1
Tomáš se probudil s opuchlou tváří, hlava mu třeštila. Rozbitě nahmatal žlutou čepici, která mu ve spánku sklouzla z hlavy, a znovu si ji nasadil.
Vystydnul mi čaj, jsem celej ulepenej potem a z těch děravejch panelů táhne zima.
Narovnal se na posteli a zadíval se na televizi, která na druhé straně pokoje blikala do tmy. Byl na ní důležitý pán v obleku a důležitě vyprávěl důležité věci. Pod ním ve velkém žlutém obdélníku svítil nápis MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA. Tomáš se zakoukal na sídliště za oknem: byl podzim a panely už dostaly červenožlutou barvu; na některých místech už opadaly a skrz díry bylo vidět lidem do bytů. Šupiny spadlých panelů se hromadily na chodníku jak pestrobarevný prach.
Ve všech bytech bliká do tmy stejnej žlutej obdélník a nad ním svítí stejnej důležitej pán. To jsme teď fakticky asi všichni spolu, tyjo. Uloupnu si kus červenýho panelu ze stěny – profoukne přes něj chlad – a hodím ho do čaje: zasyčí to a červená se rozehřeje, až se z čaje začne kouřit. Pozoruju blikající byty. Ozve se rána a hromotný křusnutí se rozlehne po celým sídlišti. Očima hledám, odkud to řachlo…
2
Do místnosti přes opadanou zeď táhlo: rodiče i děti byli navlečeni do svetrů, jas obrazovky byl nastaven na co nejvyšší hodnotu, aby její zář pokoj co nejvíc ohřála. Důležitý pán mezitím deklaroval důležitou zprávu. Rozčílená matka dvou dětí po něm z pohovky hodila poloplnou sklenku vína. Rozbila se důležitému pánovi o hlavu a červené víno mu umazalo límec bílé košile.
„Šašku počmáranej, jak můžeš vědět, že se do tý školy vrátěj zrovna druhýho listopadu?!“
„Neházej tam ty žlutý panely, Miki, bude to tu smrdět!“ řekl její manžel po krátké chvíli ticha synovi, který si s mladší sestrou uprostřed obýváku hrál s tříští opadaných zdí. Obě děti měly ruce plné žlutého prachu a strnule se koukaly na nadávající matku. Otec s výmluvně nakrčeným nosem zavrtěl hlavou, aby zdůraznil svoji myšlenku.
Miki počkal, až se otec otočí zpátky k televizi, a s pohledem upřeným na něj si žlutou suť zastrčil do kapsy.
Vyzkouším to pozejtří, ten pán v televizi stejně říkal, že se nepůjde do školy. Vůbec je to ale chudák, pořád si kapesníkem otírá ulepený čelo a brejle už má celý polámaný, jak na něj lidi házej skleničky a hrnky a zbytky večeře. Na ramenu má ještě špagety, musím se tomu zasmát, když si toho všimnu, ale pak je mi to líto. Je mi ho líto. Všichni jsou na něj zlý. „A že přej na sebe maj bejt lidi hodný a nemaj si nadávat,“ špitnu ségře. Ta se na mě jenom podívá, vážně zkrabatí čelo a souhlasně kejvne.
Rozčílená matka prošla kolem svých dětí s novou sklenkou vína. Bylo jí sedmatřicet a uměla se ještě hýbat jako kočkovitá šelma: manžel i děti ji milovali. Pohladila Mikiho po hlavě, vzala do náruče jeho sestru, oprášila jí zaprášené rukávy a políbila ji na čelo. „Snad jste se moc nelekli,“ obrátila se k Mikimu, „ale tohle je moc moc zlej pán a moc moc mě rozčílil.“ Pak dceru položila zpátky na koberec, došla ke gauči a zachumlaná do deky se přitiskla k manželovi. „To je šašek,“ špitla a usmála se na něj. „Nojo,“ řekl a nežně jí pod dekou pohladil po stehnu.
Miki počkal, než rodiče usnuli na gauči. Opatrně přisypal do čaje žlutou suť.
Smrdělo to hůř, než si vůbec dokázal představit.
Naklonil se k televizi a vylil obsah hrnku na hlavu důležitého pána, který byl moc moc zlý a moc moc rozčílil jeho maminku.
3
Tomáš dopil ohřátý čaj, spolknul tabletku a znova se zachumlal do peřin. V protějším paneláku viděl jen jeden byt, který neblikal barvami důležitého pána a žlutého obdélníku s nápisem MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA. Uprostřed místnosti plné tlumeného světla a květináčů se zelenými květinami rozpoznal dívku. Klečela na čtyrech a podivně se kroutila.
Má hezký záda. Snad jí není zima, že se tak divně kroutí. Ufuf, pitomá horečka, to mně je zima i v malíčcích u nohy. Třeba budu mít aspoň divný, horečnatý sny. A ráno si dám do čaje trochu červenejch panelů a budu ho mít extra horkej a bude chutnat po šípcích. Ten podzim je nakonec moc hezký roční období. Jenom kdyby mně pod tou peřinou někdo zahřál, to by bylo ještě lepší. Vypadá nešťastně, kvůli čemu se asi trápí? Třeba je taky sama… i když jsme teď všichni tak trochu spolu.
4
Mňauu, mňouknu na kočičku, která se schovává pod mohutnýma listma akácie. Vyplašeně se rozhlídne a zastrčí hlavu hloubš do stínu. Mňauuuuuu, mňouknu protáhlejc, prohnu se v zádech a zabodnu se nosem do tmy. Kočička splašeně uskočí, vyběhne zpoza květináče a zahrabe se do suti popadanejch panelů.
Ve tmě venku vítr vířil listoví. Plastové odpadkové koše spokojeně přežvykovaly odhozené jednorázové roušky. Káje se ještě nechtělo spát – ale bylo moc pozdě na to, aby se pouštěla do práce. Lehla si na záda, švihla nohama směrem k hlavě a koleny se opřela po obou stranách hlavy o zem. Potichu mňoukla a zakoukala se na kočku, která opatrně vykoukla ze suti.
Kouká na mě úplně udiveně, čůča. Znova potichu mňouknu. Krev mi začne pomalu stýkat do mozku. Noční chlad mě lechtá na zádech, ze kterejch mi sklouzlo tílko. Pomalu se zhoupnu, tak, že se postupně každym obratlem páteře dotýkám podlahy – cvak, cvak, cvak, cvakaj. Položim nohy na podlahu a dlaněma se opřu o zem. Zaklonim hlavu a všimnu si, že kočička se už odvážila vyhrabat z panelů a pomalu ke mně kráčí. Za chvíli se mi otírá bokem o předloktí. Pak se prosmýkne pod mými zády, schoulí se mi na břichu a začne spokojeně vrnět. Má krásnou srst, pohladím jí. Dívám se na ní a cejím, jak mě hřeje.
Než Kája zhasla stojací lampu a lehla si do postele, zalila ještě listy pěti akácií rozestavěných v květináčích na podlaze. Místností se rozléhalo tiché praskání, když kořínky květin začaly vděčně nasávat vláhu. Praskání se smísilo s vrněním usínající kočky a naplnilo pokoj příjemně vlahým teplem. Kája zavřela oči a usnula. Zdály se jí podivné, barevné sny.
___________________
Víc oloupanejch panelů od Kuby najdeš třeba v jeho tinderpovídce. Blik, blik, blikající ilustraci rozsvítila Karolína Kárníková.