S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Julie předělává paruku, prý je to žalostný. Vyměňuje vlasy za ostny. Snad kvůli nim nebude několik dalších hodin šťastná. Proč to dělá? Ne, nemůžu říct, že to nechápu. Činím totiž v alternativním časoprostoru víceméně to samé. Jen má paruka a odlišné ostny. Projíždím se na kanojce pochybností s výrazem polidštěného opičáka, který právě objevil možnost Porn Hub Premium zdarma.
“Tak děleeej! Už si tady měl bejt čtyři minuty, ty magore!” zařvu na Egona. Rozhodl jsem se tak pojmenovat svoje vědomí, jelikož jsem zjistil, že není dobré nazývat věci doslovně. Musím opět přiznat vykradení Stančíkova Mlýnu na mumie až nevím, jestli se nemám považovat za nekrofila. Vzhledem k tomu, že moje vědomí povstalo z mrtvých je takové obvinění na místě.
“Co je zapotřebí, šéfe?” haleká na mě ta navrativší se snaživka.
“Potřebuju si s Julií vyměnit paruky!”
“To nejspíš nemožno. drahý vládče mých pohoří i moří!” klekne Egon na kolena a začne mi rozepínat poklopec.
“Nechat se ukojit od vlastního vědomí – není to až děsivé stádium egocentrismu?” ptám se sám sebe, ale záhy si odpovídám, že Ladislav Klíma a Friedrich Nietzsche to s gustem dělali dlouhá leta.
“Kdo ví proč, dokáže jakékoli jak!” cituji nahlas druhého jmenovaného.
“Jenže Julie má vlastního Egona, respektive jiného mameluka, který jí spřádá paruky z nití vlastní existence,” začne Egon máchat rukama, aby se posléze chytil za hlavu a urval si ji.
Nevím, co tenhle akt znamená pro Julii či pro její paruku, ale pro mě a mou paruku jde o věc s fatální tonalitou.
“Tyhlety tvoje orgiastické výstřelky!” švihnu pohledem po svém vědomí aka Egonovi. Tělo bez hlavy se sotva drží na makaronovitých nohách. Těžko říct, na čem vyzkouším novou paruku…
___________________________
Marek Blažíček, Drahomíra Klofáčová a jejich literárně vizuální surrealismus – jestli chceš víc, kup si jejich e-knihu, Vanilkový koktejl mladého Werthera. Je to lambáda!