Běžel jsem za ní kolem řeky, ale stále se mi vzdalovala. Čím víc jsem se snažil. Čím rychleji jsem běžel. Tím víc se mi vzdalovala. Mlha zahalila řeku, vzduch kolem mě zhoustl a neviděl jsem žádnou cestu. Mlha byla všude kolem mě. Nevěděl jsem, kterým směrem běžet, co dělat. Volal jsem za ní, ale nikdo se neozýval zpět. Byl jsem ztracen a najednou mě surově sevřely dvě postavy. Byl jsem proti nim zcela bezmocný. Jako šváb, kterého se chystali zašlápnout. Vzdal jsem to. Přestal jsem se vzpouzet. Mlha zmizela a já se naposledy podíval před sebe do dáli. Byla pryč.
S hrůzou jsem se probudil politý studeným potem a za chvíli mě už odváděli do staré místnosti plné dřevěných lavic. Posadili mě přímo doprostřed první řady, takže jsem měl celou místnost jako na dlani. Z každé strany se ke mně posadil jeden z nich. V místnosti bylo hrobové ticho a hrozná zima.
Připomínalo mi to čas strávený ve školních lavicích na základní škole, ve kterých mě učitelé často nechávali sedět po škole. Když si pak na mě učitelé stěžovali na třídních schůzkách, moje maminka byla ze mě nešťastná. Nechápal jsem, co je se mnou špatně. Učitelé mě vždycky přísně sjeli před ostatními a jinak se mi vůbec nevěnovali. Byl jsem pro ně pouze přítěž jejich výuky. Rodiče ostatních se asi báli, abych nezkazil i jejich děti, a tak jim nakazovali, aby se se mnou moc nekamarádili. Že prý jsem nevychovanej.
Alespoň to jsem si namlouval jako důvod, proč jsem od mala neměl skoro žádné kamarády. Až na něho, který se tehdy z ničeho nic objevil ve městě a já se s ním skamarádil. Rodiče sami na mě kvůli práci moc času neměli. To ale neznamená, že jsem měl s rodiči špatné vztahy. Naopak. S rodiči jsem vycházel skvěle a vždycky, když jsem s něčím potřeboval pomoct, mohl jsem se na ně obrátit. Někdy se na mě i zlobili, ale nikdy jim to moc dlouho nevydrželo. Teď si uvědomuji, jak moc jsem je měl oba rád a jak jsem na nich hrozně lpěl.
Přímo přede mnou na druhé straně místnosti seděl přísný starší pán a po jeho levici mladší žena, která mu dávala před obličej štos papírů k nahlédnutí a něco mu šeptala. Něco mu syčela do uší. V místnosti jsem slyšel jenom to strašlivé syčení a do této chvíle na mě nikdo nepromluvil ani slovo. Nevěděl jsem, o čem se baví, proč jsem tady.
Žena nenápadně ukázala prstem směrem ke mně, pak zpátky na papír a starší pán se na mě na okamžik podíval. Byl to krátký, přísný pohled. Více než já ho ale zajímal obsah papírů, kterými rychle listoval. Čelo se mu svraštilo a mně byla čím dál větší zima. Sklonil jsem hlavu a před sebou uviděl bledé ruce plné vystouplých nezdravých modrých žil. Klepaly se a já to nemohl zastavit.
Trvalo to celou věčnost, než se konečně rozrazily dveře a do místnosti vstoupily další dvě osoby. Jedna z nich prošla kolem mě, spěšně mě polohlasem pozdravila a šla si sednout k jednomu ze stolů po mé pravici. Už jsem ji před pár dny potkal. Byl to můj obhájce.
Místnost s nově příchozími ožila, bylo slyšet vrzání židlí a šramot papírů. Hlavně můj obhájce nervózně prohledával tu brašnu, tu papíry na stole, jako by něco zapomněl nebo nemohl najít. Pán naproti mně pohledem zkontroloval všechny přítomné a postavil se. Tak to bude pan soudce.
„Zahajuji hlavní líčení ve věci obžaloby podané proti Vladimírovi P. Státní zástupce nyní přednese obžalobu.“ Státní zástupce si odsunul židli a vstal. Byl to mladší obtloustlý muž s nepřítomným výrazem. Mluvil strojově, bez jakéhokoliv zájmu.
„Vážený pane předsedo. Obžaloba jasně prokazuje, že se Vladimír P. dopustil trestného činu. O jeho vině nemám pochyb, což bude v procesu nade vší pochybnost prokázáno.“ Za celou dobu, co mluvil, se na mě nepodíval.
„Obžalovaný stoupněte si a přistupte k pultu před vámi“.
Postavil jsem se a ucítil šílenou slabost od žaludku. Zatočila se mi hlava a s každým dalším krokem směrem k pultu jsem si byl jistější, že už musím omdlít. Bylo mi hrozně a nemohl jsem se přestat klepat.
„Máte možnost se vyjádřit k tomu, co je vám kladeno za vinu. Nejprve se vás ale zeptám na otázky týkající se přímo vaší osoby. Kolik je Vám let?“
„Dvacet tři.“
„Máte nějaké vzdělání, základní, střední, učňovské?“
„Mám vystudovaný učňák.“
„Kde bydlíte?“
„V domě po rodičích.“
„Máte nějakou rodinu, rodiče, sourozence nebo někoho?“
„Ne.“
„Jste zaměstnán?“
„Ano, v servisní dílně.“
„Byl jste někdy trestán, dopustil jste se někdy nějakého přestupku?“
„Ne.“
K čemu to potřebuje všechno vědět? Neměl by to snad mít všechno v těch svých listech? Četl je vůbec pořádně? Není moje přítomnost tady omyl, který musí být každým okamžikem odhalen?
„Dobře, tak to by bylo k vaší osobě vše. Co se týče podané obžaloby, budete se k ní vyjadřovat, nebudete?“
Copak nechápe, že není nic, k čemu bych se měl vyjádřit?
„Ne.“
„No dobře. Hlavní líčení se tím dnes končí. Sejdeme se opět za sedm dní. Pokračovat budeme provedením důkazů. To je vše.“
Jen co soudce dořekl poslední slovo, okamžitě se sebral a opustil místnost.
Pánové vedle mě se taky zvedli a pomalu mě odvedli po schodech o tři patra níže do suterénu budovy soudu, kde už mě vyhlížel starší vyhublý pán. Můj dozorce.
„Tak co, jak to dopadlo? Ještě nemáš rozhodnuto?“
Vedl mě před sebou vlhkou chodbou s oprýskanou omítkou, až jsme došli do mé cely.
Nevedlo do ní žádné okno a dozorce musel rozsvítit slabou žárovku, aby vůbec bylo něco vidět. Než za mnou zabouchl dveře, tak se ze mě už poněkolikáté pokoušel dostat, co jsem komu provedl. Styděl jsem se, když jsem musel pořád dokola poslouchat jeho obvinění, že jsem měl někomu něco udělat.
„Nic jsem neudělal.“ Opravdu mě nenapadal jediný důvod, proč jsem tady.
V cele jsem byl zhruba už druhý týden a pomalu jsem si na ni začal zvykat. Měla pár metrů čtverečních, opotřebovanou pružinovou postel, umyvadlo a záchod. Hlavně měla ale klid. Zhluboka jsem se nadechl a přestal jsem se třást. Usnul jsem.
Probudil jsem se až v podvečer na každodenní hodinovou vycházku. Vycházka to ve skutečnosti nebyla, mohl jsem chodit jenom okolo drátem oploceného hřiště spolu s ostatními. Bylo nás asi dvacet. Někteří se spolu bavili, někteří hráli basketbal, ale já se procházel s odstupem sám. Nevěděl jsem, jak někoho oslovit, a tak jsem byl sám.
Vedle našeho hřiště byla i další hřiště, kterými bezduše bloumali další vězni. Na okamžik jsem zpozorněl. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Prudce jsem sebou trhl a zkoumal postavy na vedlejším hřišti. Skoro bych přísahal, že jsem viděl jeho. Mého kamaráda z dětství. Už jsem ho ale několik let neviděl a nebylo přece možné, aby tady byl. Co by tady dělal? Vycházka skončila a já v cele znovu usnul.
Za několik dní mi dozorce oznámil, že mám návštěvu, která se mnou nutně potřebuje mluvit. Že by to byl opravdu on? Nenapadal mě nikdo jiný, kdo by mě mohl chtít navštívit. Dozorce mě odvedl do nedaleké místnosti, kde jsem našel u stolu sedět svého obhájce. Odevzdaně jsem sklopil zrak.
Dozorce odešel a zavřel za sebou dveře. Obhájce mi podal ruku a přátelsky mě vyzval, abych se posadil naproti němu. Na stěně po pravé straně stolu jsem si všiml nápadného červeného tísňového tlačítka.
„Musíme spolu probrat, jak budete v procesu dále postupovat. Váš případ se jeví bohužel poměrně jasně. Hodně jasně. Nemůžu vám říkat, co máte v tuto chvíli udělat, ale já být na vašem místě, tak bych se ke všemu přiznal. Byla by to polehčující okolnost a aspoň trochu by vám to pomohlo.“
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se mi tady snaží namluvit. O čem to mluví? Obhájce pokračoval ve svém monologu, ale já už ho nevnímal. Neslyšel jsem žádná slova, viděl jsem jenom jeho pohybující se rty. Cítil jsem se hrozně, když jsem si uvědomil, že mi můj vlastní obhájce radí, abych se přiznal jako nějakej vrah. K čemu se mám přiznat?
„Tak co, co myslíte? Přiznáte se? Je to pro vaše dobro. Uvidíme se v pátek, zatím se mějte.“
Po návštěvě obhájce mi dozorce přinesl trochu jídla. „Ten váš obhájce není až tak špatnej. Ani moc dobrej, ani špatnej. Už má něco za sebou. Heleďte a víte o tom, že jste byl v novinách? Teda vás tam přímo neuvedli, jako vaše jméno, ale musel jste to bejt vy. Ve městě se toho zase tak moc neděje. Má jít o nějakou holku u řeky, moc toho noviny ale nenapsaly.“
Tereza… Náhle mě zamrazilo a jako bych ji uviděl přímo před sebou… Vypadala přesně jako ten večer… Měla na sobě hustý zelený svetr, nevýraznou rudou rtěnku, vlasy měla rozcuchané větrem…
Další dny se hrozně vlekly a mě svírala nejistota. Nevěděl jsem, co se mnou bude dál. Do vedlejší místnosti navíc nastěhovali nové vězně, kteří mě pořád rušili. Určitě mě rušili schválně. Dny jsem teď trávil s uchem přiloženým ke stěně a snažil se poslouchat, o čem si to tam pořád do noci povídají. Občas jsem zaslechl, jak se baví o mně, ale když jsem na ně zkusil zaklepat, rázem vše utichlo.
V pátek ráno mě dozorce probudil a mě se zmocnil neklid, jestli se dnes již rozhodne. Hlavní líčení pokračovalo čtením listinných důkazů. Ze sdělení obecního úřadu soud zjistil, že jsem se nedopustil žádného přestupku. Z výpisu z rejstříku trestů konstatoval, že jsem se rovněž nedopustil žádného trestného činu. Můj zaměstnavatel soudu sdělil, že jsem trochu tichej, ale že jsem vždycky řádně plnil zadané úkoly a nikdy se mnou nebyly v podstatě žádné problémy.
Vzpomněl jsem si, že práci u pana Dohnala v dílně mi dohodil můj otec, když mi bylo devatenáct. Za první výplatu jsem si pořídil simsona a když jsem nebyl v práci, tak jsme na něm společně s ním jezdili jedno kam. Prostě jsme sedli na motorku a jeli.
Chtěl jsem hlavně tátovi dokázat, že ho nezklamu, a navíc mě práce v dílně hrozně bavila. Často mě pan Dohnal chválil, že mám šikovný ruce po tátovi. Pan Dohnal byl jeho kamarád a myslím, že i mě měl docela rád. V dílně jsem se cítil skvěle a zapadl mezi ostatní. On musel časem z města odejít, ale já byl i přesto v životě spokojený. Měl jsem svoji práci, svoje kolegy, svoje rodiče.
K soudu přišli taky svědci, které jsem znal, a kteří bydlí nedaleko ode mě. Souseda se soudce zeptal, jestli si vzpomíná na ten incident, na pondělí 10. dubna. Na to soused odpověděl, že si na ten den velmi dobře vzpomíná, že se to týkalo jejich neteře Terezy. Vypověděl, že jsem zazvonil u jejich domu, a když vyšel ven, tak jsem mu měl povědět, že budu s Terezou šťastnej. Dále soudu řekl, že jsem vypadal zmateně, že mi nebylo pořádně rozumět a že jsem se měl pořád dokola ptát, kde najdu Terezu.
To vše potvrdila i sousedka. „No on se k nám fakt stavoval v to pondělí, někdy odpoledne. Pořád stál u dveří a nechtěl odejít, dokud mu neřekneme, kde najde Terku. On už takhle strašil lidi po městě několik týdnů a Terce to bylo hodně nepříjemný. Když jsem mu říkala, aby toho proboha nechal, jestli je vůbec normální, tak se na mě rozkřičel, že tomu nerozumím, že spolu budou šťastní, jako s Terkou. Bylo to všechno ale hodně zmatený. Když se trochu uklidnil, tak už ani nevím, jestli mluvil na mě nebo pro sebe, protože to nedávalo smysl, ale říkal, že teď už bude šťastný, že Terka je holka, se kterou bude šťastný, jako by se ujišťoval, víte.“
Svědci odešli ze soudní místnosti a já čekal, co se bude dít dál. Soudce promluvil: „Dále dnes máme na programu ještě jeden výslech. Na žádost vyslýchaného svědka soud rozhodl tak, že jeho výslech proběhne bez přítomnosti obžalovaného. Pana Vladimíra P. můžete odvést zpět do vazby.“
Byl jsem v šoku. Někdo se mě bojí, že nesnese být se mnou v jedné místnosti? Dokonce i můj obhájce se rozčiloval, že musím mít možnost být přítomen výslechu. Ale nebylo to nic platné, už mě zase vedli do mé cely.
„Poslouchej, nevypadáš moc dobře. Seš bílej jako stěna. Možná bych ti mohl trochu pomoci. Cigarety, alkohol, cokoliv dokážu sehnat. Samozřejmě ne zadarmo. No koukám, že ti fakt není do zpěvu,“ mžoural na mě dozorce svými vodnatými očima.
Když mluvil, s tupým výrazem na tváři hlasitě polykal sliny. To se mu praseti sbíhají sliny, jen co zavětří korunu? Udělalo se mi nevolno. Chtěl jsem na něj řvát, vybít si na něm zlost, která se ve mně hromadila, ale vydržel jsem to. Zavřely se za mnou dveře a nezadržitelná zloba byla rázem pryč.
Poslední týdny na mě naplno dopadly. Nedařilo se mi usnout, i když jsem víčka sotva udržel otevřená. Padla na mě mrtvolná únava, která mě už neopouštěla, a další dny jsem spal stále hůř. Stále míň. Spíše bděl, než spal.
Jednoho rána byli pryč vězni z vedlejší cely a v místnosti zavládlo absolutní ticho. Často jsem nechával světlo v místnosti vypnuté a rozplýval se v absolutním tichu a tmě. Měl jsem pocit, že v místnosti nic neexistuje. Neexistuji já. Neexistují žádné vzpomínky. Ani Tereza.
Přestal jsem chodit na vycházky a úplně jsem ztratil ponětí o tom, co se děje mimo stěny mé cely. Přítomnost dozorce jsem nemohl vystát a už jsem se s ním nesnažil bavit. Jakákoliv konverzace u mě vyžadovala obrovské úsilí a já fyzicky nebyl schopen prakticky ničeho, pouze jsem polehával na posteli.
Za několik dní se za mnou stavil můj obhájce. Opět mě uvítal a posadil za stůl. Tentokrát ne tak vlídně jako minule. Bylo na něm vidět, že se na mě zlobí.
„Podívejte se, byl jsem vám ustanoven obhájcem, abych vám pomohl. Od vás ale potřebuji, abyste se mnou spolupracoval. Je to vážně tak těžké? Radil jsem vám, abyste se přiznal, že váš případ je jasný. No a co jste udělal vy? Vůbec jste nevypovídal. Po vás ale přišla na řadu paní Tereza H. a ta už vypovídala. Všechno soudu potvrdila. Vám prostě není pomoci. Jestli nemáte žádné otázky, tak to bude pro dnešek vše.“
Tak to byla Tereza, koho přede mnou schovali. Na co se jí ale ptali? Co se jí snažili namluvit? Hlava mi pracovala naplno a představoval jsem si nejhorší. Lhala o mě. Všechno si vymyslela ona. Myšlenky jsem nemohl zastavit. Tereza…
Poznal jsem ji před asi půl rokem v dílně, když potřebovala spravit auto. Byla na mě hrozně milá a já si nepamatoval, kdy naposledy se ke mně někdo takhle choval. Usmála se na mě a já se do ní okamžitě zamiloval. Dala mi na sebe telefonní číslo, abych ji dal vědět, až bude auto v pořádku. Když si auto přebírala, pořád se smála. Říkala, že je šťastná, že je konečně auto opravený. Já byl taky šťastný.
Od té doby jsem jí často psal. Celé hodiny jsem hypnotizoval telefon a čekal, až odepíše. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného. Při každé zprávě mě zaplavila vlna euforie a psal jsem stále častěji. Měla mě ráda, věděl jsem to.
Občas jsem se s ní procházel, ale ostatní nás pozorovali. Měl jsem pocit, že nás pronásledují, že nám nepřejí. Aby nás nepomlouvali, tak jsem si od Terezy udržoval určitý odstup.
Ta moje sousedka nás ale stejně vyslídila! Věděla o nás a vždycky mě tiše pomlouvala, když jsem kolem ní procházel. A ty její pohledy! Koukala na mě zhnuseně, jako bych byl prašivej pes.
Celou tu dobu jsem žíznil po tom být s Terezou jenom sám. Bez závistivých pohledů ostatních. Pamatuji se, že jsem ji jednou zastihl, jak šla sama večer z práce. Myslel jsem, že to je moje chvíle. Naše chvíle.
Ulice byly prázdné, všude byl klid. Její chůze mě uhranula a zrychlil jsem krok. Zrychlila také. Někam spěchala a nejspíše si mě nevšimla. Chystal jsem se na ni zavolat, ale než jsem to udělal, vešla do cizího domu.
Musím se uklidnit. Všechno se brzo vysvětlí.
Nevysvětlilo. Na dalším hlavním líčení přišel ještě jeden svědek. Mladý muž.
„Tak pane svědku, víte, proč jste tady? Ano? Tak povídejte,“ spustil soudce, když se svědek před něj postavil do ohrádky.
„Jde o Terezu. A tady toho. Jsem její přítel a Tereza se mi svěřovala, že jí pořád píše textové zprávy. Od tý doby, co si u něj nechala spravit auto. Že jí pořád pronásleduje. Když šla třeba z práce. Kdykoliv ji potkal, tak za ni chodil. Říkal jsem jí, že si to s ním vyřídím, ale ona říkala, že jí nic nedělá, že na ní ani nemluví. Časem z něho ale byla hodně nervózní a začala se bát. Říkala, že jestli toho nenechá, bude na něj muset zavolat policii. No a zbytek určitě víte od ní.“
Přítel? Tereza má přítele? Šokovaný jsem nedokázal myslet na nic jiného. Svědka jsem vůbec nevnímal. Jak je to možné? Jak je možné, že jsem si nevšiml, že má přítele?
„Tím mám dokazování v tuto chvíli v podstatě za skončené. Než ho ukončím, tak dám šanci ještě obžalovanému, jestli si to nerozmyslel a nebude nakonec vypovídat. Kdyby vypovídat chtěl, tak by tak bylo vhodné učinit ještě dnes.“
„Tak pane Vladimíre P., budete vypovídat?“
Soudce na mě tlačil a já měl pocit, že to nevydržím, že se rozkřičím. Zmocnila se mě panika. Tereza má přítele. Všechno mi bylo jedno.
„Budu.“
„Co jste dělal v pondělí 10. dubna?“
„Byl jsem v práci a pak jsme se sešli s Terezou.“
Soudce s mojí odpovědí spokojený nebyl a zamračil se.
„To je poněkud stručné. Je pravda, že jste toho dne zazvonil na svoje sousedy a ptal jste se jich, kde najdete Terezu H.?“
„Normálně jsme se spolu bavili. Pak jsme se rozloučili a já odešel za Terezou.“
„Stalo se tam něco zvláštního, myslím na té vaší schůzce s Terezou H., co byste si vybavil?“
Přestal jsem odpovídat.
Co se mělo stát? Snažil jsem se zoufale vzpomenout, jak ten večer skončil. Zmocnila se mě hrůza. Bože, já si to nevybavuju. Ublížil jsem Tereze? Matně si pamatuji, že jsem byl ze všeho vyděšenej. Tereza na mě mluvila. Snad i řvala.
S vypětím všech sil jsem pohlédl na svého obhájce. Posunkem mi naznačil, že mi nemůže pomoci.
„Pane obžalovaný, pan obhájce za vás nemůže odpovídat na položené otázky. Odpovídat musíte jenom vy. Pamatujete si, že jste Tereze H. napsal toho dne zhruba padesát textových zpráv a že jste ji později našel u řeky ve městě? Co jste tam dělal?“
Ochromen jsem mlčel a pohledem jsem se neodvážil odtrhnout od mikrofonu, ke kterému jsem se upnul.
„Pane obžalovaný, zkuste si vzpomenout. Tereza H. nám vypověděla, že jste ji měl pronásledovat u řeky, že na vás řvala, že na vás zavolá policii, je to pravda?“
Zachvěl jsem se a najedou jako bych se objevil znovu u řeky. Tentokrát bylo vše jasné, nezahalené mlhou. Tereza na mě s vystrašeným výrazem křičela, ať ji přestanu pronásledovat. Křičela o pomoc. Nechápal jsem, proč křičí. Křičela tak hlasitě! Tak pronikavě! To kvůli mně?
„Terezo“ zavolal jsem na ni. Z nedaleké ulice se k nám seběhlo několik lidí, kteří na mě začali pořvávat „Co ji zase otravuješ? Úchyle jeden! Nech ji bejt, rozumíš?“
Zadíval jsem se Tereze do očí. To bylo poprvé, co jsem je skutečně uviděl. Co jsem je pochopil. Nevnímal jsem okolní nadávky, ani křik. Byl jsem zde pouze já a Tereza. V jejích očích nebyla nenávist. Ani láska. Jenom strach a nepochopení. V jednom jediném pohledu se mi zhroutil celý svět.
Viděl jsem, jak nějaká paní odvádí Terezu za rameno stranou a snaží se ji uklidnit. Za chvíli mi zmizeli z dohledu a já zůstal stát namístě obklopen ostatními. Pán opodál někomu telefonoval a za chvíli pro mě přijela policie.
Třásl jsem se před pultem. Chtělo se mi brečet, řvát.
Soudce si povzdechl a poslal mě zpět do lavice, že to soudu takto stačí. Další minuty na něm bylo vidět, že se nad něčím rozhoduje a dlouho se nic nedělo.
„Myslel jsem, že dneska už budeme moci rozhodnout, ale… budu muset ještě zvážit, zda nebude nezbytné učinit ještě nějaké další úkony, než vynesu rozsudek… hlavní líčení budu muset odročit na neurčito… to je dnes vše.“
Za nějaký čas mě navštívila nějaká paní, které jsem nepodal ani ruku a až do konce její návštěvy jsem se k ní otočil zády a koukal do rohu místnosti. Snažila se mi mrška klást otázky, kterým jsem moc nerozuměl. Ani na jednu jedinou otázku jsem ji neodpověděl. Ani na jednu. Vůbec jsem se s ní nebavil, ale ona ne, a ne to vzdát.
„Vaši rodiče loni měli autonehodu? Tehdy se vše zhoršilo?“
Moji rodiče. Autonehoda. Vzpomínky na ten den ožily. Policie mi odpoledne volala do práce a stručně mi sdělila, že moji rodiče narazili s autem do stromu a jsou po smrti. Nechápal jsem, co mi to říkají. Co to znamená, že jsou po smrti? Všechna slova ztratila smysl. Po pohřbu jsem se zcela uzavřel do sebe. Žil jsem jako stín. Dokud jsem nepotkal Terezu. Už jsem nechtěl, nedokázal být sám. Potřeboval jsem někoho. Potřeboval jsem ji.
Už se to nedalo vydržet, všechno má své meze. Zadíval jsem se návštěvě na její rty a pohledem jsem se ji snažil přinutit, aby konečně přestala mluvit. Mlč, mlč, mlč, mlč, jelo mi pořád hlavou. Mlč, mlč, mlč, zavři už tu posranou hubu! Mlč!
Za chvíli poznala, že ze mě nic kloudného nedostane a rozloučila se se mnou.
Dozorce se ke mně choval čím dál hůř, už mě jenom suše zdravil a nosil jídlo. Prase jedno. Jídlo mi přestalo chutnat. Připadalo mi jako bych jedl hlínu plnou pesticidů. Po kaši mi v ústech zůstávala pachuť železa, rýže byla plná chcánek. Tak to prase mi chčije do jídla? Nebo se mě určitě snaží otrávit, protože má strach, že ho udám věznici za ty jeho kšefty. Jídlo jsem začal splachovat do záchodu. Úplně jsem přestal jíst. Trochu se mi fyzicky ulevilo.
Nakonec mě navštívil taky můj obhájce, který se zhrozil, když mě uviděl. Ano, od jeho poslední návštěvy jsem hodně zhubnul, toho jsem si všiml i já. Vypadal nervózně a pohledem tikal o tísňové tlačítko vedle stolu.
„Máte pro mě dobré zprávy?“
Začal se potit. „Žádné dobré zprávy nemám. Případ je jasný, to vám říkám od začátku. Čekejte prostě odsuzující rozsudek, s tím už nic neudělám.“
Upřel jsem na něj zrak a mlčel. Teď už vím, že od začátku mého případu spolupracuje se státním zástupcem proti mně. Podezříval jsem ho už dřív, ale nebyl jsem si jistej. Já idiot! Měl jsem to poznat hned na začátku a všechno mohlo nakonec dopadnout docela jinak.
Obhájce se začal ještě více potit a levou ruku položil blíže tísňovému tlačítku. „Stavovala se tady za vámi paní doktorka? Není vám dobře, že skoro nemluvíte? Co je s vámi? No dobře, uvidíme se opět u soudu, proces už nebude dlouho trvat. Musím jít.“ Rozloučil se a zaklepáním na dveře dal najevo, že naše schůzka skončila. Nikdo dlouho neotvíral. Obhájce se na mě otočil s vystrašeným výrazem. Tentokrát zaklepal silněji. Na třetí zaklepání se dveře otevřely a on vyrazil ven.
Večer jsem ležel ve své posteli. V duchu jsem jezdil motorkou lesy, kolem rybníků, městy. Všude byl klid. I mě se zmocnil klid.
Najednou někdo zaklepal na stěnu místnosti. Strnul jsem a zadíval jsem se na zeď. Věděl jsem, že to je on. Připlížil jsem se ke stěně, sedl jsem si před ní a promluvil. „Co tady děláš?“
„Co myslíš? Jsem tady omylem. Jako ty,“ ozval se jeho hřejivý, uklidňující hlas plný pochopení.
„Kde jsi byl celý ty roky?“ ptal jsem se a měl slzy v očích.
„To teď není důležité. Slyšel jsem tě mluvit s tou ženskou. Oni se nás snaží rozdělit, chápeš to? Nesmíme jim to dovolit.“
Ano, teď všemu konečně rozumím. Ona je s nimi taky. Tvářila se mile, že mi chce pomoci, ale ve skutečnosti mi chtěla jenom škodit. Pousmál jsem se. Alespoň tuhle lhářku jsem prokoukl a nic jsem jí neřekl.
Všechen čas jsem teď trávil u stěny. Ležel na boku, seděl, pořád mluvil s ním. Byl zde pro mě a rozuměl mi. Chápal mě. Cítil jsem, jak vnitřně roztáván. Byl jsem šťastný. Konečně nejsem sám. Zeď mě zcela uhranula. Pohltila všechny mé myšlenky, pocity. Byla mi vším.
A pak si pro mě zase přišli. Moje hlava byla v jednom ohni. Kůže se mi vařila a já měl zimnici. Přemýšlel jsem, jestli se už někomu uvařila kůže sama od sebe. Jen tak, teplotou těla.
Přivedli mě vyzáblého do soudní místnosti a úplně vzadu místnosti v poslední řadě jsem uviděl jeho. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Měl vybledlou strnulou tvář bez výrazu. Nepromluvil na mě ani slovo, jenom na mě tiše hleděl. Ucítil jsem mrazivý pot na zádech. Hluk v místnosti pomalu ustal a soudce vyzval státního zástupce, aby přednesl závěrečnou řeč.
Nedokázal jsem se soustředit na to, co státní zástupce říkal. Vím, že mě pozoruje on. Je to vůbec možné? Slyším jeho šepot a soudce mu nic neřekne? Všechno se mi začalo motat dohromady, připadal jsem si jak ve snu.
„Opakovaně vyhledával přítomnost poškozené, což vyvrcholilo v pondělí 10. dubna, kdy…“
„Neotáčej se, jsem tady s tebou.“
„Nebezpečně ji pronásledoval, i když ho varovala, že na něj zavolá policii…“
„Neboj se, všechno dobře dopadne.“
„I když jí fyzicky nic neudělal, je nebezpečný pro společnost, proto je nutné mu uložit trest…“
V duchu jsem se modlil, ať už to všechno skončí. Bylo mi jedno jak. Klidně se nechám otrávit tím prasetem, ale ať už to proboha skončí.
Nyní mluvil můj obhájce a já se snažil zhluboka nabrat dech.
„Nemám za prokázané… Podle znaleckého posudku paní doktorky je stižen…“ To zvládnu, jsem naprosto klidný. „Navrhuji ho zprostit obžaloby.“
Nastalo ticho. „Pane obžalovaný, jste na řadě.“
Vydal jsem se k pultu, ale zdál se mi dál než dřív. Proč ho museli posunout? Nohy jsem měl jako z olova. Zvláštní. Konečně jsem se ocitl u pultu, o který jsem se celou svojí váhou křečovitě opřel. Vydechl jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikdo nemluvil a všichni se upřeně dívali pouze na mě. Srdce se mi rozbušilo a zatočila se mi hlava. Otevřel jsem pusu a chtěl jsem promluvit. Polknul jsem naprázdno. Nešlo to, vydával jsem jenom nesrozumitelné vzlyky. Soudce se na mě vyděšeně podíval. Znovu jsem se marně pokusil z posledních sil promluvit. Byl jsem hrozně vyčerpaný. Najednou vše nabralo šílenou rychlost a všechny hlasy, křik, skřípot židlí a vše kolem splynulo v jedno. Pocítil jsem blaženou úlevu, když jsem se zhroutil na podlahu. Vše bylo pryč.
Od toho okamžiku je moje paměť rozmazaná. Matně si pamatuju, že mě s hrozným rámusem rovnou odvezli do úplně jiné budovy. Vybavuju si spoustu bílé barvy, křik a svěrací kazajku. Začali mě krmit tabletkami a já pomalu začal přicházet k sobě. Jako bych se probouzel z nekonečné noční můry.
Vysvětlili mi, že od mala trpím neléčenou paranoidní schizofrenií. Soudce mě tak jako nepříčetného za nebezpečné pronásledování vůbec nepotrestal a uložil mi pouze ochranné léčení. Doktoři mě časem přesvědčili, že nesmím věřit vlastním očím. Vlastním uším. To, co jsem viděl a slyšel, nebylo.
Tak jsem se ocitl v pavilonu psychiatrické léčebny, kterému nikdo neřekne jinak než pavilon neklid. Navštívila mě i doktorka, která mě vyšetřovala během procesu. Dlouhou chvíli jsem se neodvážil na ni pohlédnout a jenom jsem ji tiše pozdravil. „Vypadáte lépe. Jak je vám?“
Jak mi je? Nevím, co se mnou bude, až se někdy dostanu ven. Jestli se vůbec někdy dostanu ven.
„Kdo jsem? Jsem blázen?“
„Blázen? Za nemoc nemůžete. To není vaše vina. Co jste zažil, to bylo pro vás opravdové. Tak jako jste pro mě opravdový teď vy. Vždycky, když vám bylo nejhůř a když jste byl nejvíc osamělý, tak tady pro vás byl on. V dětství, když jste neměl kamarády. A po smrti vašich rodičů během procesu, když jste byl na samotce ve vazbě. Mezitím jste se upnul k Tereze, kterou jste pořádně vystrašil, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Teď už vám pomůžeme a udělá se vám lépe, uvidíte.“
Laskavě se na mě pousmála.
Lépe? Jednoho dne utichl jeho hlas úplně. Mezi námi nastalo prázdno a já zde zůstal sám. Tak sám. Se svojí hlavou, vězením, ze kterého není úniku.