Žiju pro něhu. Něha je spása. Bára Kácová (*2000) je studentkou bohemistiky na FF UK. Vyrostla v Kraslicích a krušnohorskou melancholii za sebou potáhne už asi po zbytek života. Láska a nenávist v její poezii nefigurují jako opaky, ale jako vzájemně se doplňující entity, kdy bez jedné nemůže být druhá, kdy vše hoří mlhou.
TO BUDE DOBRÝ
Malé zemětřesení při každém úderu srdce
Dvě reality se protínají
Insomnie rozpouští jejich blány
Monochromatické procitnutí
z prošlého slunce falešně nostalgických jarních dnů
Hmatová mapa se škálou v newtonech
Jsem muška
A ty můj kontinent
Třebaže jen lehce
MODLITBA VÝKŘIKEM
Nikdy z nás nic nebude
A já
Budu tragická
Destrukce nad rámec kolektivního ublížení
Čerpáš své ponížení z rozvodu rodičů,
obhajuješ se mládím. Už dvacet let.
Sama na nádraží s domovem na kolečkách
A čím jsi blíž, tím víc se mi stýská
Animální špína přikrytá poezií o prvním sněhu,
jako by nás ta měla zachránit
Očistec, jakým má jaro být, je
přebitý tím nejprimitivnějším v bytí
Odvěká a nejdřívější zábava, hazard
Začátek spočívá ve zlu,
v tom, o čem se tvrdí, že je
Zlo.
Detabuizace. Naturalismus v roli té nejčistší formy umění
Popírání naučených hodnot je odvážné, nepřijatelné.
Popírání naučených hodnot je protest.
Popírání naučených hodnot je běžné.
Zešílení, totiž jediná opravdová ambice všech
bdících ve tmě při zvuku dálnice.
Žiju pro něhu.
Něha je spása.
POHLED DO OHNĚ
Jsem zkažené maso
Šlachy červí poutí
Bič je pro ně mýtus –
záležitost zcela niterní
Holubi na hlavách svatých přijímají jen hotovost
Ránu, která se nikdy nemá zahojit
zapečetí šperkem
Že je to z lásky věříš lehce
Jejich dech –
nic než čpavek, Filoméno
A KDY UŽ
Skryté dědictví několika generací
Ve mně bledne
V soupis diagnóz
Vyřčená tajemství dál nepředám
Pro nesmyslnost jejich přežívání
Pro vyčerpaný potenciál buněčného pouzdra
Utnu život sudičkám utrpení
Asi