Poetika vycházející z absurdna. Něžná existenciální hrůza číhající za každým kamenem a každou horou. Jeden z nejvšestrannějších autorů Inku, Dominik Obruča, a ukázka jeho hloubající poezie.
Je hřeben Velkého Kavkazu
Jsou těžké ledovce, sněhová pole
Je silný vítr šlehající po ostrých stěnách skal
Je suťové pole rozsypávající se pod nohama
Je malý bezvýznamný vrcholek, slepý výčnělek Země
Na tom vrcholku stojí člověk a dívá se na Horu
Člověk: Horo!
(Hora mlčí)
Člověk: Horo!
(Hora mlčí)
Člověk: Horo!
(Hora mlčí)
Člověk: Horo!
Hora: Kdo jsi?
Člověk: Člověk
(Hora se směje)
Člověk: Horo!
(Hora se směje)
Člověk: Horo!
(Hora se směje)
Člověk: Horo!
Hora: Co chceš?
(Člověk mlčí)
Jsem hřeben Velkého Kavkazu
Jsem mohutná hora Tebulo
Nejvyšší hora Tušetie
Nejvyšší hora Čečenska
Kdo jsi ty, člověče?
Člověk se pomalu plouží
Jde již mnoho hodin, neušel však ani desetinu té vzdálenosti, o které snil
Bolí ho hlava, je mu zima, teče mu krev z nosu
Hora má čas
Hora má čas, stovky milionů let
Sleduje člověka, tu drobnou tečku pohybující se po šedivé skále
Kolik těch teček už bylo, kolik se jich tam dole hýbe, kam jdou, co chtějí?
Co chceš, člověče, odkud jdeš a kam?
A proč?
Bude zapadat Slunce, stíny se prodlužují
Člověk se bude muset vrátit
Nikdy nepokoří vysněný vrchol, nenabude blaženého pocitu vítězství
Na chvíli usedne na kámen, setře z čela pot
Hora má čas
Hora má spoustu času, stovky milionů let
Hledí na malou tečku a potichu se směje
Jak směšný je člověk
__________
víc z Dominikovy tvorby najdeš tady