S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Sedím v metru a pozoruji v kočárku ležící dítě, které přes neustálou snahu o ukonejšení ze strany hysteriózní maminy apokalypticky vřeští. „Kdo to má poslouchat? Mám kocovinu, ty produkte ďáblova semene,“ špitnu a zapíchnu se do dítěte pohledem. Hlava se mu rozprskne na cucky.
„To se dělá?“ okřikne fakana plísňový dědek, aby tak vyšponoval hysterii matky onoho bezskrupulózního tvora, jehož hlava nyní připomíná umně roztřískaný meloun. Jekot matky při jejím zpozorování dostává další volume doprava. I téhle náně ovšem záhy exploduje kebule. Fragmenty jejího magi mozku s nezdravě vysokým obsahem glutamátu mi dopadnou na botu. Chci si to otřít, když v krvi spatřuji obrys jejího pokusu o světonázor, jenž se z mozku vyloupl.
Dělá se mi špatně a rozkašlu se. Další lebky členů osazenstva metra vybuchují, z hlav se jim odštěpují jejich světonázory. Celý vagon se naplňuje prasklými melouny, které plavou na stojaté vodě slov, co vůbec nic nezmění.
„Co mi to cpete? Vždyť to jenom odporně smrdí,“ pištím prodírajíc se tou stokou plnou slizu. Vagon se pozvolna metamorfuje v nádrž a já se tetelím radostí, že na Kačerově vystupuji, poněvadž v tomhle by se člověk utopil bez ohledu na plavecké schopnosti.
Vypadnu z vagonu, jak sulc se třesu vzteky, hlavy lidem nepřestávají praskat ani na peróně. Latexové kondomy plné brusinkové omáčky, která má v sobě nevábný odér.
„Copak si neuvědomujete vlastní marnivost? Všechno jest pouze subjektivní, vy makabrózní nevěstky. Nic si nemyslete!“ zaštkám tiše.
„Amigo? Vy si nic nemyslíte?“ osloví mě náhle šnečí šerif a vystrčí parůžky.
„Vždyť jsem si tu lítačku dneska kupoval,“ pokouším se z té záležitosti vyvléknout a dávám se na útěk. Šnečí šerif mě však pronásleduje.
Šmarjápanno, přece mě nedohoní šnek, to se nelíbí ani nejúchylnější stránce mého já, zapřísahám se. Nad eskalátory však hodím tlamu a chytnu zajíce. Bílého.
„Nebyls původně králík?“ pěním na hybridního tvora, když mě šnečí šerif dohoní.
„Nikdy si nic nemysli, bro,“ odpoví bílý zajíc, nasadí si černý brejle a usměje se od ucha k duchu.
_______________
Mára a Dráha jedou bomby, víc jich najdeš na Inku, Márově fejsbůčku a jejich společný vřeštící literární díte, Vanilkový koktejl mladého Werthera, dokonce i v e-shopu kosmasu. No a kdyby ti to nestačilo, pusť Máru do svýho audiovizuálního prostoru a zapni jeho čtení na SeČTENO. Uf. Zobej!