Čím se zahalit před puchýři vanitas. Jan Horský (*2000) pochází z Dubé u České lípy. V Praze studuje český jazyk a literaturu na FF UK, ve své poezii čerpá hlavně ze surrealismu a T. S. Eliota. Své básně publikoval také v revue Prostor.
Za tichem
Světlo šlo z tebe i do tebe
Půlka nebe zakrytá
půlka čeká na
díra po granátu řekneš
Díra po ničem
Variace na stíny
Ne, variace na narkotické nebe
čím malovat prsty sněhu
čím se zahalit před puchýří vanitas
Zrovna jsem četl o hořícím listí
vulgární světlo paměti
tak vulgární tak erotické
už sedm hodin žiju sám
zelenočervené domy, zarostlé domy
granátové jablko obklopují mouchy
Pod sněhem je další sníh
za chvíli přijde
sedmibolestné jaro
Pod sněhem je
Viděl jsem tě ležet na podlaze když
venku padal sníh když
necháš promluvit lampy svit
Světlo šlo z tebe i do tebe a
Ó světě, splýváš s tmou
a já se vrstvím v město
Jihotvorné stromy
Rozbít mraky
Víš, že vždycky píšeš o bolesti?
aby Zastavit povodně
malé zrcadlo, trojský most
Najít pavučiny
najít pavučiny
aby Zastavit povodně
dávalo smysl
Vypocené slzy, opadané
jihotvorné stromy
Taky to znáš taky to poznáš
tu druhou část záře
ta jména bez kontextu
Periferie (pohled na)
vymykavý skok do prázdna
mezi jazykem a šestým patrem
Ty jsi skála
mezi Charybdou a Slepotou
Ty jsi mezi mnou
a
nejsi
ta hrozivá tíha na pomezí
bytí a chřadného nebytí
interregnum kapek deště
na václavském náměstí
Žít větou
když v tečkách bouchá svět
usekni jim palce
generaci bez hlasu
na pomezí
Po mně ať
Odrazit se jenom v tom
co po mně přichází a ne
po mně ať nepřijde už nic
stát se končetinou
špičkami prstů hledáš v květu šalvějí
Být jenom prázdným rohem
v chladné místnosti nic
víc nic víc
jenom křeč rozbřesku bez ozvěny
žebra která nikam nevedou
Mysli na mě jako se myslí na
praskliny na zdech hostelu
s prachem a bez povlečení
jako se myslí na nultou koncovku
Otisky na sklenici a
ne po mně ať nepřijde už nic
Ni vzpomínky ni ohlédnutí
Protože znovu už tě nikdo nenarodí
Protože ploučnice neunese váhu tvoji hlavy
jen ta absence
vřesnatá mezi dotykem a nedotykem
To pomezí otisků prstu a ušetřených křídel
nic víc nic víc
jen zvuk co zanechá měsíc
prsten z porcelánu
rozbít mraky
Jsou to tyhle
šumí tady moře
tyhle
Théseus mrtvý mezi verši
Víš, že vždycky píšeš o bolesti?
Nejdřív se to musí zničit
Snažil jsem se
propojit
propojit tě v dřeň
z pěny jehlu
z letu sedmihláska vytesat rám
jsou to tyhle
zatemnit nebe křikem vran
v minutě ticha mezi
jedním dechem a
A tu noc v podzemí
už neměním nic jenom
odděluji
být vykloubený
v mých kostech není
krev už žádná
krev
já nechci dovnitř
jen prach
Jsou to tyhle
Rybařit, lovit ty
mrtvé oči, zlámaná křídla
zlámaná křídla, mrtvé oči
odvrátit let let
šumí tady staré moře
šumí v nás stará
kalná okolnost těžká jako rtuť
skloň se nad hladinu
sklon světla na zdi
antracitová náměstí
svět zastaven v nárazu
Snažil jsem se z tebe
udělat plátno, Vídeňský vlak
Venuši z fjordu za polárním
kruhem pod očima
Tak dlouho jsem otáčel
články prstů jako láska jako
krystalicky čistý verš
jako darovaný jaspis narozený v ústech
nic jsem nezměnil jenom
rozpad
prach
Může to skončit jinak Ne já
nechci dovnitř
mám rozepsaný román
o rozbité misce, zlomené jehle
proměnit se v asociaci
stát se třískou v chladném verši
v játrech Orfea
proměnit život v
ale je to jenom
prach je to
strach je
proč pořád ten provaz na nebi
uvázat smyčku na ten proud světla
v
rozpraskaná oblaka
zase jsem v noci nespal
myslel jsem na to, jaké to je
změnit tě v myšlenku
změnit most v kosti
v pookřátý verš
změnit hřbitovní zeď v kvaš
spojit rozbité kruhy
spojit v
tři části v
jsou to tyhle
Víš, že vždycky píšeš o bolesti?
Od Honzy toho víc nemáme, jestli máš ale chuť na další poezii, klikej sem. Ilustraci nám vyrobila Kristýna Mouchová, její další věci najdeš tady.