do trouby a zemřela pak na otravu plynem. Marii však zasáhlo něco zcela jiného, než osudy autorky a životní tíha, reflektovaná v jejím díle. Později se seznámila s tvorbou mnoha dalších autorů a autorek, nikdy už ale znovu nepocítila to, co tehdy nalezla v řádcích napsaných Sylvií Plathovou.
O pár let později narazila na filosofii Sorena Kierkegaarda, jejíž základní tezí je předpoklad, že víra v Boha je něčím absurdním, jelikož v ní člověk překračuje obecno, a dostává se tak do absolutního vztahu k absoutnu. Marii tehdy napadlo, že onen pocit, který v sobě už tolik let tiše nosí nemůže být ničím jiným než důsledkem tohoto pohybu. Nejednalo se však o vztah člověka a Boha v kontextu víry, nýbrž o vztah člověka a důvěrné věčnosti, jehož svědectvím může být jedině umění a každý jeho projev, ať už živelně bušící do stěn či klidně spící v klíně dějin. To, co Marii tehdy na Sylvii Plathové tolik imponovalo tedy nebyla sounáležitost, sdílená ženskost a v závěru ani o útěcha, kterou lidé ve slovech často hledají. Šlo o prosté prvenství, tedy první kontakt s absolutnem a údiv z něj plynoucí.
Když bylo Marii 23 let, poznala Dominika, autora písně. Věděla, že s ním narazí na problémy, které se nedají vyřešit excesivní četbou a masturbací, jak byla zvyklá doposud, ale cítila k němu moc velkou přitažlivost na to, aby se poddala své racionální přirozenosti. Moc mluvil a věděl, že právě to je to, co jí tolik vadí a když trávili večery doma, tak zapaloval svíčky, pořád dokola pouštěl kapelu Bright Eyes a říkal, že by chtěl, aby zůstali navěky mladí a ona nevěděla jak mu říct, že tu kapelu vlastně nemá moc ráda a to, že mládí ji ubíjí a chtěla by co nejdřív zestárnout.
Rozešel se s ní po čtyřech měsících a dvanácti dnech. Řekl jí tehdy, že s ní nevidí budoucnost, ale šlo spíš o to, že věděl, že ona nevidí budoucnost s ním. Svého rozhodnutí po nějaké době litoval a v často jí volal v podnapilých stavech ve čtyři ráno a plácal pátý přes devátý o tom, jak by chtěl být zase její skálou. Později si vymazal její číslo, aby takovým situacím předešel, ale bohužel už nedokázal smazat ty stavy, kdy se přesně tohle už stalo. Marii situace hodně zasáhla, ale nikdy to nedala moc najevo a po nějaké době na něj začala zapomínat. Řekla si, že to tak má asi být a možná i mělo, kdo ví.
Dnes žije Marie sama v bytě na Praze 2, má hodně knih a pokojových rostlin, o které se bohužel neumí moc dobře starat. Máma jí čas od času volá a ptá se, jak se jí daří, jak se má a Marie odvětí, že dobře, jelikož jiná odpověď na podobné otázky neexistuje. Není to vždy pravda, ale zároveň to nikdy není tak úplně lež. Marie nechápe, co se v ní odehrává, ale učí se s tím žít. Každý má něco, napadne ji pokaždé, když jí ono zvykem formované “dobře” samovolně vypadne z úst. Chvíli cítí rezignaci a stud, potom už jen lehkost a lhostejnost. Asi to tak má být, napadne ji, ale kdo ví.