Florencie. Jedno z nejkrásnějších měst světa, hnízdo, ve kterém se k sobě tisknou a vinou díla Da Vinciho, Boticelliho, Donatella, čínští a ruští turisté, všudypřítomný pach stoky a neuvěřitelně, podivně krásné stavby a dobrá pizza.
Když jsem město navštívila poprvé, bydlela jsem v hotelu, který dnes a posledních několik let stagnuje na jedné hvězdičce a důvod, proč jsem jeho hodnocení neodhalila tehdy před lety, byl, že se nejspíše nedávno přejmenoval a zrušil, aspoň částečně, svou původní živnost, která v jeho zdech probíhala.
Šlo totiž bordel.
Z nás pěti, co jsme spaly na pokoji, jen dvě si odvezly vši a jenom já jsem měla vedle své pánve, když jsem si lehla, koleny vytlačené důlky. Péra mojí postele pak samozřejmě naříkala stářím, zejména, potřebovala-li jsem se chytit roštu postele.
Jako student umělecké školy jsou s sebou měla barvy, uhly, desky s papíry a neměla peníze. Po dvou dnech dobrovolného půstu, kdy jsem všechny své úspory dala za plakát s Da Vincim, který jsem usmlouvala z 20 eur na 5 a potom, co jsem strávila nesčetné hodiny zaparkovaná před sochami v Galleria dell Academia okopávaná, přešlapovaná turisty, měla jsem pocit, že mě v životě už nic lepšího potkat nemůže.
Mohlo.
Na dně kufru jsem našla peníze od babičky. Deset eur na celý zbytek zájezdu. Plna elánu, vyšla jsem ze svého hotelu Suvenýr – tak se totiž jmenoval – do města a koupila jsem si ten nejmastnější, nejděsivější kus pizzy Quattro Formagi, který jsem našla.
Dvě eura padesát.
Nevím, jestli jste si zkusili dát po dvou dnech půstu něco těžkého a mastného. Já jsem to tehdy taky nevěděla.
V polospánku a deliriu, kdy se proti mně střídavě bouřily moje střeva, žaludek a slinivka, vyšplhala jsem se až do kláštera nad městem, odkud byl krásný výhled.
Nevím, jestli to bylo Quatro Formagi nebo atmosféra onoho místa, ale když jsem seděla v hlavní lodi kláštera, pohnulo mě to skoro až k slzám.
Jaké bylo mé štěstí, když na stupínky u oltáře nastoupili františkánští bratři a spustili (zadarmo) překrásný latinský chór. S blazeovaným úsměvem jsem jim naslouchala a až pak jsem si všimla jednoho bratra, který stál nastoupený v druhé řadě trochu opodál. Možná ho prozradilo to, že byl mezi ostatními italskými bratry nezvykle vysoký nebo to, že byl jediný černoch a splýval tak s temnotou za oltářem.
Anebo to bylo tím, že měl těžkou rýmu a po každém druhém slově mohutně popotáhl. Nejdříve jsem si myslela, že snad, podobně jako já, natahuje dojetím.
Mé iluze ale zmařil, když si něžně přiložil cíp svého rukávu k tváři a mezi Ave a Maria se hlasitě vysmrkal. Mé spirituální okouzlení rázem opadlo a vypotácela jsem se ze dveří.
Vrátila jsem se do hotelu. Pizzu jsem v sobě zaplácla suchým kus kusem s nutellou (deset balení po deseti gramech za euro padesát) a chtěla jsem jít spat.
Protože se mnou do Florencie přijeli další umělci, vyvalil se na mě, když jsem otevřela dveře vedoucí do chodby k jediné fungující sprše, oblak dýmu z cigaret a trávy a promptně jsem rozšlápla někomu plastikový kelímek s domácím cuba libre 1:1.
Vysprchovala jsem se, zavřela jsem dveře našeho pokoje proti kouři, který bůhví proč nespustil hlásiče a sedla jsem si na postel.
S holkama jsme si porovnaly výkresy, já jsem jim řekla o františkánovi s rýmou a vlastně… ten den se nám všem ve Florencii hrozně líbil.
Šly jsme spat. Vedle mě na manželské posteli ležely tři holky, u nohou mojí postele pak další a já jsem měla to štěstí, že jsem byla až na lůžku nejdál od vstupních dveří. To se později ukázalo jako důležité.
Má domněnka, že hotel Suvenýr byl až donedávna bordel, byla totiž celkem opodstatněná. Skoro každý pokoj měl hned u postele sprchu nebo bidet, okna zakrývaly neproniknutelné, prožrané brokátové závěsy a na každém pokoji byla aspoň jedna manželská postel.
Ve své naivitě jsem to až do onoho večera přikládala určitého historickému puncu hotelu, ale ukázalo se, že vedle našeho pokoje bydlela jedna slečna, která memo o zrušení veřejného domu na této adrese zjevně nedostala.
Říkaly jsme jí Kiki.
Okolo jedné hodiny ranní, nás – tedy mě a slečnu, která spala nejblíže u dveří – probudilo rozrušené bušení na dveře. Znělo to, jako kdyby snad někde hořelo, a tak se moje spolubydlící skulila z postele a dveře otevřela.
Rozespale pak mžourala na brunátného Itala, který měl v ruce evidentně načatou flašku a byl nesmírně překvapený, když ji za dveřmi uviděl.
Pozorně si ji prohlédl.
Její blond vlasy, přivřené omámené modré oči, její prsa velikosti pět, která si ani moc představovat nemusel, protože na sobě měla jen bílé tílko, spací spoďáry a bosé nohy.
Krve by se ve mně nedořezal, ale když se na něj spolubydlící obořila s nenaloženým „Uh?!“ vyblekotal ze sebe něco překotnou italštinou.
Spolubydlící se na něj chvíli dívala a pak mu s rázným „I no speak Italiano!“ zabouchla dveře před nosem.
Chvíli bylo ticho. Než se ale stihla slečna otočit, ozvalo se bušení znovu – o poznání mírněji. Když trhla klikou „co je!“ a otevřela, rukama a nohama jí Ital vysvětlit, že hledá slečnu Kiki.
Já o ní do teď nevěděla, ale spolubydlící byla asi světáčtější než já a správně odkázala na dveře vedle. Ital zmizel, dveře se zavřely a spolubydlící za chvíli usnula.
Já jsem zírala do stropu a napjatě jsem poslouchala, co se děje ve vedlejším pokoji.
Chvíli se nic nedělo a přes papundeklové dveře na chodbě ke mně doléhal jen tlumený hovor. Pak mnou, naším pokojem i chodbou otřáslo mohutné „Uáááá, huuurrrááá“, když vedle slečna Kiki ohulila přenos italského fotbalu na maximum.
Bůh jí žehnej, asi nás nechtěla kazit. Od té doby jsme spaly s vatovými tampony v uších a věděly jsme, že místní liga pravidelně prohrává due uno.
Hotel tam pořád ještě stojí, Florencie taky. Turistů je tam možná ještě víc a s každým rokem tam stejně tak roste i počet karikaturistů, kteří vám, na mou duši, nakreslí třeba Davida čouhajícího z ucha nebo nosu.
Ale Florencie je pořád taky stejně krásná. Pořád je kde si sednout na sluncem teplé staré schody, žvýkat pizzu a s prstama černýma od uhlu kreslit si mraky pod nohy.