S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Za poslední dobu mám pocit, že se pokouším nahlídnout sám sebe. Opravdu se poznat. Podniknout ztřeštěný psychotropní výlet. Ale jako kdyby to stále nebylo ono, jako kdyby mi chyběl ještě ten poslední krůček.
Nastává čas oběda, a tak usedám v restauraci ke stolu a jakýsi nepůvabně vyhlížející gezicht přede mě automaticky pokládá jídlo s tím, ať sním, co jenom můžu: „Vůbec se neostýchejte, příteli! Však si takovou pěknou porci zasloužíte,“ dodává s potutelným úsměvem.
Oplácím mu také ukázkou svého běloskvoucího chrupu a pouštím se do chroupání svojí krmě. Chutná to znamenitě! Kdo ví, kdy jsem takovou lahůdku jedl naposledy? Hladově hltám sousto za soustem. Maso se mi dostává mezi zuby, hledám na stole párátko, ale nikde žádné není, stejně tak tu ale nejsou žádní jiní hosté, tak si ho zkouším nenápadně vyndat nehty.
Až v tu chvíli si uvědomuji, že to, co pojídám, jsou moje vlastní ruce. Ani bych si toho nevšiml, nebýt toho masa za zuby, a navíc chutnají tak lahodně! Vadí to vlastně? Hlavně, že mi chutná!
„Všechno v pořádku?“ prochází kolem mě číšník.
„Ale jistě! Je to vynikající!“ odpovídám s plnou pusou.
„Jsem rád, že vám chutná! Není nad to si dát do nosu z vlastních zásob, co říkáte?“ ukloní se pikolík.
Chci vychutnat každé sousto, a tak už jen mlčky přikyvuji. Ten muž má svatou pravdu, k tomu není, co by člověk dodal. Pojídám vlastní ruce a vím, že tohle jsem doopravdy já.