Linda Liczki (*2003) žije v Praze, kde také studuje na italském gymnáziu. Její povídky většinou zachycují pocity a myšlenky postav a odehrávají se v krátkém časovém úseku. Jednu z nich nedávno publikovala v revue Protimluv.
„Když jsem ji viděla naposledy, měla silonky samou díru,” chystala se říct Štěpánka Lojeková předtím, než se vydala vyhodit obal od zmrzliny. Tato věta by perfektně navazovala na to, co předtím říkala její společnice. Mluvila o tom, že se Johana Bílková, již náhodou obě znaly, ani trochu nehodí na venkov. Následovala poznámka, pronesená se zvláštním důrazem, o muži, s nímž Johana žije, prý že spolu nejsou tak dokonale šťastni, jak to na začátku vypadalo, že budou. Pak ovšem Leontýna slízla z dřevěné špachtle poslední kousek čokolády a Štěpánka Lojeková se zvedla: půjde vyhodit odpadky do koše. Tak se nyní přibližovala parkem k lavičce, kde čekala Leontýna a v hlavě jí ležela zatím nevyužitá věta o silonkách a dírách. Na ni navazovala druhá o nepořádku v Johanině kuchyni a jejích hrubých, mozolnatých rukou. A za ní další. Byly tam, chvěly se, čekaly. Jen je vyslovit. Jenže v té chvíli si Štěpánka, jak tak mžourala proti slunci a hledala tu správnou lavičku, všimla obrovských kulatých žlutých kruhů, světelných odlesků, jež ležely na asfaltové cestičce. Připomněly jí jedno horké odpoledne v jižních Čechách, kde mívali Johanini rodiče chalupu. Na hladině se třpytil sluneční svit a oni ze břehu pozorovali ledňáčka. A Štěpánku pak štípla vosa kousek nad kotník a Johana řekla, že žihadlo musí ven, a nabídla jí, že sežene pinzetu. Ano, taková Johana bývala, řekla si Štěpánka Lojeková a znovu zamžourala před sebe. Nemohla si vzpomenout, jestli s Leontýnou seděly na lavičce pod stromem s hrbatými výstupky, nebo naopak pod tím rovným a hrdě se tyčícím. Taková bývala, zopakovala si. A teď: díry na silonkách, když přijede do Prahy navštívit matku. A neumyté nádobí. A psí chlupy se leskly na koberci, takže je viděl každý, kdo se u ní náhodou zastavil. Zpustla. Vlastně by, napadlo Štěpánku, mohla před Leontýnou vyřknout jen tohle jediné slovo a téma Johana Bílková by bylo za nimi. A protože žádné další společné známé nemají, stočil by se pak hovor k jejich tolik rozdílným vzpomínkám. Věděla, že by se velmi lišily, protože sama měla ještě hlavu plnou žlutých odrazů, ledňáčků a koupališť a vosích žihadel a Leontýna, aspoň podle ní, nikdy s nikým nekamarádila důvěrně, nikdy si nikoho nepustila k tělu, pořád stejně dokonalá a chladná. A támhle ji Štěpánka Lojeková vidí, na poslední lavičce. Ale je to vůbec Leontýna? Ten bílý nepohyblivý kruh, který se rozpije, když člověk trochu přimhouří oči?
Ano, je to nepochybně ona. Štěpánka cítila, jak jí nervózní smích stoupá hrdlem. Tohle že je Leontýna, její autorita, její ješitnost? Leontýna, která má skvělou paměť a nikdy u ní nenajdete v polévce vlas, Leontýna přímá jak perla, rovná jako kmen tamtoho stromu, Leontýna, jež nesnese mnohoznačnost, jež každým slovem a skrytým pohybem vyžaduje uznání a úctu. Tak vypadala, taková byla mladá žena, již Štěpánka znala. Jí byla ochotna obětovat svůj názor na Johanu Bílkovou. Ale amorfní bílá šmouha, k níž mířila, se zdálky jevila malá a bezvýznamná.
Rozhodně mnohem menší a nepodstatnější než kruhy na cestičce, kruhy, které Štěpánce připomněly Johanu Bílkovou tak, jak ji znala a viděla ona. A jak se přibližovala k lavičce a bílá skvrna se nachově zbarvovala, cítila Štěpánka Lojeková, že Johanu není možné soudit. Někoho jiného možná. Ale Johaně, té Johaně, která jí nabídla, že sežene pinzetu, na žádných dírách na silonkách nezáleželo a neznamenalo to vůbec, že zpustla. Na Johanu Bílkovou je potřeba se dívat ze zcela jiného úhlu než na ostatní, to Štěpánka věděla celou tu dobu, co se znaly. Potom však začala studovat na fakultě. Seznámila se s lidmi, jako byla Leontýna a jako byla možná i ona sama: s přímými, vyhraněnými, sebevědomými lidmi. A začala se na Johanu Bílkovou dívat jinak, ostražitěji. Naučila se méně důvěřovat jejímu kouzlu. O to silněji na ni teď zapůsobilo. Co zbylo z Leontýniných úvah a dohadů, z jejích rovných zad a způsobu, jakým lízala zmrzlinu, tak, aby jí ani kousek čokolády nesklouzl na květinu na šatech? Co z toho zůstalo? Bílá beztvarost s nachovým okrajem, neosobní, méně důležitá než kruhy na cestičce. Její autorita byla otřesena v základech. Johanin půvab – její oči barvy vlhkých kosatců a myšlenka, že ze všech lidí pozvala k nim na chatu právě Štěpánku – naproti tomu ve Štěpánčiných vzpomínkách jaksi oživl. Zazářil.
„Myslím, že spolu nejsou moc šťastní,” tvrdila Leontýna. Jenže z Leontýny teď byl nachový a světlý, beztvarý bod v dálce mezi dvěma stromy. Ty byly pevné, ale velká knihovna Leontýniných názorů se ve Štěpánčině mysli hlučně sesula. Knížky se sesypaly na zem. Jistoty přestaly existovat. A člověku se před očima míjely barvy. Nad hlavami lidí, v tlamách běžících psů.
„Zeptám se plavčíka,” řekla tehdy na koupališti Johana Bílková. Zcela přirozeně, jako by vůbec o nic nešlo. A Štěpánky jdoucí po asfaltové cestičce se zmocnil pocit, že už nikdy neuslyší tak vřelá, opravdová slova. Musí Johaně Bílkové zavolat, napadlo ji. Musí jí poděkovat za pocit, který v ní vyvolala. Ale bude to Johanu zajímat? Určitě už na jejich dávné přátelství zapomněla. A i kdyby nezapomněla. Starosti s vedením domu, muž, se kterým žije, a v Praze nemocná matka. Ne, nevyslyšela by ji. V té chvíli Leontýna na lavičce otočila hlavu. Dotkla se žluté květiny na šatech. Už nebyla beztvarou šmouhou, ale Leontýnou. Leontýnou stálou jak zeď, ženou pevných, neotřesitelných názorů.
Mlhavost byla zahlazena. Knihovna opět stála. Štěpánka Lojeková usedla vedle ní.
„O čem jsme to mluvily? Aha, už vím, o Johaně.”
„Když jsem ji viděla naposledy, měla silonky samou díru.”
Linda u nás kromě povídky publikovala i poezii, najdeš ji tady.
Ilustraci vyrobila Áďa Beznosková, pro další její tvorbu klikej sem.