Niterný pohled do manželského vztahu. Náš redaktor Honza Kubelka přináší další z jeho všednodenních intimních próz. „Považuji se za muže středu, proto inspiraci hledám většinou někde mezi severočeskou odlehlostí a pražským vřením. Ink mě autorsky i redaktorsky odkojil a za to mu budu vždy vděčný.“
Stejně jako každý rok zaparkují Ivan a Helena vůz na konci zpevněné silnice. Stejně jako každý rok mlčky popadnou batohy, překročí oprýskanou červenou závoru a vyrazí do lesa. Hluboko v něm leží opuštěné tábořiště, kde se přesně před třiceti lety na pionýrském táboře Ivan a Helena poznali. Je to místo, kam se posléze rozhodli každoročně navracet, aby si mohli připomínat nejšťastnější okamžik svého života. Tak o něm alespoň dřív mluvili.
Čas ovšem jejich vztah proměnil. Okouzlující prvky partnerského života nahradil těmi ubíjejícími. Sdílený optimismus vylouhoval do zahořklé ironie. Vzájemnou tělesnou přitažlivost udusal vzájemnou tělesnou netečností. Oddanost a oporu zaměnil za křivdy a výčitky. Dalo by se bez nadsázky říct, že za poslední roky se společný život Heleny a Ivana stal zakonzervovaným utrpením.
Při cestě lesem spolu proto ještě moc nemluví, teprve opatrně vylézají ze svých zákopů, kde zatvrzele po celý rok dřepěli, izolováni jeden od druhého. Helena, aniž by se ohlédla ke svému muži, jde o krok napřed a do vzduchu občas prohodí jakousi pohoršenou poznámku o tom, jak se zdejší příroda mění, že támhle zase zeje kus vykáceného lesa a že tentokrát přesličky zelenají moc brzo. Ivan se lopotí do kopce a těžce oddechuje, chvíli v něm ještě přetrvává rozmrzelost z toho, že musí nést veškerý náklad, ale neodvažuje se ve sváteční den hřímat nahlas. Brzy už vyšlapuje docela v poklidu s pohledem upřeným na kamennou pěšinu.
Když Helena zastaví a počká na Ivana, znamená to, že se blíží k cíli. Na posledním rozcestí se chytnou za ruce a zbylý úsek jdou bok po boku.
Zpustlé tábořiště se rozprostírá na mýtině pokryté dlouhými plazivými trsy trávy. Z původního tábora už takřka nic nezbylo. Stany s podsadami kdosi vytrhal ze země, zmizela umývárna u potoka i latríny na okraji palouku. Stojí tu už jen podlouhlá dřevěná bouda se zabedněnými okenicemi a hnijícím prkenným obložením. Kdysi sloužila jako hlavní klubovna a táborová kuchyně, Ivan s Helenou od ní stále mají klíče, jenomže poslední dobou raději přespávají na louce ve stanu, protože vnitřek boudy obývají krom štěnic a myší také netopýři a kuny. Otrlí táborníci přeci jen s věkem zpohodlněli.
„Tak jsme tady,“ konstatuje Ivan.
Helena se k němu po chvilce mlčenlivého pozorování přitiskne a krátce ho pohladí po zádech. Ano, jsou konečně zase tady.
Rázem z nich opadne veškerá tíha a rozprchnou se po mýtině jako dvě malé děti, které rodiče právě vpustili na hřiště. Ivan posbírá dříví mezi stromy a rozdělá oheň, Helena začne vybalovat zásoby a chystat slavnostní tabuli, kterou obvykle tvoří předřezané špekáčky a marinované hermelíny. Ještě před jídlem však společně postaví stan, přikulí velkou kládu a obkročmo na ni usednou. Helena rozlije do plechových hrnků bílé víno a poté si přiťuknou.
„Na těch třicet let,“ pronese tiše Ivan.
„Na těch třicet let,“ přikývne Helena a manželé se krátce políbí na ústa.
Během přípitku si vymění zcela totožné úsměvy; úsměvy, které by se daly brát jako jakýsi verdikt. Jenomže ty úsměvy jsou pochybovačné. Neodvažují se těm uplynulým letům přisoudit jakýkoliv přívlastek. Mohlo to být krásných patnáct a příšerných dvacet, při troše optimismu dvacet a deset, ale co to znamená v součtu? Nad tím však teď Helena ani Ivan nechtějí přemýšlet, zkrátka to bylo třicet let. Koneckonců tady neslaví ani tak uplynulé roky, jako spíš onen moment, kdy na tomto palouku propadli jeden druhému, kdy Ivan jakožto charismatický vedoucí oddílu při jakékoliv příležitosti nadbíhal Heleně, která ho uchvacovala svými nesmírně dlouhými a ladně zcuchanými vlasy, a kdy naopak Helena drobnými úskoky dlouho odolávala pokušení, hlavně kvůli své plachosti a stydlivosti, až nakonec při celodenním výletu do nedalekých skalních stěn povolila své vnitřní skály a tomu věčně ukecanému komediantovi vlepila pusu na tvář, snad aby aspoň na chvilku mlčel. Dodnes slaví především tento moment, kdy jejich těkavé mladické životy náhle zjihly a začaly dávat smysl, kdy se pověstný chaos přeměnil v kosmos. Připomínají si něco, co je pro ně možná už čím dál obtížnější si představit, něco, od čeho se každým dnem vzdalují, stejně jako se člověk každým dnem vzdaluje stvoření svého světa. Ale tady na tomto místě mezi vysokou trávou, mechorosty a vzrostlými smrky v nich ten moment pokaždé ožívá; jakmile sem dorazí, jakási jiskřička se kdesi v hlubinách vzedme, proletí temnotou až k nim a pomyslný plamen jejich lásky, sotva se třepotající v bezvětří společného soužití, opět podepře. Najednou se všechno zdá jako dřív, jako by děsivá linearita času neexistovala a jako by se pod její tíhou ty nádherné krystaly lásky nikdy neotupily.
Ivan si opéká další buřt, sedí mlčenlivě s prutem jako rybář a skelným pohledem zírá do červenožlutých plamenů, které jsou s postupujícím soumrakem na pozadí čím dál sytější. Neodvrací se před zkyslým kouřem, když se mu vrhne do obličeje. Zavře oči a na chvíli zadrží dech. Má rád, jak oheň ve večerním tichu poklidně hučí. Ivan se zaposlouchá a krom lupajících polínek brzy slyší také veselé hlasy svých kamarádů, s nimiž v určitou dobu u ohně vysedával skoro každý den. Cítí propocené a začouzené oblečení, všude se povaluje odér z prázdných plechovek od piva a v puse mu ožívá pachuť z prvních cigaret, společně s dalšími vjemy jeho mladých trempských let. A nakonec mezi nimi vyvstane ještě jeden, který všechny rázem pojme a upozadí. Jemná a poddajná vůně, která Ivana obměkčuje, ale zároveň v něm vzbuzuje nesmírnou touhu.
Tehdy během prvních společných chvil to pro něj byl zcela neznámý, takřka exotický pach – ženské tělo vylučující své vlastní nezaměnitelné aroma. Kdykoliv se k Heleninu tělu přiblížil, kdykoliv se ho dotýkal, vůně jej celého obklopovala a prostupovala. Nasákl ji, usadila se v nejhlubších vrstvách jeho smyslové soustavy, ale přesto postupem let ztratil schopnost ji vnímat, protože splynula s mnoha dalšími každodenními vůněmi, ztratila svou výlučnost a stala se téměř nerozpoznatelnou.
Teď ji ovšem Ivan opět cítí, postřehl ji přeci, když se k němu Helena na okraji mýtiny přichýlila a hladila ho po zádech. Chce se ujistit, že se nejedná o žádný nostalgický přelud, že ta vůně nikdy nezmizela a je stále stejná. Přitiskne se blíž ke své ženě, čímž ji poněkud zaskočí, vezme ji kolem ramen a zaboří nos do jejích vlasů. Heleniny vlasy už jsou mnohem kratší a řidší než kdysi, chybí jim zářivá plavost a vyšisované melíry namísto dřívější nepoddajnosti značí spíš jakousi upjatost. Už to nejsou vlasy, za kterými by se hnal přes kopce, ale to teď Ivanovi nevadí, něžně se v těch kadeřích rochní, protože mu voní stejně jako před třiceti lety.
Povzbuzen vzpomínkami, pustí se Ivan do zvláštních úvah.
„Občas přemýšlím,“ začne s pohledem upřeným před sebe, „kdybychom se tenkrát nepoznali tady, jestli bychom se vůbec poznali.“
Helena nechápavě svraští obočí.
„Jak to myslíš?“ zeptá se svého manžela.
„Jestli nám bylo souzeno se potkat pouze tady, nebo vůbec.“
Helenu zprvu napadne jízlivá poznámka o Ivanově fatalismu, nakonec si ji však nechá pro sebe, pokrčí rameny a schoulí se ještě víc do manželova objetí.
„Není lepší nad některými věcmi nepřemýšlet?“ řekne nakonec. „Hlavní je, že jsme teď tady na tomhle místě a že jsme na tom místě byli i před třiceti lety.“
Oba zas mlčí a v tichu se úvahám beztak neubrání, nejspíš přemýšlí o svém seznámení, o tomhle místě, o svém dlouholetém vztahu, o tom, jak se proměnil. Je dost možné, že by takhle mohli hloubat po zbytek večera, aniž by se do jejich mysli vkradla tíseň a zatrpklost všedního života, neboť lesní tábořiště má kolem sebe ochrannou bariéru, skrze níž takové pocity, jakkoliv opodstatněné, neproniknou. Helena však nechce riskovat a s mírným úsměvem na tváři povstane od ohně.
„Půjdem se místo toho přemítání radši vykoupat, co říkáš?“ navrhne.
„Jako do potoka?“ odtuší Ivan.
„Samozřejmě, jako každý rok přece.“
Večerní koupání v přilehlém lesním potoce je pro manžele nedílnou součástí rituálu a věrně zrcadlí to, co se zde dělo před třiceti lety. Tehdy se dva mladí táborníci domluvili, že se v noci, až všichni budou spát, sejdou u velkého balvanu, na místě, kde se řečiště rozšiřuje a voda je zde dostatečně hluboká, aby se v ní dalo plavat. Bylo to jejich první společné dobrodružství, první vzpoura proti pravidlům a zároveň první intimní chvilka. Koupali se nazí, hustá tma lesa a černě se lesknoucí hladina je skryly před studem. Párkrát se k sobě ve studené vodě opatrně přiblížili a políbili, jejich nesmělost a nevinnost nabývaly mýtických rozměrů.
I dnes se koupají nazí a noc jim opět svou diskrétností ulehčuje. Teď se ovšem stydí za svá stárnoucí těla a celý ten akt jim víc než dobrodružný přijde komický. Ivan stojí shrbeně nad potokem, vypouklé břicho ho táhne k zemi a nejistě přešlapuje. Bojí se do studené vody, protože má slabší srdce. Helena jde první a hned vnoří pod hladinu svá prsa, která už nejsou pevná jako dřív, a také tmavé křečové žíly rozlézající se po stehnech. Udělá pár temp a zprostřed tůňky hledí ke břehu na obrys manželovy postavy, nehybně splývající s okolními stromy.
Najednou jí připadá, že tam stojí mladý Ivan s rozhodným jinošským postojem, s vypjatou a drobnými chlupy prorostlou hrudí, že má povzbudivý a odhodlaný výraz na tváři, nikoliv nejistý a zkroušený. Najednou pocítí silnou touhu po jeho těle a místo hašteřivého popostrkování mateřsky natáhne paže a Ivan skutečně odhodí rozpaky, vykročí vpřed a vpluje do vody. Blíží se k ní, sune se po hladině, je tak blízko, sála z něj teplo i navzdory studenému nočnímu proudu. Pomalu se obejmou, přitisknou k sobě nejdřív tváře a potom zvolna i trup. Helenou zmítají toužebné křeče, hluboce oddechuje a v temné vodě tápe dlaněmi po Ivanově těle. Ovšem, že není už tak pevné a pružné jako dřív, ovšem, že už je mnohem strnulejší a netečnější, ovšem, že se z čistě fyzického hlediska nenávratně proměnilo. Ale na druhou stranu je to stále to samé tělo, kterého se v té samé tůni před třiceti lety poprvé dotkla, určitým způsobem přetrvalo – přetrvalo v její mysli, v tom, co pociťuje, když se ho dotýká. Helena to ví, každým dalším dotykem se o tom přesvědčuje.
Ještě než vylezou z vody, Helena a Ivan se na sebe opět podívají a vymění si ještě jeden úsměv. Tenhle už je čitelný a nezpochybnitelný. Oba si právě uvědomili tu samou věc. Oba právě pobavila ta pošetilá snaha vzpírat se času. Ale tím vzájemným úsměvem se utvrdili v tom, že budou i nadále pěstovat ty neustálé cyklické návraty, které pro ně zůstaly patrně jediným vzruchem. Ví, že nemají na vybranou. Je-li tohle jediné místo, kde spolu dokážou být šťastní, pak ho musí za každou cenu zachovat.
V tichosti vystoupí na břeh, zahřejí se u ohně a počkají, dokud z něj nezbydou jen poslední doutnající uhlíky. Ulehnou do stanu, nepomilují se, nikdy to na této posvátné půdě neudělali. Ctí vzpomínku na nevinnost, se kterou se před třiceti lety poznali, a ačkoliv je dnes jediný den v roce, kdy oba upřímně touží jeden po druhém, nespojí svá těla, pouze je na sobě nechají spočinout. Helena položí hlavu Ivanovi na hruď a rukou mu obepne trup, Ivan s bradou vztyčenou vzhůru přemítá a dlaní víská Heleniny vlasy. Počká, než žena usne. Pozná to podle zesíleného oddechování. Potom usne i on.
Pak už je ráno a do dalšího rituálu zbývá 365 dní.
Pokud si chceš přečíst další Honzovy věty, klikej sem.