ilustroval Jan Netolický
______________
„A víš, že se to nedá umejt, jo?“ ptám se Lukáše, když mi do telefonu oznamuje, že si nechal udělat tetování.
„Vím, vím… Hele tak se uvidíme ve čtvrtek v sauně… I když počkej, já vlastně do sauny asi nemůžu.“
„Tak se připojíš pak na pivo?“
„Jo.“
Pokládám telefon a dál uháním autobusem směrem k domovu. Dítě, co sedí na sedačce naproti se na mě usměje. V úsměvu mi odhaluje své první zoubky, které ještě nepoznaly, jak chutná špatnost tohoto světa…
Kdy se na mě naposledy nějaký děcko usmálo? To je podezřelý, říkám si a preventivně fracka vyhazuju z okna.
Matka sedící na sedadle vedle si toho všímá až po úctyhodně dlouhé době. Když to zjistí, začne mě vášnivě líbat. Občas vytrousí pár slov. Skládám si je k sobě a záhy pochopím, že šlo o nebohou matku samoživitelku.
„Budu mít teď konečně dost času na koníčky,“ řekne a chlípně si přejede jazykem po zubech.
„Čím starší slípka, tím silnější polívčička,“ cituju komisaře Durmana a vystupuju. Žena mi ještě z okna pohotově vyhazuje papírek se svým číslem a vzkazem: „Ozvi se, ale je mi pětatřicet, blbečku.“
…
Druhej den telefonuju s ex.
„Nazdar magore… Jo hele seš slavnej, v knihkupectví věděli, že seš prej ten „mladej“, jsem na tebe pyšná… Ale osobně si myslím, že ta knížka není takovej orgáč, jakej sem čekala…“
„Cože?“ vykřiknu a sám se leknu vlastního egoismu.
„No jo, můžeš si o tom třeba zase napsat povídku.“
„Hele já se teď furt vypisuju z tý… No z tý…“
„Furt jo? My holky jsme hrozný píči, co?“
„Jste…“
V tu chvíli mi na okénko zaťuká Minulost.
„Počkej, já o tý kunhůtě vůbec neměl začít mluvit. Vydrž chvilku…“
Otevírám okno.
„Co chceš?“
„Zakousnu se ti do nohy jak vzteklá fena…“
„Běž do prdele, ty Wéčka už si mi taky zprotivila,“ kopnu Minulost do xichtu a rychle zavírám okno.
„Haló?“ blekotám zase do telefonu.
„No, co slyším, tak tam máš nějak divoko. Uvidíme se v pátek, všechno mi řekneš a podrbeme, pa,“ loučí se má drahá ex a já si říkám, že nebýt toho incidentu v Kremrolee… Radši nic.
…
Ve čtvrtek nakonec nejdu do sauny. Nemohl bych se smát Lukášovi kvůli tetování, protože těch věcí, co nejdou smejt mám na sobě asi o něco víc…
Frčím na pivo s Jendou.
Dopřáváme si chmelové lázně a já mu po pár kolech bleju vše o kunhůtách, Minulosti a touze postřílet většinu populace na této planetě.
„Jsou to kurvy,“ shrnuje to bystře Jenda.
Po dalších pár kolech jdeme domů.
Dávám si z okna cígo, když zaslechnu dva dohadující se hlasy.
„Já jsem z tebe úplně v píči,“ křičí jeden.
„Já zase z tebe,“ odpovídá druhý.
Všichni jsme na tom asi tak stejně.