Tonda, Leňucha a Žížala si tentokrát uzmuli opravdu velké sousto. Vyhrát prezidentské volby a přemístit Kancelář Blaník rovnou za okna Pražského hradu. Do cesty se jím staví mnoho překážek a rivalů, od intrikánské pražské kavárny až po záhadného lobbistu Libora, a tak musí být tentokrát mnohem tvrdší, mnohem efektivnější a také mnohem sprostší. Podívaná je to velkolepá.
Bylo jen otázkou času, kdy tvůrci Kanceláře Blaník vykročí ze sedmiminutové stopáže a své ambice posunou zase o něco výš. Vytváření politické satiry je životně závislé na aktuálním dění, ale to u nás naštěstí tvůrcům poskytuje v poslední době čím dál více materiálu. Prezidentské volby tak byly přirozenou a ideální půdou pro realizaci celovečerního Blaníka.
Před jakýmkoliv čtením hodnocení je třeba si uvědomit dva fakty. Kancelář Blaník je v současnosti jedinou výraznou politickou satirou, kterou lze navazovat na tradici České sody. A je onou satirou v době, kdy v tuzemské politice často vznikají tak absurdní situace a padají tak absurdní výroky, že můžeme bez patosu říct – politika dnes dělá satiru sama na sebe. O to je těžší pak přicházet s něčím novým, co by dokázalo diváky šokovat.
Filmový Blaník v porovnání s tím seriálovým nepřináší, až na jednu výjimku, nic nového. Hlavní postavy se projevují stejně jako v seriálu, jejich charaktery se nemění, styl humoru zůstává stejný (ačkoliv o něco víc přitvrdil) a dramaturgie jednotlivých scén je rovněž neměnná.
Díky rozsáhlejšímu scénáři a mnohem delší stopáži 95 minut však osvědčené blaníkoviny nakynuly ve velkých kulisách (Národní třída 17. listopadu, hrob Václava Havla na Vinohradech). A funguje to. Zejména u vtipů, kterých je ve filmu celá plejáda. Od těch prvoplánových, kdy Tonda častuje své podřízené všemi možnými nadávkami, až po ty, u kterých je potřeba mít trochu hlubší informační background, např. když se Topolánka před jeho manželkou ptá, jestli se ještě jezdí opalovat do Toskánska. Nekompromisní sarkasmus míří na všechny strany, jak by tomu mělo u správné satiry být.
Pouze s humorem by to ovšem nešlo. Dějovost nezaostává a v mnohdy skečovitých scénkách překvapivě drží pohromadě, i když v tomto ohledu filmu dost pomáhá, že se opírá o plynoucí prezidentskou kampaň, která je sama o sobě při zpětném pohledu jasně vymezeným příběhem. Lidé neobeznámení s děním posledních měsíců však mohou mít s dějovou soudržností problém.
Jediným překvapivějším prvkem je, jak tvůrci a herci pracovali s improvizací. Museli neustále reagovat na vývoj kampaně a aktivně do ní vstupovat (viz debata na Právnické fakultě). Scénář se pak odvíjel až od toho, jaké byly jednotlivé situace a reakce na ně. Přímo před divákovýma očima dochází k přímému střetu a zároveň symbióze mezi satirikem a politikem. Scény, kdy jsou hlavní protagonisté přímo konfrontováni s nic netušícími prezidentskými kandidáty, proto patří ve filmu k těm nejlepším. Je to něco unikátního a v současné situaci i víceméně útěšného.
Za to si Prezident Blaník zaslouží uznání, vy čuráci!