1. Holka a cigarety
“Mod-rý ka-mil-ky, pro-sím,” slabikovala Anežka.
“Měkký Marlbora?”
“Mod-rý ka-mil-ky, pro-sím,” řekla Anežka o něco hlasitěji.
“Já vám ale vůbec nerozumím, slečno” vzdychla prodavačka unaveně a zkusmo se zeptala: “Červený Chesterfieldky?”
“Nene,” zavrtěla Anežka hlavou.
Prodavačka s přimhouřenýma očima civěla na Anežčiny plné, chladem popraskané rty. Natahovala k ní špičky uší a lokty se opírala o prodejní pult. Zářivky na stropě se odrážely od displeje pokladny a zeleně ozařovaly její řídnoucí kudrnaté vlasy.
Anežka posmrkla a zkarabatila u toho všechnu kůži mezi svýma blýskajícíma se očima. Na čele jí vystoupila zelená žilka, vedoucí lehce mimo osu vytyčenou křehkou křivkou jejího nosu. S přehnanou artikulací a usmívajícími se koutky úst zopakovala: “Mod-rý ka-mil-ky.”
Prodavačka nespokojeně zavrtěla hlavou a narovnala se za pultem. Iniciativně ukázala na jednu ze záplavy cigaretovách krabiček v poličce za sebou.
“Tyhle?”, zeptala se, a když Anežka znovu zavrtěla hlavou, pohnula prstem doprava. “Tak tyhle? No tak tyhle?”
“Ne,” řekla trpělivě Anežka, potěšena tím, že se jí trafikantka snaží porozumět, “já bych chtě-la mod-ré ka-mil-ky.”
Trafikantka se na moment zarazila. Hned v dalším okamžiku se jí po tváři rozlil spokojený, chápající výraz; louhoval se jí obličejem od očí až po povislé ušní boltce. Na zlomek vteřiny zazaříla drobnou, ale opravdovou radostí. Konečně pochopila!
*
Zatímco Anežka kráčela upršeným únorovým večerem do barokavárny, spokojeně pokuřovala borůvkovou Startku.
2. Kluk a šnyt
Oranžová neonová trubice osvětlovala sklenice zavěšené za barovým pultem barokavárny. Jakubův obličej v jejím svitu působil pomačkaně: barva se nořila do dvou hlubokých vrásek kolem koutků jeho úst a nenacházela cestu ven. Objednal si malinové frappé. Barmanka v červeném přiléhavém tílku vzala půllitr a naplnila ho hustou pivní pěnou výstavního šnytu.
“Děkuju,” zamrkal kaštanovýma očima na servírku, uchopil pivo a rozhlédl se po baru.
Bylo plno. Skupiny lidí se plazily a proplétaly jedna přes druhou a snažily se ukořistit prázdný stůl. Někteří jedinci se vznášeli do výšky a u stropu číhali na uvolněná místa, připraveni se k nim vrhnout střemhlavým letem.
Jakub zmerčil odstrčený stolek na galerii. Na jednom konci seděl chlapec, nablýskaný od hlavy až k patě. S rozmáchlou gestikulací chrlil zvuk přes desku zaplněnou prázdnými sklenkami vína k dívce, která se pod tíhou jeho slov nořila hlouběji a hlouběji do sebe – její tělo dychtivě očekávalo blížící se implozi.
S dlaní položenou na plešaté lebce sympatického pána středního věku a s nohou zapřenou o bílý sloup se Jakub vyšvihl nad hlavy lidí. Jako pavouk se posouval nad davem, zapíraje se o ramena, drdoly a v krajní nouzi i orlí nosy lidí hemžících se pod ním. S očima upřenýma na konverzující pár se rychle blížil k jejich stolu.
Dívčino tělo začalo kolabovat. Její oči se s mlasknutím ztratily v dutinách lebky, zbyly po nich černé díry očnic.
Chlapec světácky pomrkával přes desku stolu a nepřestával mluvit.
Jakub se nohama odrazil od límce džínové bundy podroušeného blonďatého punkáče s modrýma očima a zasněným pohledem, vymrštil se do vzduchu a zachytil se zábradlí galerie, na doslech blýskavého světáka a hroutící se dívky. Kovové příčky zábradlí ho studily do dlaní.
Dívčina hlava sklouzla i s krkem do hrudního koše jako teleskopické ukazovátko.
Světákovy oči zazářily; vzrušeně zvýšil intenzitu hlasu.
Zatímco Jakub pokládal ukazováček doprostřed jejich stolu, zaslechl vyprahlé “k tobě, nebo ke mně?”. Pomalu na prst začal přenášet váhu.
Dívčiny končetiny se konečně rezignovaně zcvrkly a jako čtyři neposlušné pramínky vlasů se přilepily na její břicho.
Světák nadšeně vykřikl a pod stolem zespoda kopl do dívčiny židle.
Jakub, už s oběma rukama na stole, se přikrčil a pohrdavě sledoval dívku.
Ta vylétla ze židle a prolétla těsně nad Jakubovými zády. Ve vzduchu pokračovala v implozi: zbytek trupu se s hlasitým vzdechnutím harmonikovitě složil a ve světákových rukách přistál skladný trojhelník hebkého masa a teplé kůže; byl vymezený dvěma ostrými výstupky dívčiných pánevních kostí po stranách a lascivní stydkou kostí vespod. Blýskavý chlapec za neustávajícího mluvení uchopil sbalenou dívku pod paží a, překypující nedočkavostí, vyskočil dvěma antilopými skoky z kavárny.
Jakub se pohodlně usadil na uvolněnou židli. Pěnivý půllitr položil na desku stolu, ze kterého předtím nonšalantním pohybem ruky smetl prázdné sklenky vína. Uši si nechal naplnit monotónním šumem barokavárny, zalistoval rozečtenou knihou a hluboce se začetl.
*
Anežka se s borůvkovou cigaretou mezi prsty otočila za rozveseleným chlapcem, který prolétl okolo, a podezíravě jej pozorovala, dokud vysokými, ladnými skoky nedoskákal za roh. Dokouřila a vstoupila do přeplněného podniku.
3. Holka, kluk a kouřová pivní pěna
Jakub zvedl oči od knihy a zadíval se na holku, která právě přistála na jeho stolu. Byla blonďatá, voněla po borůvkách a v pokleku ho zkoumavě pozorovala.
„Mů-žu si při-sed-nout?“ slabikovala Anežka pomalu. „Če-kám na ka-ma-rád-ku a nik-de ne-ní vol-ný mís-to.“
Jakub přikývnul, zapýřil se a znova se zadíval do knihy.
Písmenka v ní, ještě před chvíli klidně vymezující slova a věty a myšlenky, se začala neposedně vrtět. Jakub zamrkal, protřel si koutky očí palcem a ukazováčkem, zvedl sklenici a usrkl pěny. Pohledem při tom zavadil o Anežčinu tvář – byla teplá a hebká. Anežka jeho pohled ucítila, začervenala se a poslala mu přes stůl vřelý úsměv. Koutky Jakubových úst se roztáhly a vybarvily na jeho lících hřejivé stíny.
Anežčino břicho zklamaně zamravenčilo, když Jakub znova sklopil hlavu ke knize. Z provokativně červené vazby čouhaly jenom jeho vlasy, které Anežce připomínaly havrana. Prstem instinktivně zamáčkla žlutého mravence, který pupíkem vylezl z jejího žaludku a přes džungli husí kůže dokráčel až na dřevěnou desku stolu. Prohlížela si Jakubovy pavoučí prsty a přemítala, jestli jí prve příkývnul bezděčně, nebo jestli doopravdy rozuměl tomu, co říkala.
Po chvíli Jakub vykoukl zpoza knihy. Anežka pohledem chňapla po jeho kaštanových očích a vyhrkla: „Špatně jsme se domluvily!“
Jakub bez zjevné reakce zíral na Anežku. „Já myslela, že se máme potkat pátýho v devět, a vona že zas devátýho v pět. Tak se nakonec potkáme sedmýho v sedum. Nevadí, když si tady vykouřím cigaretu?“ zeptala se nakonec zkoumavě.
„Nevadí!“ odpověděl Jakub okamžitě. Zahlédl, jak jeho hluboký hlas roztočil Anežčiny zelené duhovky, usrkl si stále kypící pivní pěny a s vlasy rozčepýřenými vzrušením sklouzl zrakem k rozečtené knize.
Písmenka se mezitím nezbedně rozutekla po listu. Jakub ho přejel dlaní v naději, že tím přiměje litery k poslušnosti. Když dokončil pohyb, všechny samohlásky se krčily v pravém dolním a souhlásky levém horním rohu papíru. Do dlaně, na kterou se nevěřícně zakoukal, se obtisklo tenkým patkovým písmem vyvedené slovo: KRÁSNÁ! Instinktivně slovo otřel do kalhot a překotně otočil na další stránku. Na ní interpunkční znaménka zformovala šíp, který se výsměšně pomalu zabodával do ostatními znaky znázorněného srdce.
Překvapená Aněžka si zhluboka potáhla z cigarety a vyčkala, až se její zorničky přestanou otáčet.
Jakub sebral odvahu, klouby svých pavoučích prstů si přeleštil oči, aby se pořádně blýskaly, a odhodlán promluvit se kouknul na Anežku.
Ta v tu chvíli vyfoukla všechen kouř ze svých plic do praskající pěny Jakubova šnytu.
*
Ulepený Jakub se jal z obličeje odstraňovat chomáče pěny. Zelená žilka Anežce přetínala čelo, zatímco se bujaře smála. Utichla, až když Jakub vytrhl list ze své knihy a začal z něj opatrně přesypávat písmenka do makovice, kterou mezitím vytvaroval uprostřed stolu z vyprsklé pivní pěny. Chvíli soustředěne hnětl kouřově šedou hmotu prsty, až ji nakonec položil do vzduhu a nechal ji viset třicet centimetrů nad stolem, odkud z ní co chvíli ukápla neprůhledná, šedozlatavá kapka a s cinknutím se roztříštila o dřevěnou desku.
„To je pro tebe,“ řekl Jakub.
Anežka si prohlížela pěnovou makovici. Po chvíli zvedla ukazováček, napřímila ho a pomalu jím do makovice píchla. Vylétlo z ní srdce vysázené úzkým patkovým písmem: jedním obloukem objalo Anežčinu, druhým obloukem Jakubovu hlavu a neurvale je srazilo do horoucího polibku.
Pěna se vznesla vzhůru a roztáhla se nad Jakubovým a Anežčiným stolem jako hluboký deštník; zpod neprůhledné, kouřově zlaté kupole čouhaly jenom jejich proplétající se nohy. Netečné návštěvníky přeplněné barokavárny začaly do lýtek štípat žlutí mravenci.
_________
art: Bohumil Peroutka
nestačí ti jedna barevná povídka od Kuby? Nevadí, máme jich plnej batoh! Klikej sem pro všechno, co Kuba na Inku vydal, kupuj tištěný inky (za časů cholery k dostání korespondenčně, napiš nám na mail) nebo si dej jeho časem a čteníma prověřenou tinderpovídku.