Páteční dvojvystoupení herce, tanečníka a rezidenta Cross Attic Jiřího Šimka bylo jedním slovem divný. Ale v tom nejlepším. Performance pojmenovaná _neboj_ vyhnala diváky z jejich komfortních zón a nechala je po sobě v rozpacích pokukovat.
Už se nebojím. Zvědavě si prohlížím půdní prostor, který je ještě útulnější než obvykle. Podél obdélníkového tanečního prostoru vymezeného starým, červeným kobercem, jsou rozestavěny sedačky. Na krovech jsou přilepené průsvitné papírové zástěny. Za jednou se nachází improvizovaný bar, za druhou zákulisí.
Po koberci těká Jirka v bílé mikině a vítá přicházející diváky. “Dejte si víno nebo čaj, vzadu si můžete nalít,” říká příchozím. Odpovědí dostává poskrovnu, a tak dodává “tak já dám vařit vodu” a zmizí na bar. Ozve se rachocení rychlovarné konvice. V rohu prostoru sedí kameraman a okatě bloumá kamerou po divácích. Rozpaky můžou začít.
Meditace a hmyzí pohyby
Když se všichni usadí, Jirka projde přes koberec a zamíří do zákulisí. “Zavolám tanečníka,” prohodí k divákům. Ze zákulisí se ozývá funění převlékajícího se performera. Diváci neví, kam s očima: pohled vpřed hrozí očním kontaktem s dalším člověkem, který si sám není jistý, kam se v prostoru naplněném lidmi, ale bez účinkujícího, má dívat.
Když se tanečník převléknutý do červené mikiny vrací, tentokrát coby alterego tanečník Jiřík, sedá si mezi diváky do tureckého sedu. Začíná mluvit, hlavou se otáčí na všechny strany, aby se mohl podívat na každého diváka zvlášť, a zahajuje představení úvodní meditativní chvilkou s procházkou městem. Na vyzvání tak zavírám oči, slyším pokyn “nezapomínejte dýchat” a poprvé za několik týdnů mám prostor jenom tak sedět a něco si představovat.
Po asi pěti minutách ve tmě očních víček tanečník zašeptá “teď můžete otevřít oči”. S trochou nevole uposlechnu. Jiřík se začíná pomalu pohybovat po tanečním koberci. S rukama na zemi se překlápí a točí. Připomíná mi lezoucího brouka. V jednu chvíli doleze až ke mně a opře se o mojí nohu bokem – nevím, jestli mám uhnout, abych udělal vystupujícímu prostor, nebo jestli mám zůstat, protože se o mě opírá.
Obnažený rámec chvilkových popudů
Tanec, skoro scénický, provází slova. Jiřík mluví. Nahodile těká mezi tématy: od poznámky, že lidi málo tančí, po poznámku, že politici by se měli scházet nazí. Jednotlivé inspirační úseky odděluje pohybem, kdy uprostřed koberce „oprašuje“ svoje dlaně, jako to v animovaných filmech dělají postavičky po dobře odvedené práci. Když přijde další nápad, tanec i promluva jedou dál. V jednu chvíli s omluvou odchází do zákulisí vypnout bzučící reproduktor. Potom si od diváků vyprosí kapesník, aby se vzápětí vysmrkal. Představení vzniká z momentálního popudu přímo na scéně.
Z vystoupení čiší bezprostřednost. Nejde o to něco říct a něco pochopit, nejde o to předávat hluboké myšlenky. Nejde v zásadě o nic. Dvacet lidí se sešlo, dívají se střídavě na sebe a vystupujícího a postupně si uvědomují, že vůbec nedokážou obsáhnout, co se děje. Jeden za druhým se propadáme do rozpaků, diváci i tanečník, a za několik okamžiků zase na chvíli získáváme pevnou půdu pod nohama.
Jistý rámec pro svojí improvizaci ale tanečník připravený má. V půlce představení zmíní, že na něj měl nulový budget – a že nebyly peníze ani na kostým. Odkládá postupně mikinu, kalhoty a trenky a nakonec zůstává uprostřed obecenstva docela nahý. Se slovy “takhle to bude pro všechny příjemnější” ztlumí světla a tančí dál. Na zádech mu vystupují krůpěje potu, ztísněný prostor je naplněný jeho pachem. Nečekaná intimita všech smyslových vjemů mě bez přestávky vykolejuje.
Základy komunikace s nahým mužem
S diváky stíhá tanečník Jiřík komunikovat jednotlivě a bez ustání. Většina interakcí končí smíchem, ať už upřímným nebo rozpačitým. Na mě se otáčí se slovy “if I am a man – does it mean I can’t dance like a girl?” a připojí několik „slečinkovských“ póz. Snažím se tvářit pobaveně, ale v hlavě se mi začne rozjíždět vyděšená myšlenka, jestli náhodou nepůsobím zženštile. Pohled na Jiříkův poskakující penis mi na (sebe)jistotě nepřidává. Performance má svůj situační a těžko zachytitelný humor, který funguje po celou dobu.
Vystoupení se chýli ke konci. Jiřík zhasne světla a sedne si do publika. Začne něco hledat na mobilu, jediný matně osvětlený kus prostoru je tanečníkův obličej. Po chvíli dá telefon k uchu a řekne „ahoj mami!“ a zeptá se člověka na druhém konci linky, jestli nemá nějaký nápad, protože jemu teď došla inspirace a protože „je zrovna s diváky“. Když přepne na hlasitý odposlech, z praskání telefonní linky se ozve ženský hlas deklarující: „John Lennon byl bůh.“
Tanečník Jiřík naposledy odběhne do zástěnného zákulisí. Z něj se vrátí oblečený Jirka. Nadhodí, že by bylo fajn strávit chvíli sdílením pocitů z toho, čeho jsme se právě zúčastnili. Půda se propadne do ticha. Nikdo nic neříká. Nikdo nic nechápe. Dívaci chtějí zatleskat, protože se to na závěr vystoupení sluší, ale nenachází k tomu prostor. Pár odvážlivců něco řekne. Když ale přijde kurátor Attic Petr a mezi řečí zmíní, že představení je u konce a lidi můžou klidně jít domů, většina publika se zvedne a jde.
Když si najdu chvilku, kdy je Jirka sám, zeptám se ho, jaký má z vystoupení pocit. Dostanu z něj jediné slovo: „Zvláštní.“ Mám to podobně. Nevím, co se stalo, k čemu to bylo a proč jsem u toho byl, ale v něčem to bylo skvělý.
______________
tanečník Jiřík a kamarádi z Ufftenživot, odkaz na fb
event performance _neboj_, odkaz na fb
program Cross Attic tady
foto: Michaela Škvrňáková
