Kulturní zpovědnice je prostorem, kde se doznáváme ke svým kulturním zážitkům a prohřeškům posledních týdnů. Kritická sebereflexe, v níž se nikdo nebere tak vážně, přinese bližší pohled na to, kým vlastně my jakožto redaktoři Inku jsme. Sesbírané poznatky nejen z oblasti literatury, ale také filmu, divadla, tance či výtvarného umění. Poslední zářijový týden patří Elišce Gogolové.
Letošní prázdniny jsem strávila venku. Na Hoře, v lese na houbách, opalováním u hasičské nádrže, u Moře, u babičky v záhonu nebo na letních zahrádkách.
Hora (dokument, Jennifer Peedom, 2018)
„Hory, které zlézáme, netvoří jen skály a led, ale i sny a touhy.“
Už téměř ve snu jsem se po celém festivalovém dni vydala zdolat poslední Horu letošní Letní filmové školy. Finální půlnoční projekce se většinou obejde bez front před sálem, a tak jsem si v kině Hvězda mohla vybrat místo pěkně nahoře. Čekala jsem odpočinkový film
s příjemnými záběry zasněžených kopců, u kterého si vydechnu a pak vyrazím na pivo. V momentě, kdy jsem spolu s kamerou začala stoupat na Horu, zbystřily se mi smysly a možná i vlivem mého vysokého usazení téměř na konci sálu se zvláštním způsobem ozval můj strach z výšek. Hudba australského komorního orchestru se jako mlhový mračný opar tyčila nad obrazem, vstupovala do něj a po chvilkách zase rozestupovala, aby si oko uvědomilo, že se nedívám ušima. Vedle Beethovena a Vivaldiho se nad vrcholkama tyčil můj oblíbenec Arvo Pärt a mě tato audiovizuální souhra režisérky Jennifer Peedom a uměleckého ředitele orchestru Richarda Tognettiho přemístila do horských scenérií, i když jsem byla úžasem, a ještě pořád trochu únavou, přikovaná k pohodlné sedačce.
„Co je to za podivnou sílu, která nás žene nahoru?“ A pak do filmu nastoupil voice-over
namluvený Willemem Dafoem, při jehož slovech se dostavil horský adrenalin a vlastně
pochopení horolezců zdolávajících jejich hory možností, možná i strach. Komentář Dafoea
mě nutil jít dál, nahoru, pokračovat a očima ani na chvíli nesestoupit z plátna. Střídalo se ve
mně nutkání okamžitě slézt dolů, chtíč letu nad pohoří a momenty, kdy jsem čekala na další
střih a pochybovala o délce filmu, abych v další minutě chtěla záběr na zasněžené scenérie
dvakrát delší. Na Hoře nejde o narativ, vypravěč vás nepoučuje o historii horolezectví nebo
nemapuje příběh konkrétního dobrodruha, ale ukáže vám tužby, u kterých jste netušili, že je
máte. A svrchu dolů se chystám s Jennifer Peedom pokračovat příští týden, jelikož nedávno
vplula do kin její Řeka a já se těším, až se budu bát jet s Willemem Dafoem na vodu.
Korálové moře (kniha, Patti Smith, 1996)
„Je to jen díky milosti boží, že naše pole a skleníky jsou plné květin, abychom je mohli upravit
a v aktu darování vyměnit.
A jen díky projevu boží přízně některé z těchto květin utrhla a svázala ruka člověka, který se
vyznačoval neochvějnou schopností vnímat barvu, tvar a osobnost každé z nich.“
Z Hory do Řeky, z Řeky do Moře. Když jsem psala o souzvuku hudby a obrazu, vzpomněla jsem si na Patti Smith, která u mě vyvolává podobné pocity jako stoupání na nejvyšší hory (zatím jen filmové) nebo objevování lesních neprošlapaných cest (s košíkem v ruce). Většinou
ke čtení potřebuju ticho, ke čtení Patti Smith si ale vždycky pouštím její hudbu, buď doma z gramofonu nebo ve vlaku do sluchátek. Album Easter jsem si pustila k psaní těchto řádků a sama jsem zvědavá, co rytmus s textem udělá. Teď mám rozečtenou knihu M Train, ta mě přitahuje schopností Patti znevšednit každodennost jednoduchýma, ale přesto často až objevnýma poznámkama o knihách a pití kafe, přesunech mezi koncertama a spaní v motelech. Dnes jsem z knihovny vytáhla sbírku Korálové moře, kterou Patti Smith napsala po smrti svého přítele, fotografa Roberta Mapplethorpa. Na zahradě pod ořechem se pročítám prozaickými texty o smrti a životě a přijdu si najednou zase jako v kinosále. Podzimní obrazy se proměňují do rytmu skladby Because the Night, a texty Korálového moře celou scenérii
doplňují o jakýsi pocit věčnosti.
Snažím se možná i prostřednictvím Hory a Moře zůstat venku, dokud to zářijové počasí
dovoluje. Dopíšu a jdu sbírat ořechy.