Napiju se piva a čas se hejbne. Stojím vedle starýho kamaráda. Má legrační obličej, každý svý slovo musí vytáhnout z hluboký vrásky, která půlí jeho soustředěním pomačkaný čelo. S pozdravem na něj zahučím první otázku, která mě po letech, co jsme se neviděli, napadne.
„Králíčka jsem dostal k Vánocům,“ vysouká z vrásky, „mourovatýho. Máme jich doma sedm.“ Zeptám se, jestli je chová na jídlo, nebo jestli je má jako mazlíčky – hned mě napadne, že to je dementní otázka, na kterou se může zeptat jenom kluk z města. Zastydím se. Ale to už mý slova doletí až k němu a zacuchaj mu jeho zrzavý vousy, a tak svým chápavým, skřehotavým hlasem řekne jenom „noo“.
Přišel jsem mezi prvníma, ale ztratil jsem od tý chvíle pojem o času. Za tu neurčitou dobu od počátku se byt naplnil lidma. Napiju se piva z plechovky, která mě studí v dlani, a hejbnu se dál. Prostor se změnil k nepoznání: z rozespale rozpačitýho pokoje, ve kterým se ostýchavě míchaly dva paralelní rozhovory dvou nesouvisejících skupinek lidí, se stal byt naplněnej organickým propletencem těl a očí a zvuků, kterej se nadšeně propíjí silvestrovským večerem.
„Hej Marku, koukej, jaký hezký mám triko,“ houkne na mně Helenka. „To dělala Marie, taky tady dneska je,“ dodá významně.
Ale významnost je prchavá entita, a tak poznámku nevinně a docela beztrestně přehlídnu a s úsměvem s ní začnu plkat a debilně jí lichotit. A z jejího neutrálně spokojenýho obličeje rychle odtuším, že to bude jeden z těch rozhovorů, co jsme si jak pingpongovej míček přehazovali z jejích rtů k mejm tolikrát, že to můžem dělat skoro mechanicky, jenom s jemným nádechem naslouchání a přívětivosti, aby nám u toho oběma bylo hezky. A my se chcem mít hezky, a tak bez námahy odrážíme slova tam a zpátky, tam a zpátky.
A pak se k nám přidá někdo další, Terezka nebo možná Nasťa, přitočí se i Honzík, trochu pohaslejší než obvykle. V davu zahlídnu jeho ex, zaklesnutou do nějakýho šefáka – možná mu ten pohled nedělá dobře, protože i když jsme už odrostlý děti, kterejm pomalu táhne na třicítku, tak to na nás občas sedne a my se propadnem zpátky do dnů, kdy jsme si mlčky nechávali lámat srdce spolužačkama, co ze zásady chodily s kvintánama a sextánama, zatímco my jsme byli jenom uhrovatý terciáni. Sedí to na něm, ale i tak je srdečnej a milej jako vždycky, protože jsme nakonec už odrostlý děti, kterejm pomalu táhne na třicítku.
Hrajem konverzační obíhačku, občas někdo naleje vysokou, aby moh další člověk zasmečovat, protože bez smečí není sranda. A čas postoupí a mihne se mi před očima, fialovej had zakousnutej do vlastního ocasu. Napiju se z plechovky, co mě studí v dlani, a hejbnu se dál.
Z vedlejšího pokoje na mě mávne Matouš. Matouš je čaroděj. Vydám se za ním do vedlejšího pokoje a sednu si vedle něj na měkkou pohovku, abych se na jeho kouzla mohl dívat zblízka.
„Je ještě vlhká, ale už to jde spálit,“ řekne mi. Přičichnu si ke sklenici plný zelenejch hlav zelenejch rostlin a do nosu mě praští zelenomodrá vůně, jako kdyby do tý sklenice někdo k suchejm kytkám přimíchal kus deště, kterej není cítit na dotek, ale jenom po čuchu.
Matouš čaruje. Skřípe železnejma zubama drtičky a hněte papírek konečkama svejch prstů. Celej proces komentuje, třeba říká „včera jsme jí zkoušeli a byla dobrá“, nebo „no, sklidil jsem jí před dvěma tejdnama a vypadá už docela suše, ale ještě z ní tu vodu cejtíš, ještě by to tak tejden chtělo, ale co“. A konečně, mezi prstama, ve kterejch na počátku nebylo nic, je najednou úhledný brko, a to brko je Matoušova kouzelná hůlka, kterou rozpálí, rozdejchá a jedním vydechnutím přivábí pět dalších lidí, který se jako můry slítnou k nám a daj se s náma do řeči.
A čas na chvíli přilne k tý čarovný trubičce, usadí se na ní, jako se smítka v napuštěný vaně usazují na nahejch končetinách, a všechno najednou o trochu zpomalí a zvolní.
Chvilku sedím, fialovej had času obmotanej kolem mý hlavy, studí mě šupinama na čele a zakrývá mi oči. Pak si všimnu, že vedle mě sedí Marie, že si povídáme. Znám jí ze školy, drbem naše společný známý, kdo s kým spal a kdo s kým nespal a kdo s kym chtěl spát…
Zaposlouchám se do toho, co říkáme: procházíme se slovama po našem ztísněným univerzitním minisvětě, kterej sdílíme a spoluvytváříme. Je mi z něj úzko. Dostanu chuť nahlídnout do jinýho světa, toho Mariinýho.
Nahmatám proto trochu svý podlý upřímnosti a strčím do jedný ze zdí našeho legračního akademickýho hovůrku.
„To je kretén, to ti fakt řek’, že jsem s ní něco měla?“ vyhrkne, celá překvapená.
No, řekl. Čekám, co se stane. Zeď našeho hovoru se kejve a Marie v rozpacích přemejšlí, jak navázat. Má ale klid a je si sebou jistá, a tak dvakrát zamrká a pohotově stěnu, která hrozí pádem a za kterou se skrývaj další témata hovoru, osobnější a hlubší, uklidní a narovná. Stočí řeč jinam, zpátky do bezpečnejch prostor naší sdílený vysokoškolský půdy.
Jsem zklamanej, ale jenom trošičku. Povídáme si dál, její černý oči občas zastaví na těch mejch. Jsou moc krásný a hluboký, ale trochu okatě. Znervózňujou mě, dokonce se jich chvílema bojím. Když Marie mluví, nerozeznám v jejích očích žádný pohyb, nedokážu dohlídnout na její barvy. Vidím jenom plný rty, který se hýbou a špulí, a tmu jejích duhovek. Přehazujem si slova tam a zpátky, moc se nesnažím, nechávám hodně práce na Marii, a sám si vychutnávám čas, kterej se přilepil na našem gauči a obalil mě jako froté ručník, rozplývám se v jeho měkkosti.
V tom se začnou lidi zvedat a mířit ven, na Parukářku, na ohňostroj. A jak předtím čas zpomalil a přilnul na mejch plicích, teď se zase rozběhl a začal utíkat dopředu, vstříc půlnoci a novýmu roku. Už jenom pětadvacet, ne, sedmnáct minut, no tak to musíme rychle, rychle!
Obouvám se a přidávám se k všeobecnýmu odcházení. Nemám rád ohňostroje, ale mám rád tu vůni střelnýho prachu a strachu, která na Silvestra Parukářku zaplní, když nad ní s prskáním a svištěním vybuchujou všechny ty kýčovitý světla.
Vyjdu ven, trousíme se po skupinkách a potácíme se strmýma žižkovskýma ulicema. Marie se ke mně přivine a co chvíli si schová obličej do mýho ramena, prej se bojí ohňostrojů. Moc jí to nevěřím, ale nechám jí schovávat se, nakonec proč taky ne, proč se vyptávat a zpochybňovat, když můžu v klidu mlčet.
Potkáme naše lidi, stojí na lávce nad hlavní cestou, a pak je to pět, čtyři, tři, dva, oči přilepený na času, kterej na takovou pozornost není zvyklej a snaží se celej stydlivej schovat v černejch nočních zákoutích. A pak výbuchy a světla, objetí a stokrát zopakovaný slova, který maj tvar, ale jsou docela dutý, prázdný, a tak je můj mozek spolkne i s jejich artikulovaným obalem, nakoukne do nich a když v nich nenajde nic moc zapamatovatelnýho, tak je s následujícím výdechem nechá vyletět z těla ven.
Všechny ty prázdný slova vypuštěný všema těma mozkama všech těch stovek lidí v parku se pak spojujou na obloze a vybuchujou, každý slovo jinak: „šťastný“ je bílý a po explozi se rozdělí do dvou ocasů, který několik metrů v oblouku klesaj k zemi, „nový“ je červený a když stoupá vzhůru, se syčením jiskří jako obří prskavka, no a „rok“ lítá ze všech slov nejvejš a modře práská, každý písmenko se promění v miliony droboučkejch jisker, který se kulovitě rozlítnou do všech stran a rychle vyhasnou ve studeným vzduchu.
Pozoruju ten ohňostroj docela bez dechu. Říkám Mariiným vlasům, který mě lechtaj na bradě, jak se hlava pod nima snaží schoulit a schovat do mý bundy, říkám jim „já normálně ohňostroje nemusím, ale asi jak jsem spálenej, tak mě to úplně dostává,“ a nedostává se mi žádný odpovědi, cejtím, jak jí se mnou najednou došla trpělivost a samotnýho mě překvapí, že jsem koncem tý její vyzývavý zteče zklamanej, i když jenom trošičku.
A tak se napiju piva a čas se hejbne a já se houpu zpátky v bytě na drumbassu, na pravověrný bytový basový party. Marii jsem mezitím ztratil, matně vzpomínám, že se se mnou loučila, a tak musím mluvit s náhodnýma lidma. „Unijazz skončil, ale Unibass jede“, řeknu někomu vedle mě, ale ten někdo mě přes hudbu neslyší, moje poznámka se vrátí neotevřená a nepřečtená zpátky ke mně, a tak se jí zasměju sám a houpu se dál.
Matouš, kterej se hrbí nad gramcema, na někoho mávne a odstartuje přede mnou scénu z průměrnýho americkýho filmu o drogách: malá plechová krabička s bílým práškem, kreditka a rýsování čáry na stole, peněženka, dvoukilo srolovaný do trubičky a rychlý smrknutí tří sehnutejch hlav.
Já si jedu svý, trupem dozadu, trupem dopředu, zkřivit výraz do podivný grimasy, s námahou jí narovnat, abych nevypadal jak úplnej idiot, kejvnout hlavou, a za čtyři doby odpočítaný mocnýma basama zase znova. Občas zavřu oči a zaposlouchám se, odhrnu svý myšlenky stranou, abych pořádně slyšel hudbu, a směju se a bavim se, když Matouš za gramofonem něco posere, nebo když se mu dokonce něco fakt povede.
Kejvu se vedle měkkýho gauče, toho, na kterým před půlnocí ulpěl čas. Teď je pokrytej tělama. V jednu chvíli mě některá ruka z toho chuchvalce přitáhne a něco říká, přes všechno líbání a doteky okolo sebe nic neslyším, a tak se vymaním ze sevření a jedu si dál svý. Ale zvědave kontroluju, kdo s kým si na tý rozpálený hromadě těl začíná. Je tam jeden pár, kterej je docela stálej a všeobecně známej, ale k němu se přimíchávaj nějaký další lidi, který by k nim asi patřit neměli, a je to celý zvláštní a pomotaný, ale všem těm hlavám v tom chumlu to asi nevadí, a tak to nechám bejt.
Čas teď už docela pádí, je po půlnoci a cesty venku jsou vyprázdněný: čas se jima může řítit docela rychle a bezohledně. Občas ho zahlídnu skrz otevřený okno za Matoušem, houpu se a pozoruju, že byt se vyprazdňuje, ospalý a vožralý a přešlehnutý lidi se trmácí domů, některý se v tom okně zastaví na cigáro a nakloněný tak blízko k sobě, že se dotýkaj tvářema, si něco křičí do ucha, aby se přes ten přenádhernej basovej brajgl slyšeli – je to Honzíkova ex a její šefák: zahlídnu fialovýho hada, jak se kolem nich labužnicky obtáčí.
Do pokoje přitančí Honzík s lahví v ruce, obejde všechny zbylý lidi, i ty, který se zbouraný opíraj zádama o zeď, s hlavou mezi kolenama, i ty, který se chumlujou na tom měkkým gauči, i svojí ex s šefákem, obmotaný fialovým hadem, i Matouše skloněnýho nad hudbou, i mě, a každýmu jednomu člověku řekne „hej, máme doma v Bráníku takovou starou, plesnivou hrušku, no a z tý jsme vypálili suprovou hruškovici, dáš si?“
Ale mně už je trochu na blití a když si čuchnu k tý průzračný tekutině, tak Honzíka pošlu do prdele – sám sebe překvapím, jak hrubě, a tak koktavě dovysvětluju, že už jsem přepitej a že jsem moc nejed a že už nechci a že si teda nedám.
A Honzík pokrčí rameny, lokne si a tančí zase zpátky, a znova se každýho zeptá, jestli si nedá tu hruškovici z plesnivý bránický hrušky, kterou maj doma, a s každým si připije. Jeho tělo kličkuje mezi lidma, ale Honzík samotnej je o kus nad ním, trochu vejš a napřed, a přitom pořád ten shluk svalů a šlach pod ním je tak trochu jako on, má stejnej hlas a stejnej projev, snad trochu škobrtající a klopýtající, ale přitom trochu prázdnej a dutej.
Naposled se napiju piva a čas se hejbne. Slova ztěžkly. Posledních pár lidí sedí v křeslech ve ztichlý místnosti, který dává rytmus hlasitě oddechující Honzík, zhroucenej do polstrování gauče. Hlavou mi plujou prázdný myšlenky, který občas mozek vypudí z hlavy ven, teplej vzduch v bytu je vynese střešním oknem na černou oblohu nad náma, na který se rozprsknou do tisíce drobnejch jisker. A čas, už zase nepozorovanej, profukuje bezcílně ulicema.