Ani ve snu by mě nenapadlo, co tou větou rozpoutám:
„Tak si přečti Na cestě od Kerouaca,“ řek jsem Mírovi potom, co si stěžoval, že bez prachů se momentálně nedá cestovat a že byl zatím všehovšudy jenom třikrát v Praze- jednou s kroužkem modelářů a pak s rodičema. Jo, a dvakrát v Chorvatsku a to taky s nima.
Vážně tu knížku jedním dechem sfouknul. „To bylo tak jednoduchý na čtení,“ prohlásil, „Konečně knížka s normálním jazykem.. Každej by si to měl přečíst!“
A to se taky stalo. Přestal mluvit o čemkoli jinym a všem básnil, jak by měli bejt takový jako v tý knížce. „Je jim tam podobně jako nám a měli bysme se bavit, cestovat, vypadnout z týhle prdele světa!“
Tak si to přečet Karel a dost ho strhlo Mírovo nadšení. Následovala jeho holka Kája a pak i druhej Míra, kterej dokonce ani nebyl od nás ze střední. Ale ten spíš asi ze zvědavosti, co se to jako s náma děje a ikdyž to nepřečet celý, nakonec se tim nechal taky zblbnout. A tak to šlo dál, až skoro všichni mlaďoši z městečka věděli, o co de. Začaly se nosit jiný hadry- veškerá uhlazenost a touha vypadat jako z velkýho města ustoupily kostkovanejm košilím po našich otcích, obyčejnejm riflím a ti největší frajeři si sehnali kožený bundy nebo dokonce manšestrový sako.
Celý se to zvrtlo, když přijel z Prahy na návštěvu Mírův bratránek. Nutno říct, že tam studoval už několikátým rokem Matfys, a taky se pozdějc ukázalo, že úplně nerozumí našemu nadšení. V hospodě před všema prohlásil:
„Takže Kerouac jo?“
Kejvali jsme nadšeně hlavama, jako že jo a že je príma, že to taky zná.
„Tak jaký cesty už máte za sebou?“ Vmetl nám do ksichtů, protože moc dobře věděl, že jenom sedíme na zadku v hospodě nebo ve škole. A tak nastalo trapný ticho.
„No, moc nikde, ale určitě chcem prostopovat Evropu,“ odpověděl mu po chvíli Míra i s docela odhodlanym tonem. „Pojedeme ne?“ Rozhlídl se kolem sebe, jako že mluví za všechny. Kája někam odběhla, prý, že na záchod a po další chvíli trapna promluvil druhej Míra:
„Sory, já mam práci v jézédé, je sezona tyvole…“ řek vážně smutně, „ale vy určitě někam vypadněte,“ dodal.
„Ale kam do háje? Vždyť nemáme prachy.“ Řekl Karel.
„Na prachy se vykašli, vždyť pojedem stopem.“ Odpověděl nadšeně Míra.
„No stejně musíš někde chrápat, něco žrát…“ Pokračoval Karel.
„Šmarjá, čets vůbec tu knížku?“ Přerušil ho Míra už otráveně. „S timhle se nemůžem zabejvat.“
„Nojo…“ Zabručel Karel už trochu rezignovaně, ale pak přišel na další problém.
„A kam bys jel tyvole? Vždyť neumíme ani žblebtnout anglicky!“
„Kamkoli, hlavně tady nesmíme sedět na prdeli, hodně toho nakecat a pak nic.“
„No tak něco vymysli,“ řekl Karel bojovně a vstal. „Já se jdu teď domů najíst.“ A odešel.
Druhej Míra, ten už byl vtahu dávno, a tak tam s náma zbejval usmívající se Mírův bratránek, kterej nakonec prohlásil: „Tak to vypadá, že pojedeš sám.“
„Taky že jo,“ řekl Míra nahlas, aby ho všichni slyšeli. „A teď dem domů na večeři.“ dodal potichu bratránkovi.
„Ty seš fakt jenom maloměšťáckej pozér.“ Procedil mezi zuby bratránek.
„Drž hubu ty nafrněnej Pražáku! Příští tejden někam pojedu!“
„Škoda, že tady nebudu. Pošleš mi pohled?“ A pak si nadávali a odešli.
Další den jsme Míru ve škole neviděli. Vyvolalo to strašný halo. „Míra to nakonec fakt udělal!“ Šířilo se chodbama. Nikdo se nemohl dočkat, až skončí škola a zajdeme se poptat k němu domů. Konečně jsme já, Karel a Kája zvonili u nich na zvonek. Vyšla nám otevřít jeho máma. Ptali jsme se jí, proč nebyl Míra ve škole.
„Má nějakou chřipku,“ řekla nám.
V jeho pokoji, kterej měl dohromady se svojí mladší sestřičkou viselo pár plakátů jazzovejch legend Ameriky padesátých let a pak nezvětšovaná zarámovaná obálka jeho nejoblíbenější knížky. „Jack Kerouac- On the road“ samozřejmě. Ptali jsme se Míry, jak mu je.
„Na hovno, jak jinak,“ řekl otráveně, „takhle nikam nepojedu.“
Po vystoupení v hospodě jsme ho nikdo už nechtěl víc potápět, a tak jsem mu pověděl:
„No co. Až se vyležíš, tak vyrazíme.“
„Jasňačka !“ Udělalo mu ohromnou radost, že bysme jeli s ním.
Při odchodu se nás jeho máma ještě ptala: „Prosimvás, ta knížka, o který Miroušek teď furt tak mluví, paní češtinářka mi povídala, že je tam prý hodně… toho.. no, hříšnýho života..,“ koukala na nás utrápenýma očima, „nebere Mirek nějaký drogy třeba..?“
„Né,“ utvrdili jsme jí, „to bysme ho nenechali.“
„Takže to je teťkons jenom nějaká moda?“
„Jo to teť jenom tak frčí.“ Odpověděli jsme a šli pryč.
Trvalo to skoro týden, než se Míra uzdravil. Nikomu se ale zrovna nechtělo začínat o Kerouacovi a on sám bohudík o tom nemluvil. Vypadalo to, jakoby celý to nadšení trochu vyšumělo. Ne nadlouho. Hned, když jsme se večer všichni sešli na pivo, Míra vstal a prohlásil: „Tak kam vyrazíme o víkendu?“
Po chvilce začal Karel: „Neměl by ses ještě chvíli šetřit? Plus neser na školu?“
„ Tyvole, myslím jenom na dva dny, měli bysme to stopování nejdřív vyzkoušet.“
„O víkendu je majáles, někdy jindy,“ řekla Kája, „měl bys tam bejt taky, dyckys byl.“
„No dobře teda, tak až ten další víkend,“ řekl na to Míra docela s nadšením, „hlavně, že pojedem všichni spolu.“
Ani další víkend se nikam nevyrazilo. Jednak byl hasičskej bál a Karel nemohl jet, protože by přišel o oslavu devadesátin svýho dědy.
Za týden se našel nějakej podobnej důvod, ale přiťukli jsme si, že hned první prázdninovej týden vyrazíme rovnou někam za hranice na dýl a že si do tý doby našetříme i nějaký prachy.
Od letních prázdin nás nakonec dělila jenom noc a o stopu jsme skoro měsíc nepromluvili. Zapíjeli jsme vysvědčení u „kříže“, jak jsme tomu místu na kopci s ukřižovanym Kristem říkali. Nálada byla boží, vlastně ani nemohla bejt lepší, než Míra nezačal:
„Poslouchejte!“ Upozornil všechny a vylezl vedle kříže, aby byl dobře vidět a slyšet. „Už jsem přišel, kam příští tejden pojedem.“ Oznámil nadšeně, ale byl asi v tý chvíli jedinej. „Do Budapeště, přes Slovensko, a pak třeba i Vídeň pokud budem chtít. Díky šengenu to je v Evropě jak v Americe.“ Chvilku na nás koukal, jako že bysme měli bejt stejně nadšený jako on. „Našel jsem místa, kde se stopuje, mam dokonce mapu… Tak co je?“
„Sorry Míro, jedem s rodičema na Jadran. Byl bych přece debil, kdybych s nima nejel.“ Řekl mu na to Karel výmluvně. „ A Kája pojede s náma.“
„Tyvole, vždyť jsme si na to všichni ťukli, že příští tejden pojedem!“ Začal na něj Míra křičet. „Vždyť mi to už měsíc slibujete!“
„Tak až se vrátíme.“ Odpověděl mu Karel s klidem, loknul si lahváče, ale to už Míra koukal na druhýho Míru.
„Tak ty Mirku?“
„Jsem přece říkal, že mam práci.“ Prohodil.
„Ale ty pojedeš Máro, ne? Vždyš to tenkrát říkal, když jsem byl nemocnej.“ Ptal se mě a já už tenkrát věděl, že se mě na to jednou zeptá, a že nebudu vědět, co mu na to říct. Ani jsem nic říkat nemusel.
„Seru na vás, jste jenom podělaný pozéři!“ Řval. Mrsknul o zem s papírama, na kterých nám chtěl ukázat, kudy bysme jeli, a odešel.
Pamatuju si, že to bylo v pondělí. Karel s Kájou byl už vtahu a ve městě už nezůstával prakticky nikdo, než Míra. Zašel jsem k němu odpoledne, jestli se mnou nezajde na ryby. Otevřela mi jeho máma a řekla mi, že Míra ráno odjel za skautama na tábor. Nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit- vždyť na tábory jsme nejezdili už snad čtyry roky.
„Sice ostatní už jeli včera, ale říkal, že by se tady nudil, a tak si vzal stan a krosnu a vyrazil za nima.“ Říkala jeho máma a já se nakonec nedivil, že jel, a ani tomu, že mi o tom neřekl.
A tak jsem hold zbyl v městě sám. Přes den jsem se potýkal se zabijáckou nudou a večery trávil brigádou v místním kině, kde chcípnul pes. Po pár dnech jsem trochu litoval, že jsem Míru nepodpořil a nevypadnul z týhle díry s ním. Až jednou po asi dalších deseti dnech, když už byl i Karel zpátky, jsem Míru uviděl, jak vystupuje na náměstí z autobusu z Prahy.
„Ahoj!“ Hnal se ke mně s úsměvem.
„Čágo, co skaut?“ Ptám se ho.
„Neblbni, za žádnejma skautama jsem nebyl, vždyť vidíš, že jedu z Prahy.“
„Tak kdes byl?“
„V Budapešti, ty pozérskej idiote!“
Večer jsme se sešli v hospodě a Míra začal pyšně vykládat, kde všude byl. „Měli jste jet, sám jsem se divil, jak jsou všude na stopaře milí,“ hlásal ve stoje, „jenom odsud k dálnici jsem si musel zaplatit bus.“
Všichni nejdřív spíš mlčeli, jak byli zahanbený nebo vůbec nevěděli co říkat. Stál tady před náma, mluvil nějak jinak- už ne tak sprostě a nemyslím, že by to bylo jenom jiným účesem se kterým přijel, ale prostě působil, jakoby byl pryč roky, o který zároveň zestárl a my už ho nemůžem v životě dohnat.
„Jenom tu Vídeň jsem nestihl,“ pokračoval, „Bylo složitý se dostat ze Slovenska, ale nakonec jsem přijel do Budapeště, a to byste koukali, jak to tam žije. Byl jsem tam čtyři dny, a pak jsem to dal s kamionem jenom za den až do Prahy.“
Čuměli jsme na něj s otevřenejma pusama.
„Jo kluci, a tam jsem si našel holku- Lucku.“
Zdálo se, že je toho hlavně na Karla už moc, během tý dovolený na Jadranu si začali být s Kájou tak protivný, že se tam rozešli. „A nevojel tě taky náhodou ten kamioňák?“ vykřikl Karel najednou. Celá hospoda se začala chechtat a já si uvědomil, že jsem asi jedinej, pro koho se stal z Míry hrdina, a že tím pádem nepatřím a ani nechci patřit do týhle bandy, ve který se záviděj nejenom věci, ale i cizí zážitky nebo dokonce odvaha a odhodlání splnit si sny.
Zjistil jsem, že jedinej, kdo má v tomhle zapadákově cenu, je Míra. Zbytek prázdnin se jenom učil a makal v krámě, aby mohl hned přestoupit na školu do Prahy, kde by bydlel s Luckou. A přesně to nakonec udělal a já byl jedinej z naší úžasný party, kterej si vzal z něho příklad. Další školní rok jsem zamakal ve škole, abych udělal maturitu na samý jedničky a moh vypadnout do Prahy na medicínu. Zbytek městečka dál seděl na zadku v hospodě a neměl si bez Míry o čem povídat.
A tak jsem tam skoro za rok po něm taky přijel a večer jsme se trefili na skleničku, kam přišel i Mírův bratranec.
„Tak Míro, byl jsi teď v létě zase na nějakým tripu?“ Ptám se ho zvědavě.
„Nene, musel jsem pracovat.“ Odpověděl mi stručně.
„Haha, ten byl dobrej,“ Rozchechtal se Mírův bratránek.
„Fakt už s tim dej pokoj!“ Řekl mu a zabodával do něj svoje oči.
„A co by na tom mělo bejt vtipnýho?“ Zastával jsem se Míry.
„Tak ty to nevíš?“ Kouknul na mě a cenil poťouchle zuby.
„Co?“ ptám se nechápavě.
„Bráško, tys tady někomu lhal?“ Smál se jak blbeček.
„Ty seš fakt debil,“ konstatoval Míra bratránkovi. „Víš, já jsem se do Budapešti nakonec nikdy nedostal.“
„To není možný.“ Vypravil jsem ze sebe.
„No, víceméně jsem vám říkal pravdu, ale trochu upravenou, nebo jsem spoustu věcí vynechal…“ Říkal omluvně, ale to už mu do řeči vpadnul bratránek, který to nemohl vydržet:
„Jednoduše, jeho trip skončil katastrofálně po třech dnech v Olomouci, potom, co ho v Bratislavě o všechno okradli a co ho na cestě zpátky otravoval nějakej kamioňák, načež usnul někomu v autě a tak zůstal trčet jenom v smradlavym tričku v Olomouci. Musel jsem ho tam jet potají vyzvednout, a pak jsem ho nechal skoro dva tejdny u sebe v Praze. Bylo mi ho trochu líto, chudáka- vždyť to byla taky trochu moje vina, že se pokusil objevit v Čechách Ameriku padesátejch let, plus s kým by nezamával oplzlej kamioňák…“
A tak mi povídal pravdu a já ho přestal poslouchat, protože jsem koukal, jak Míra vstává a jak míří ke dveřím. Naštěstí nechtěl uraženě odejít, ale šel naproti Lucce, která mu hned, co ho spatřila, dala polibek. Tak aspoň ta existovala, a já jsem se musel začít smát, jak jsem si uvědomil, že největší pozér v týhle místnosti je pravděpodobně Mírův bratránek a že to byl zase Míra, kdo mi ukázal, že Na cestě je snůška keců.