S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Udeřím podrážkou do kočičí hlavy až mňoukne a přidávám do kroku. Spěchám za známým neznámým. Nevím, jak se dotyčný jmenuje a upřímně nemám ani trochu páry o tom, o koho vlastně jde. Anonymní číslo mi napsalo, že se NUTNĚ potřebuje potkat.
Ani jednoho z dvojice Hej nebo Počkej nepovažuji za svého přítele, ale když neznámý tvrdí, že je věc nutná… Mňouknutí kočičí hlavy zní pronikavě prostorem a já si uvědomím, že se nacházím skoro pod Orlojem, tedy tam, kde se dotyčný chtěl potkat. Nikde ani noha. Je noc. Výčepy zavřené, tak co tady? Žádný neznámý známý. Žádný známý neznámý.
Zřítelnice mi padají na jednu z kočičích hlav, která hlasitě mňouká, přestože jsem se od ní už dávno vzdálil a nikde jinde ani živáčka. Jako kdyby mě chtěla na něco upozornit. Udělám k ní pár kroků a teprve teď vidím kaluž. Nemám s těmito mikrooceány města vůbec dobrou zkušenost, obvykle jsou na mě sprosté a hrubé, přesto se do ní podívám.
„Ahoj fešáku,“ zdraví mě můj odraz.
„Šmarjá, to jsme se nemohli potkat doma a musel jsem se táhnout až sem? A nebuď ironickej“ odpovídám mu znechuceně.
„No víš… já jsem chtěl trochu romantiky! Přijde mi, že jsem přišel na zásadní věc!“
„A to?“
“Myslím si, že když by ses rozřezal na kusy, tak by sis pak konečně připadal ucelenej!“ zahlaholí můj odraz vítězoslavně.
„Aha… no já ti nevím… fakt je tohle cesta? Já si na kusy připadám někdy až moc,“ říkám si bázlivě.
„Právě, že si tak jenom připadáš… Zase ta tvoje nedůslednost! Musíš být DOOPRAVDY rozsekanej, aby ses DOOPRAVDY sjednotil!“ ječí na mě můj vlastní ksicht.
Ztrácím hlavu a prchám noční Prahou pryč. Třeba domů doběhnu vcelku, nebo mě rozseká někdo jinej.
_______________________
Víc Máry a Dráhy najdeš tady. Nebo můžeš na eshopu Kosmasu rovnou nakrmit jejich kapitál, Vanilkový koktejl mladého Werthera je mňamina.