Dnes večer dojde ke slavnostnímu vyhlášení literárních cen Magnesia Litera. Na letošních nominacích mě kromě jiného příjemně překvapil výběr dvou prozaických děl Ve skříni spisovatelky Terezy Semotamové a Teorie podivnosti Pavly Horákové.
Obě knihy, pěkným vizuálním vyvedením lákající fanoušky minimalistického designu, vyjadřují jakousi esenci mileniálství. Ač autorky i jejich postavy věkově balancují na hranici generace ypsilon a té předchozí, mileniálská atmosféra dýchá z knih všemi póry. Mileniálové se dostali do produktivního věku, jak co se profese týče, tak i z hlediska možného zakládání rodin, ale oni se ne a ne poslušně zařadit po vzoru svých rodičů. Když už nic jiného, mohly by tyto postavy za svůj život získat alespoň cenu nezodpovědného počinu roku, nebo ještě lépe nepočinu roku.
Hlavní hrdinka novely Ve skříni Hana se po nešťastných událostech vrací do rodného Česka, kde nemá kde bydlet. Proto se uchyluje k přenocování v odložené skříni umístěné ve vnitrobloku. Z jedné noci se pak stane každodenní útěk od problémů domů do skříně. Metafora vnitřní skříně, do které utíkáme, je zde použita velice nenásilně a jakoby náhodou. Hlavní protagonistka Teorie podivnosti Ada pracuje na fiktivním Ústavu mezioborových studií člověka a zkoumá podivné jevy. Bloumá životem, tápe, hledá.
Stejně jako Hana nemá předem daný mustr ke správnému životu, který by následovala. Je jí přes třicet, bezdětná, bez partnera, bez větších jistot. Hana nemá kde bydlet a přivydělává si různě, třeba jako kočí u koňského spřežení na Staroměstském náměstí. Ani to ale vystudovaná sochařka nezvládne. Ada se zase rozhodne své lehce stereotypní akademické kariéře zatnout tipec a z Ústavu odejít.
Když jsem dočetla jednu knihu a okamžitě začala číst druhou, měla jsem pocit, že se jedná o druhý díl anebo o jakési paralelní vyprávění se stejnou tematikou. Jako by Hana a Ada byla jednovaječná dvojčata, jedna dívka opravdová a druhá ta za zrcadlem, nebo možná jako by obě byly nejlepší kamarádky. Paralelní vesmír, kde se Ada rozhodla odstěhovat do zahraničí, místo aby trčela v Praze.
Kromě toho, že ženských hrdinek stále přibývá, snad jako reakce na poptávku a možná všeobecný trend západní společnosti, nejsou to hrdinky ledajaké. Jejich chování je nevšední, ocitají se v bezvýchodných situacích, nejsou schopné jednat, trpí takzvanou pochůzkovou paralýzou a pošťáckou úzkostí. Odmítají se vtěsnat do škatulek vytvořených jejich matkami (a otci), v důsledku čehož nenachází pevnou půdu pod nohama.
Styl obou autorek je specifický a výtečný. Z obou děl však přímo tryská stejný pocit, chování a problémy obou hrdinek jsou až nápadně podobné. Vysvětlení je velice jednoduché. Obě díla jsou výpovědí o člověku – konkrétně ženě – dnešní doby, o našich obavách, o tom, že máme tolik možností, až si nakonec žádnou nevybereme, o komunikaci s rodiči a taky o tom, že bychom už dávno měli mít založenou rodinu, ale ono to nějak nejde a ani se možná nechce, protože se bojíme opakovat chyby předchozí hromadně rozvedené generace.
Domnívám se, že Semotamová i Horáková perfektně vystihly pocit generace dnešních třicátníků i těch, co už třicítku překročili. Čtenářům a čtenářkám, kteří v dospívání snili o tom, že jim po sově přijde dopis z Bradavic, se nyní v dospělosti dostane vlídného ujištění, že v tom nejsou sami a že tady bude vždycky ještě někdo o trochu podivnější. Konečně se tak i tato generace dočkala literatury, která se zabývá jejich problémy, a hrdinů, s nimiž se mohou více než ztotožnit. Jak se ale mileniálská literatura vypořádá s tlakem světa udílení oficiálních literárních cen, to je otázka jiná.
Udílení cen Magnesia Litera sledujte v neděli 7. 4. na ČT Art od 20:20.