S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Trmácím se od Julie. Krok, sun, krok. Kam dopluje opilý koráb, když není od Rimbauda? Paluba se houpe. Stále cítím Juliinu vůni, se kterou mám spojené myriády pocitů. Je jich tolik. Některé se vrhají z paluby. Z krku mi raší druhá hlava. Děje se mi to vždycky, když mozek neudrží nápor myšlenek a musí se rozskočit do dvou hlav.
„Ale, ale! Romeo, proč jsi Romeo?“ začíná se mi druhá hlava vysmívat. „Seš úplně trapnej!“ spílá mi. Taková ta klasika o nevýhodách bezmezný lásky, která okupuje území těla i ducha, ale stále ji nestačí, takže jen prská sladký bubliny.
Slunce, ta ohnivá zrůda, mi do mojí primární hlavy zasekává sekeru. Svině. Proč je vždycky proti mně? Co jsem tý světelný nevěstce provedl? Co?
Moje tkaničky navíc začínají demonstrovat za svou jedinečnost. Při chůzi se mi rozvazují a dají se do samostatného boje.
Krok, sun, krok…
Výpad jedné střídá útok druhé. Startují na sebe jako vzteklí pouštní hadi. Jak dlouho takhle budou bojovat? Jedna uštkne druhou a pak uskočí. Pak zase obráceně. Co krok, to uštknutí. Co krok…
Krok, sun, krok…
Tak dlouho, dokud je nechám. Délka jejich souboje představuje jednu z mála věcí, o kterých můžu ještě takřka svobodně rozhodnout. Albert Camus by mi za tohle jistě podrbal bradu. Jean Sůl Páter nevím. Ofenzíva jedné tkaničky se zdá být účinnější. Dneska večer mám ještě jednou pozřít sám sebe. Naposledy.
Krok, sun, krok…
Takhle tu poslední večeři nemám šanci stihnout. „Žádostivost nutí člověka, aby myslel v jednom kruhu!“ plive na mě druhá hlava citát z Doriana Graye. Leknutím si přidupávám jednu z tkaniček a mrštím sebou ve výstavní tlamočence.
Krok, sun, krok… sesun.