Po dlouhé době přišel naprosto nezařaditelný text, pro který redakce neměla slov. Kateřina Matoušová a její květiny, listy, roztrhané okvětní plátky. Čtěte a prožívejte.
Na tenhle svět už se nedá koukat, pomyslela si, vzala všechny svoje květiny a přitiskla si je k hrudi. Vyšla ven a začala je házet kolem sebe, aby zahojila, zacelila, opravila, vyléčila. Házela je na roztrhané knížky, hromádky shnilého listí, rozbité sklenice, zklamané lidi.
V náručí svírala tolik různých druhů. Ta nejpřekrásnější kytice na světě. Zázrakem k sobě všechny barvy ladily a ani rozdílná délka jejich stonků nepřekážela. Dlouhá oranžová trnitá spolu s krátkou modrou chlupaťoučkou nejsou žádný problém.
Chodila po ulicích, veřejných budovách, parcích i po svém vlastním bytě. Nejraději po večerech. Obří kytici tiskla k hrudi a ač ji přišlo, že už by se měla pomalu začít smrskávat, kytiček vůbec neubývalo. Po čase se na ně přestala koukat, kontrolovat, počítat. Stačilo vědět, že když vidí na světě nějakou nepravost, jednoduše sáhne pro stonek a hodí. Všechno je lepší s květinou, všechno.
Dokázala vykouzlit úsměvy na tváři, vyvolat vůně, vytáhnout nitky radosti ze šmodrchanců zmaru, kreslit barvy do vzduchu, zpívat těm, kteří poslouchali. Ona samotná se cítila tak jako nikdy. Dny plynuly s radostí a se smyslem. Svou kytici štěstí by za nic nevyměnila. Přes noc ji dávala odpočinout do vody se skořicí a sama se v ní koupala.
Třetí den v měsíci vyrazila do parku. Pršelo a přemýšlela, jestli by dohodila až na šedý mrak, který prorostl celým nebem. Koukala na něj a déšť jí stékal po obličeji. Ze všech sil se rozmáchla a vyhodila nahoru celou kytici. Vyhodila všechno. Než stačila zase sklopit hlavu, šlápla do prohlubně v zemi, která byla zakrytá tmavě zelenou trávou. Prázdnýma rukama stihla instinktivně zmírnit pád. Obličej se jí začal cukat začínajícím pláčem. Bolelo ji vědomí všeho. Na dlaních zpozorovala černé skvrny. Stejné měla i na hrudi, tam kde kytici vždy nosila. Špatně se jí dýchalo. Prsty si odlepila šaty od těla. Všude tekutá čerň. Trávník ji přes punčocháče kousal do kolen.
Tolikrát se odevzdala. S každým jedním květem odevzdávala nepatrné kousky sebe. Ty se sice vznesly, ale zase se vrátily na zem. Zasypaly ji od hlavy k patě.
Zavřela oči. Schovaná pod květinami se začala rozpouštět. Za nějakou dobu, možná už příští jaro, na tom místě vyroste shluk pomněnek. Vítr je bude jednu po druhé trhat a roznášet po světě. Konat dobro.