Na pravidelné bázi se vám snažíme přinášet komplexní pohled na vybraného autora, skrze krátké recenze jeho děl. Jako prvního jsme si vybrali Haruki Murakamiho. Mimo jiné proto, že nám pestrost naší četby nedovolila nalézt mnoho společných autorů, kteří by zároveň nebyli každému čtenáři důvěrně známi. Skutečnost, že jsme z našeho rozmanitého redakčního kotle vylovili Murakamiho, jako prvního, svědčí o univerzálnosti jeho díla a přístupnosti všem.
Sputnik, má láska
Potkala jsem ji na svatbě. Neměly jsme vůbec nic společného. Já jsem byla nespoutaná a chtěla jsem psát. Ona byla štíhlá, rovná, sofistikovaná. Úplně mě změnila.
Jsem člověk, který kvůli lásce zradí sám sebe a své sny? Chci být spisovatelka a teď najednou pracuju v kanceláři. Dokáže člověk najít střední cestu mezi životem fantazie a životem spořádaným a přitom milovat? Anebo ho dostihne realita a podkopne mu nohy a řeknu mu – Musíš se ostříhat, musíš přestat kouřit, přestat psát, přestat snít, budeš sedět v kanceláři, zvedat telefony a poslouchat klasickou hudbu a bzučení tiskárny. Najednou je všechno jinak, pracuju, stěhuju se do moderního světlého bytu, a i když mě v prsou a očích pálí láska, tak ji nedokážu zaznamenat ani slovem, neboť už nejsem spisovatelka.
My dvě jsme dva lidé, kteří jsou spojeni zvláštním, hlubokým citem, ale nedosáhneme na sebe, protože každá kroužíme po jiné oběžné dráze. Naštěstí existuje i svět mimo nás. Svět pro ty, kteří na naši planetu nepatří a nedokáží na ní nalézt štěstí. Mám se tam jít podívat? Je to svůdná myšlenka. Ale nikdy se nebudu moci vrátit zpět.
Haruki Murakami: Sputnik, má láska (2009)
Sára Zeithammerová
1Q84
Historická síla jednoho okamžiku, osudová setkání, efekty motýlých křídel a podobné, natisíckrát zopakované nesmysly, které se často snaží dělat z nezajímavých příběhů něco víc. A z neschopných autorů mistry magie všedního dne. Hrají na lidskou přecitlivělost a potřebu klidu v akčností a fabulací přesyceném kulturním světě. Obyčejné příbehy není třeba takto malovat, protože na nich dost často opravdu nic víc není. Je škoda, že mnoho kritiků a recenzentů přisuzuje tyto atributy i Murakamiho 1Q84. Snad aby zapadli v rámci trendu nebo definice žánru. 1Q84 si takový popis nezaslouží, neboť by mohl přemýšlivého čtenáře, kterému je určena, odradit. Velmi důmyslně konstruovaný příběh, se svým spádem a rytmickým střídáním světů postav a průběžně avizovaným, leč stále překvapivým vyústěním, je zcela dalek záplavě hloupých knih pro líné publikum, kam by ho čtenář, který si četbu vybírá, mohl pod nátlakem neuvážlivých komentářů zasadit.
Haruki Murakami: 1Q84 (2012-2013)
Martin Bryś
Bezbarvý Cukuru Tazaki : S Murakamim o barevnosti
Zpočátku čtení románu Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování jsem se s pocitem provinilosti snažil hledat smysl v barvové symbolice, která je minimálně úvodem děje přesycená. Předpokládal jsem, že její pochopení je zásadní pro další čtení.
Ať už to autor zamýšlel nebo ne, brzy jsem na nějaké barvy dočista zapomněl. Ovládly mne totiž imprese evokované charakterem Murakamiho projevu. Imprese příjemně podobné těm, co mě přepadly v Norském dřevu nebo v Na jih od hranic, na západ od slunce. Droze, s níž jsem měl příjemnou zkušenost, jsem se přirozeně nebránil a nechal se na jejích vlnách hnát kupředu příběhem.
Nejsilnější byla zase ta tajemnost, tentokráte čišící z Cukuruova pátrání po objasnění své stinné minulosti, tajemnost udržovaná téměř detektivní zápletkou, tajemnost umocňována všudypřítomnou melancholií Murakamiho hrdinů. Ti jsou většinou silně senzitivní, a tak se do nich dá snáze vcítit. U bezbarvého, spořádaného až flegmatického Cukurua Tazakiho to bylo těžší, přesto se mi nakonec podařilo objevit jeho barevnost, proniknout do jeho hlavy a přemýšlet o pestré paletě pocitů tísnících se uvnitř. Nejistota. Zmatenost. Ukřivděnost. Lítost. Strach. Ale i překvapení. Chvilková radost. Touha.
Murakamiho román Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování mě po dlouhé době přivedl ke zdánlivě banálním úvahám o tom, dají-li se lidské pocity a duševní procesy přirovnat k barvám. Nejspíše dají. Po přečtení knihy jsem si uvědomil něco zásadnějšího, a sice že každý z nás má v různém smyslu svůj vlastní kolorit, občas hůře rozpoznatelný pro okolí, nikdy však bezbarvý.
Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a léta jeho putování (2015)
Jan Kubelka
Kafka na pobřeží
Bichle plná naprosto nevysvětlitelných příběhů, nesmyslů a očekávatelných zvratů, bez hlavy a paty, s kouzelným ozářeným dědečkem, cestováním v čase a prostoru, oživlou láhví Johnyho Walkera, mluvícími kočkami, prokletým sexuálně nevyžitým puberťákem, náměsíčnou incest láskou a transgender knihovníkem. Antické drama, lyrika, poetika, červená knihovna. Přečetl jsem ji jedním dechem.
Teprve až zpětně si čtenář uvědomí, jak výstředním světem se nechal Murakamim bez váhání provést. Příběhem vás totiž táhne za ruku, aniž by cokoli říkal. Nebude ztrácet čas vysvětlováním, ono možná ani žádné vysvětlení neexistuje. Alespoň v tom se svět Kafky na pobřeží od toho našeho neliší.
Haruki Murakami: Kafka na pobřeží (2010)
Marek Cieslar