Nepsat na téma hořkobylinné likéry o Becherovce bylo asi tak těžké, jako ranní vstávání.
Počáteční odhodlání nenapsat to je jako ono prvotní zakopnutí o kočku, při prvním vykročení z vyhřátých peřin, vzdor je došlápnutí na studenou podlahu a prohra je prázdná krabička od nescafé, čekající na polici.
Mám jednu velkou výhodu. Nepiju kafe. Takže jsem odolala pokušení povědět vám o tom, jak jsem se krásného vlahého letního večera ztřískala becherem a strávila pak následující ráno tím, že jsem střídavě otevírala nejdříve jedno a pak druhé oko, protože to bylo právě v době oné slavné metanolové kauzy (díky, Sáro, že jsi mi to připomněla).
Takže ne, tohle vyprávět nebudu.
Místo toho bych ráda vypověděla krátké story o lesanách, které ponořené v kolena do křehké, rosou vlhké ranní trávy trhají na slunných českých a slovenských paloucích léčivé bylinky a kryjíce si rukou oči před stoupajícím sluncem se vyhýbají kravincům, protože, jak víme, na hnoji rostou ty nejlepší kopřivy.
Mají ledacos společného. Až na (stále narůstající) počet výjimek, je většině z nich přes pětatřicet nebo čtyřicet, nosí vlasy s hrdými šedinami, případně jsou obarveny hennou, kostýmky odhodily a nahradily je za pestrobarevné, roztomile zmuchlané sukně a mohutné kamenné šperky (pravidelně za úplňku na balkóně na sídlišti nabíjené, samozřejmě).
Nechtěla bych, abyste si mysleli, že moje možná ne úplně příznivé líčení je znakem nějaké mojí zaujatosti proti tomuto zajímavému typu žen (a sem tam mužů).
Není tomu tak, já jsem spíš tímhle novým, s každým rokem čím dál více se rozrůstajícím fenoménem, nesmírně fascinovaná.
Z mé zkušenosti jde o ženy, které si prošly rodinným životem, úmornou a nenaplňující kancelářskou prací a vůbec, klasickým českým administrativním, ale i zdravotním systémem. V tom to vězí, tenhle obrat k luhům a hájům a jejich léčivému bohatství.
Mnoho z nich je už ve věku, kdy je samotné nebo jejich přátele a rodinné příslušníky postihla nebo postihuje nějaká vážnější, často bolestivá, mrzačící nebo smrtící nemoc.
To je děsivé. Vždy a za jakýchkoli okolností bolest, kterou taková nemoc způsobuje, je nesena celou rodinou, okruhem přátel, dětmi i rodiči – zkrátka všemi. Je to tak děsivé, že když už nestačí bílé antibiotické pilulky, horečka neustává, delirium se nepřerušuje a žíraviny z lékárny, ani dobře míněné invazivní enzymy už nepomáhají, je tu jen jedna odpověď – příroda.
Jsou tací, kteří přírodu a její zdroje berou jako jakousi komplementární, doléčovací naději. Dodatek k injekcím a operacím, které musí tak jako tak podstupovat.
Jiní jsou naprostí skeptici. Bez ohledu na to, že chemické sloučeniny obsažené v nespočtu léků a léčiv jsou právě přírodního původu (a s patřičnou vysokohorskou přirážkou).
Jsou také osoby, které v určitém bodě překročí hranici a tinktury, odvary, čaje a sušené byliny jsou pro ně vším. Máš kašel? Benedikt. Máš silnou menstruaci? Máta. Rakovina? Zhoubná? Kozlík.
Což nevadí. Jsme svobodní lidé, ve svobodné zemi a se svým tělem můžeme nakládat tak, jak se nám zlíbí. Můžeme si vybrat, jak se budeme léčit, jestli se budeme léčit a můžeme se léčit tím, čemu věříme.
Pomiňme pravděpodobný placebo efekt, příjemně nám přeci těžkne hlava po heřmánkovém čaji, plácáme na sebe aloe, když se zrovna někde popálíme a v létě pijeme citrón s mátou na litry.
A do toho si sem tam cvakneme nějaké to antibiotikum a je nám fajn. Ne tak bylinné ženy.
Pohrdání a hněv spojené s jakoukoliv diskuzí na téma klasická a alternativní medicína jsou časté na obou stranách konfliktu. Na straně naší antibakteriální a antibiotikové kultury často spojené s výsměchem.
Na straně druhé, na té luční, je to naopak tak přeslazená blahosklonnost, že skoro cítíte, jak se vám z toho kazí zuby.
„Tys to ještě nezkoušela? A nechceš? Fakt? No, ty k tomu ještě dojdeš. Jen počkej. Až ti ty tvoje prášky nezaberou, uvidíš, že se k tomu ještě vrátíš.“
Díky. Je mi mnohem líp.
Připomíná mi to dobu, kdy jsme se já, moje maminka a naše babička chodily starat o dědu, který toho času ležel, nehybný a na smrt nemocný, v zčernalých pokojích vinohradského JIPu.
Neměl už, chudák, zuby, ale měl hrozně rád rohlík s paštikou. Vždycky si ho poválel v puse, vycucal z něj zvěřinovou paštiku a rohlík vyplivl do dlaně.
Ležel tam, dýchavičný a kašlající, protože nedopatřením dovezli do toho malého pokojíčku, kde byl s dalšími třemi lidmi i pána, kterému – i přes několik krevních testů – nepřišli včas na to, že má v těle rozbujelého, infekčního zlatého stafylokoka.
A děda chřadl a pomalu umíral. Nebavilo ho ležet, nebavilo ho číst, nebavili ho ani jeho zapáchající nebozí spoluležáci.
Babička mu chodívala zpívat Zpěvy sladké Francie, protože je měl rád a staří pánové poslouchali a mezi výbuchy dýchavičného kašle se mezi nimi nesly lidové nápěvy a bacily.
Kdybyste mu v tu chvíli nabídli kozlík, poslal by vás velmi mírně řešeno do háje. Po jeho krátké zkušenosti se zelením myslím, že už žádná přírodní léčiva nechtěl brát.
Bohužel brzo na to zemřel. Ale i přes bolesti a nehybnost způsobenou dlouhou nemocí nebyla přírodní léčiva pro starého pána cesta. I přese všechno snahu mojí maminky, přesvědčené bylinkářky, aby si myslel opak.
Popravdě, kdyby mi někdo v tu dobu do ruky vložil lahvičku jakési tinktury a řekl mi, že to zažene všechny stafylokoky a dědovi to, když už ne žít, tak umožní alespoň zemřít doma a v klidu, skočila bych po ní.
Ale to je právě ono pověstné jádro pudla. Žádná tinktura ani bylinka by nezabraly dost rychle, aby mého dědečka zachránily. Antibiotika berete tři dny a třetí den už jste relativně při vědomí.
Kapky různých odvarů můžete brát týdny a měsíce, než pocítíte výsledek.
Kdyby to bylo na opak, myslím, že bychom všichni vyhodili naše předpisové prášky do vzduchu a v davech orvávali nejbližší luhy a háje. Mezi případnými bolehlavovými otravami by se pak jistě našla velká řada zázračných vyléčení.
A třeba by dorazila dostatečně rychle. Je to ale lidský a přirozený pud, co nás nutí zbavit se bolesti co nejrychleji a nejefektivněji. Bez ohledu na následky.