Okamžiky a pozastavení. „Jsem prý dítě generace Z. Začala jsem jako rozvaliny a končím jako rozviliny. Kvetu. Ty básně jsou odrazem duše, fragmenty okolního světa. Tvořím z toho, co zaslechnu u přátel, v hospodě, tramvaji, na zastávce, uprostřed nákupu nebo při čekání – zkrátka z toho, co přichází v nestřeženém okamžiku. Proto se ráda toulám, všude a kdykoliv. A když se zrovna netoulám, tak studuju umění, maluju nebo dělám jednu z tisíce věcí, u kterých málokdy vydržím až do konce. Protože mi řekli, že jsem blíženec.“
1/
V těch pochmurných dnech
– v kávě a skořici,
choval bílé králíky,
za rozbřesku, na lících.
Tiché noci, horké noci,
kdosi na kytaru hrál,
příliš pozdě, příliš brzy,
smutek kolem rozdával.
2/
Jsem sama ze své podstaty vypuzena přírodou,
v přírodě uchována,
v popelu břicha země sama vysedávám
– tiše žiju.
Přiblížit se jistotě,
co vyčpí po otevření lahve hrdla.
Kdo jsi, že diktuješ, jak nejlépe se tu bydlí.
Sama umístěná v ulitě
z betonu
– slepili jsme ji vlastními slinami a touhou
po leštěných konferenčních stolcích,
schránku za schránkou.
Sama se kramařím v cizích lítostech
– škubání, vytrhávání, zakoušení –
zemřít v umění
a znovu se narodit
– bez nánosů špíny na duši.
V nahotě zeleně posbírám slova,
chci se jí dotýkat,
pokaždé znova.
V zaprášeném světě usnout vyčerpáním
a probudit se do obrazu.
RAZ DVA TŘI
V zrcadle se zase poprvé poznat,
u ranního kafe provést
filozofický obrat,
sníst loupák s oškrábaným mákem,
za první letní noci polít se lákem
od okurek
a tvrdit, že to bylo v plánu,
že k dalšímu ránu
se nemusím dostávat skrze uličku v supermarketu,
že konečně vím, o co jde tu.
„Za horizontem vědomí smrt existuje jen jako možnost.“
3/
Právě v ten nestřežený okamžik,
v ten tolik nestřežený okamžik,
oddávali se vlastnímu poslednímu soudu
a tramvaje kolem jezdily v proudu ženských křivek.
V ten samý den
se rozevřely svatojakubské mušle,
u Kolostujovy kašny stál muž
a podivným způsobem svíral čísi vlas.
Na hlavní třídě
prásklo několik dveří,
v řeznictví se vysklila výloha
a všude kolem splašeně létaly vlaštovky.
Byl to právě onen nestřežený okamžik,
trval pár vteřin – možná tak pět,
přesto se stihl zastavit svět
a znovu se rozvířit.
4/
Pořád zhasínám
a postupným převracením kůže
obracím se k Slunci
– úžeh –
A dál jen slabá štěrbina Země
co se ve mně
mračí a rozevírá tlamu
jako širokou jámu
– a té lásky
ach té hřejivé lásky
Ilustraci máme od Terezie Felix Rothové, její věci najdeš i na instagramu.