Eliška Nagyová (*2001) pochází z Prahy, kde také studuje bohemistiku. Nejen literární vliv na ni má Karel Čapek, Vladimír Holan nebo Věra Linhartová. Má za sebou pár autorských čtení, z nichž poslední se uskutečnilo v čajovně Jedna báseň. Loni jí vyšla sbírka o sedmi básních v nakladatelství Koleno.
Fascinace nerůstem
Roky proudí burácejí
v korytu řeky z které piješ
a proto ubývá
Jak tam může tak stát?
Bez hnutí a beze změny
v řevu peřeje
Nikdy nesklouzne
Nikdy se neobrousí
Jen okolnosti blednou
a ona vyniká
Proč si hraje na boha
když neodpouští
Je to vzpomínka
co už není
protože jsem to nebyla já
A stejně se v ní zrcadlím
A stejně k ní padám
Voda uniká odnikud nikam
I ona je tak nemístná
Neusadí se ke dnu
Nevezme ji vítr od vody
Nepodléhá proměnám
A přece patří k člověku
A proto patří k člověku
Kruhy na vodě
Není to místo
kam se snažím vrátit
Vyhýbám se cyklu
i couvání
Snad se některé jedinečnosti
dají svázat pocitem
znovushledání
Nekonečná hmotnost
Konstantní tonutí v nemoci
ústí do těkavosti poslední kapky
a do nevyhnutelné exploze
Náhle se vejdeš do úkrytu
z lískového oříšku
Jsi moje jediný přání
Utkvění
Nedýchej, ať nezvlníš kontinuitu světa
Vybočení způsobí rohy nábytku
ostrost světla a nesnesitelnou tíhu
Jen noc se může dívat, je plnoletá
Jak svlékáš čas a vstupuješ do vody
Chceš mi rozumět, stačí se zeptat
Cizí vlivy
Jen na tu chvíli
do dalšího mžiku oka
si dovolit být
sama
Nejbližší okolí houstne
Stává se sevřenou dlaní
Jsem kousek molitanu
nacucaný špinavou vodou
Dovolit si
zmizet
Podvolit se tlaku
Svraštit kůži
Stočit se a stisknout
Přebytečnost vyplouvá
na povrch
V kanálech zápasí krysy
o svůj vlastní život
O nic víc nejde
Jen o vlastní život
Dovolit si
zakřičet
Neudržitelně rezonovat
jako píšťala varhan
Až se utrhnu
Zdeformovat zdi
Dívat se skrz
Přímo do sebe
Jen na tu chvíli
Houbovité tělo
vydechuje závěrečné obrazy
Už tu víc není
Tlak začíná drtit
Nadechnout se
Hrudníkem odsunout stěny
Rozevřít pěst
Vyrovnat zmačkaný papír
Vrátit se zpátky
Mrknout
Odpověď
Přes všechna okna
pamatovat si rámy
z voňavého dřeva
s vyřezávanými květy
co drží v náručí
chvíle co v nás ještě přetrvávají
I v oknech probleskne
vzpomínka tak čistá
že usazování prachu
jí dodává večerní šaty
ušité ze stínů a hvězd
Nějací jsme byli a nějací budem
Pamatuješ si na to, když…
Pamatuješ si, jak jsme…
Pamatuješ si, když ještě…
Nepamatuju
Jen to čas od času
nekonečným pohybem
zpění hladinu
a stejnou jistotou
se zpátky rozplyne
v klid
Víš
Jsme
a to stačí
Jen tohle si musím opakovat
O ilustraci se postarala Rebeka Lánská.