S Veronikou Bendovou sedíme v kavárně Alibi v pražských Dejvicích, většina naší konverzace však plyne mezi kopci Českého Středohoří a především rozlehlými končinami severočeského pohraničí. Tenhle kraj Veronika z velké části považuje za svůj domov a fascinoval ji natolik, že se o něm rozhodla sepsat novelu Vytěženej kraj. Brzy se ale při svém literárním i neliterárním putování po severních Čechách ocitla v obklopení módní vlny televizních seriálů. Dopadlo to však dobře, svůj výlučný vztah ke krajině ještě posílila a kniha nyní figuruje i v nominaci na Magnesii Literu.
Když jsem se o Vaší knize dozvěděl, hned mě napadlo, že reaguje na přehršel seriálů ze severních Čech. Pak jsem ale zjistil, že jste to začala psát před šesti lety. To ještě nebyly žádné Pustiny, Mosty a Raplové.
Nebylo nic a já si říkala, že severní Čechy jsou tak charismatickej a zkoušenej kus krajiny s dramatickou historií, ideální pro to, zasadit sem severskou krimi. Vytěženej kraj byl původně tvůrčí odskok jinam, taková žánrovka, rovina fenoménu vytěžování kraje televizními seriály se tam vlomila až probíhající realitou. Frustrovalo mě to a byla jsem na sebe hrozně naštvaná.
Takže ne na scénáristy a režiséry?
No na ně přeci taky! Ale to byla jejich výhoda a moje chyba, že jsem to psala tak dlouho. Kritika po vydání knihy paradoxně hodně reagovala právě na tuhle neplánovanou reflexi televizního vytěžování.
Nahlédnout skrz čas
Čím pro vás tehdy byly severní Čechy atraktivní? Šlo vám vyloženě o tu krajinu, nebo spíše o detektivní námět?
Krajina byla určitě dominantní. Napadlo mě to přímo na Mostecku, které jsem do té doby moc neznala a fakt hodně na mě zapůsobilo. Ne primárně tím, že by ta krajina byla ošklivá a zdevastovaná, ale od malička mě fascinovalo, když třeba opravujete starej barák a vyloupnou se vám vrstvy historických nátěrů, starých barev a nápisů. Najednou jako kdybyste nahlédl skrz čas. Bere mě to u srdce, stejně tak když vidím město, který muselo bejt někdy krásný a teď u něj stojíte a ono vypadá jako důchodce nad hrobem. Líbí se mi to, ale ne ve smyslu, že bych měla radost ze zmaru a ošklivosti.
Když jste knížku začínala psát, věřila jste, že takové téma a krajina může lidi zaujmout?
Těžko říct. Ani u Nonstopu Eufrat jsem nečekala, že by to mohlo lidi bavit. Myslela jsem, že si to přečte pár známých a pár lidí z cílovky katolických intelektuálů, ale v životě by mě nenapadlo, že se prodá všech tisíc kusů a že to bude mít recenze v celostátním tisku. Stejně tak Vytěženej kraj, kde píšu prostě o tom, co mám ráda já. Když jsem pozorovala vzrůstající módu severu, pochopila jsem, že se to týká více lidí, ale spíše mi to přišlo jako handicap, že se vezu na nějaké módní vlně… Nakonec jsem se s tím musela smířit. Navíc tahle obliba severských látek je móda jen v určitých kruzích, spousta lidí na to vůbec nekouká. To jen když vás něco zajímá, tak se vám věci sbíhají do zorného pole, pořád o ně zakopáváte.
Změnil se během psaní nějak váš vztah ke krajině severních Čech?
Ještě se maximálně posílil. A taky jsem zjistila, že na spoustě míst to vypadá líp, než si člověk představuje. Chápu, že se podílím na stereotypním zobrazování severu jako vybydlenýho kraje, ale od začátku jsem to koncipovala tak, že hlavní hrdinové jsou filmoví lokátoři, kteří záměrně hledají místa korespondující s tím úchylně pochmurným a bezvýchodně depresivním fiktivním snímkem. Severní Čechy ale mají spoustu krásných míst, měly je vždycky, a v posledních letech se spousta památek opravila a opravuje. Je vidět, že alespoň na tom, co tam zbylo, se pracuje.
Kraj, který je náš jen napůl
Přišlo mi, že knížka má díky filmařskému motivu nad tím stereotypem nadhled a spíše ho ironizuje. Mohl by se podle Vás na severu odehrávat příběh stejný, jako kdekoliv jinde, nebo je to od té krajiny neoddělitelné?
V mé knize je to určitě neoddělitelné, jinde nemusí. Třeba Páralovy knihy jsou tam sice situované a když jste místní, tak poznáte narážku na nějaký topografický údaj, ale mohlo se to tenkrát odehrávat klidně jinde. Lidi často nejsou na ten kraj navázaný, protože tam chodili za volnými pracovními místy nebo bydlením, nejsou to starousedlíci. O starousedlících je obecně těžké mluvit v případě bývalých Sudet.
V jednom rozhovoru jste řekla, že „ten kraj je napůl náš a napůl náš není“. Vaše kniha vlastně podtrhuje, že se na severní Čechy díváme jen jako na kulisu, přitom to území z velké části patřilo Němcům, které jsme vyhnali.
Patřilo. Kousek od naší chalupy je ves, která se jmenuje Zubrnice. Vždycky jsem myslela, že to je od slova zub, ale původní název je Saubernitz, takže něco jako Čisťounká. A tam ve skanzenu na kostelní věži našli dopis nějakého Němce, který napsal takové své „poselství budoucím generacím“ někdy v roce 1920, a vypisuje tam všechny křivdy, kterých se podle něj na Němcích československý stát tehdy dopouštěl. Ty lidi byli naštvaný a Henlein je pak snadno přesvědčil, částečně byli taky zastrašený, ale na začátku měli prostě pocit, že jsou občané druhého řádu a v nějakém smyslu opravdu byli.
S osudem sudetských Němců naše společnost asi stále není vypořádaná.
Taky si myslím, že ne.
Řekla byste, že jsou severní Čechy v posledních letech literárně i scénáristicky vytěžené?
Ještě nemusí být. Kdybych se nebála, že se mi z toho stane průvodce, tak jsem měla ještě spoustu míst, o nichž jsem nepsala a které jsem chtěla vidět. Možná už je ale vyčerpanej potenciál toho kraje jako hororovýho depresivního území. To už by se mělo začít variovat. I když nevím, jestli já o tom můžu takhle mluvit.
Proč myslíte?
No protože ačkoliv jsem to původně nezamýšlela, na tom fenoménu se svou knihou podílím taky. Původně jsem chtěla psát něco, co nikdo nedělal, a když to začali všichni dělat, tak jsem se nemohla tvářit, že to tak není, ale tu knihu jsem stejně dopsat chtěla
Jaké spisovatelce nebo spisovateli byste severní Čechy nejraději ukázala?
Napadá mě Jiří Hájíček. Zajímalo by mě, jak by vypadala kniha ze severních Čech, kterou by napsal jihočeský patriot. Člověk, který je pro mě hodně vnitřně spjatý právě s tímhle po všech stránkách jiným kusem republiky.
Kniha je hotová věc
Vystudovala jste scenáristiku na FAMU, ale narozdíl od dvou publikovaných knih za sebou žádné realizované scénáře nemáte. V čem Vám psaní beletrie sedí víc?
Od začátku do konce jste pánem textu. Redaktor nakladatelství by s vámi sice měl text projíždět podobně jako dramaturg u scénáře, ale přijde mi, že scénář je víc inženýrský typ psaní. Je to jako architektura, musíte si věci hodně promýšlet dopředu. Na škole po nás neustále chtěli průběžný verze námětů a synopsí, to pro mě bylo utrpení. Vždycky jsem si vymyslela, jak něco vyjádřím jemně nebo symbolicky, a potom bylo potřeba celý popsaný obraz vecpat na jeden řádek bodovýho scénáře a rázem se z toho stala banalita. Nemám na to podle mě to správný spontánní nadání.
Literatura je oproti tomu jako když se ponoříte do vody a plavete, kam chcete. Mám tu svobodu, že mě psaní neživí, můžu si dovolit luxus, že píšu, co chci, kdy chci a jak dlouho chci. Když jsem začala pracovat na Nonstopu Eufrat, byl to úžasný pocit svobody – nevíte, jak to bude pokračovat, ani jak to skončí. To bych si u scénáře nemohla dovolit, a navíc je to vždycky jen polotovar. Kniha, i kdyby ji nikdo nevydal, je hotová věc.
Vnímala jste při psaní knih vliv studia scenáristiky?
U první knihy mi všichni říkali, jak je na tom znát, že jsem studovala FAMU. Až zpětně jsem si to uvědomila taky. Knihu si totiž představuju stejně jako film. Když se pustím do nějaké introspekce, vyprávění nebo popisu, před očima to stejně vidím jako filmovou scénu. Občas se snažím z toho vysvobodit nějakou čistě literární figurou, ale je to tam pořád. V titulku jednoho rozhovoru mě uvedli větou: „Vždycky jsem chtěla psát, FAMU bylo jen náhradní řešení“. Z toho mi trochu zamrazilo. FAMU mi přišlo jako studium nejbližší tomu, co jsem chtěla dělat.
Jediné, co mi kdy šlo a co mě kdy bavilo, bylo psaní. Vůbec jsem si neuměla představit, jak strašně vzdálené je psát scénář a psát prózu, ale ten titulek vypadal, jako kdybych se tam pět let poflakovala na státní útraty a nic z toho nebylo. FAMU mi dala neskutečnou lásku k filmu, já jsem předtím skoro vůbec nechodila do kina.
Film dokáže nejlíp působit na emoce, ze všech druhů umění je nejvíc kompaktní a všechno v sobě spájí. Vždycky jsem si přála, aby můj text dokázal vzbuzovat podobný emoce, jako kdyby to byl film, a to se mi nikdy nepodařilo. Seděla jsem vždycky nad papírem a říkala si, že pár střihů a záběrů kamery a dva, tři takty hudby by v několika vteřinách udělaly všechno, o co se na papíře tak klopotně snažím.
Napsala jste zatím dvě novely. Je to tak, že vám takový rozsah textu vyhovuje?
U Nonstopu Eufrat délka vyplynula z námětu a z toho, jak jsem to uchopila, nakonec už nebylo, co přidat. U Vytěženýho kraje textu mohlo být víc, Hugo a Irena klidně mohli po severních Čechách jezdit 14 dní, ale jak jsem říkala, roli hrály i úplně mimoliterární věci. Měla jsem pocit, že jestli ještě chvíli budu otálet, tak už to vůbec nikoho nebude zajímat a ta představa mě deptala. Opět další látka z profláknutých severních Čech! Když jsem knihu před koncem roku 2018 dopsala a čekala téměř další rok, než vyjde – mezitím šel v televizi Most! a Sedláčkův Sever – tak jsem už jen seděla doma a hryzala si nehty, aby to někoho vůbec ještě zajímalo.
A jak se daří prodeji?
Prý se to prodává dobře. A byla jsem překvapená, že knížka měla i docela velkou mediální odezvu, včetně tý popravy v Hostu. Eva Klíčová to otevřeně uvedla slovy, že kritická diskuse bude hlavně o tom, co v té knize není. Což je vlastně vtipný. Podle mě čekali, že si přečtou hluboký sociálně-kritický román, který by si podle nich sever Čech zasloužil, a to moje kniha opravdu není, a ani nikdy být neměla. Pro mě to byl naopak relaxační odskok od tématu, které bylo velmi osobní a těžké.
Chystáte tedy teď něco dalšího?
Vrátila jsem se k rozepsanému románu. Jeho část jsem napsala někdy mezi lety 2012 a 2014, od té doby se spousta věcí změnila, jednak v rovině rodinného života, kterého se text dotýká, jednak v rovině komunální politiky, s kterou tam pracuji. Budu muset navazovat časovýma skokama, takže se z textu možná stane svým způsobem román mapující ty změny. Nevím, jestli se mi to podaří a nevím, jak to zase budu psát dlouho.
Ink Links jsou novým projektem časopisu Ink, ve kterém budeme pravidelně přinášet rozhovory se spisovateli o jejich aktuální tvorbě, jejich specifickém autorském přístupu a také o jejich cestě k psaní a literatuře. Vytváříme tak pomyslné linky mezi začínajícími literáty, kteří v rámci Inku působí, a zkušenějšími zavedenými autory.