Sérii tří projekcí zapomenutých němých filmů s živou hudbou, která bude v Cross Attic pokračovat v průběhu října, odstartoval v pondělí německý expresionistický snímek Nerven. Promítání nabídlo přehlcující zážitek, který se tráví pomalu a ztěžka – ale který stojí za ochutnání.
Stoupám po schodišti Crossu. Petr (kurátor Cross Attic, čti rozhovor) mě pouští mříží vedle šatny nahoru, vyšlapu ještě dvě patra a zastavím se na prahu půdy.
Trousící se hudebníci si poklidně štelují nástroje. Podkrovní příšeří rozsvěcují slabé, červené reflektory a zářivé světlo projektoru. V hloučku lidí zahlédnu Vlastislava Matouška a vydám se za ním. Tenhle skladatel a etnomuzikolog je krom jiného taky táta mojí ex. Cuchání nervů může začít.
Jak se od muzikanta s prošedivělými vlasy a pronikavým pohledem dozvídám, promítání podobně zapadlých snímků organizuje filmový nadšenec Pavel Straka pravidelně. V prostorách Cross Attic se ale hraje poprvé. Po chvíli se mě zeptá, jestli si dneska nechci zahrát taky – nejvíc vzrušující na podobných akcích je prý to, že dopředu nevíte, s kým a co budete hrát. Trochu zmatený odmítám a za pár minut v sedačce přemýšlím, jestli “chodil jsem s něčí dcerou” může být dostatečná hudební kvalifikace. Zdá se, že jo.
Rozplétání audiovizuálního chuchvalce
Projekce mě od první minuty zalhcuje vjemy. Zeď, na kterou se promítá, není rovná. Zhruba uprostřed obrazu se náhle vysouvá o půl metru vpřed, a tak postavy na půlce stěny docela plasticky vystupují do prostoru. Titulky se ze stejného důvodu nedrží v jednom řádku, a tak se aspoň zezačátku špatně čtou.
Hudebníci jsou rozestavěni po obou stranách diváků za krovy, a tak hudba, která se skládá kromě jiného z tónů japonské flétny šakuhači, akordeonu, baskytary i noisové produkce, duní doslova ze všech stran. Ve vzduchu je cítit myrta, kterou někdo někde zapálil. A hlavně – k projekci promlouvá hlas básníka Josefa Straky.
A právě neutichající hlas rozbourává to, co bych od filmové projekce očekával. Od první minuty nadhazuje vlastní interpretace toho, co se ve snímku děje. Film byl natáčen jako soběstačný celek – hlas mi ale ubírá mentální kapacitu na jeho sledování a bez oddechu tříští moje myšlenky.
Přehlcen dojmy občas docela ztratím nit. Zadívám se na recitujícího básnika, který s jednou rukou v kapse bez ustání mluví – jak se dozvím po představení, tak improvizovaně a spatra. Chvílemi se s ním ztotožňuji, chvílemi se s ním v duchu hádám. Neustále ho ale musím chtě nechtě reflektovat a dívat se na film skrze jeho asociace.
Nové nervy – nový člověk
Když si moje hlava odpočine, zkusím jinou strategii sledování: zaposlouchám se do burácejícího hudebního doprovodu, „vypnu“ na chvíli hlas a snažím se co nejvíc soustředit na samotný děj.
Opakuje se motiv napnutých nervů a nervového zhroucení, spletitý děj přetínají expresionistické výjevy snění a válečných hrůz. Sledujeme záběry rozčíleného davu, který reflektuje rozjitřený stav tehdejší společnosti. Postavy se vyrovnávají se svými hříchy (osobními i národními) a balancují mezi fuknčností a šílenstvím. Přepjaté herectví, typické pro ranou kinematografii, sice působí komicky, ale rozvrácenost a tragiku doby vystihuje vlastně docela trefně. Když v jednu chvíli skoro hysterickou hereckou etudu přetne syrový záběr na mrtvá, nahá těla, film se mnou i na dálku skoro sto let zvládne zacloumat.
Touha odpoutat se od starých hříchů a omylů a dívat se dopředu, s naivní důvěrou a optimizmem, nakonec převažuje. Snímek vrcholí. Závěrečný titulek „Nové nervy – noví lidé“ slibuje rozzářenou budoucnost. Ta se, jak víme, o dvacet let později zhmotní v druhé světové válce.
Diváci odchází pro drinky do kavárny a debata hudebníků se po chvíli od válečných hrůz posune, jak to tak s hudebníky bývá, k válečným muzikantům.
Vycházím před Cross. Neumím rozlišit, kde končí moje interpretace filmu a kde začíná interpretace recitujícího hlasu. Když nasedám do metra, v hlavě mi místo strukturovaných myšlenek zůstává libozvučný zmatek.
projekce zapomenutých filmů v Cross Attic na fb
Nerven, 1919: ČSFD