Dvě básně Lenky Chýlové nespojuje jen železnice. Chlad kolejí se odráží ve světe za okýnkem i lidech v kupé. Slova se valí přes pražce kolejí v hypnotizujícím rytmu. Momentky, nad kterými by se sotvakdo pozastavil, dostávají křehké kouzlo. A stejnou rychlostí, jako se za oknem míhá krajina, se mění i témata a myšlenky. Nakousnuté jak krajíc chleba zanechávají známou, domáckou chuť na patře.
poprašek v kamenných zárubních stěn
na zemský vál nasypaná mouka louka
se chvěje zimou
hnízda v holých korunách
čechrané nádory
babičce uřízli prsa
jako patky od bochníku
a my si stěžujem na chlad
hubený den – tenký krajíc
aby nás neubylo!
po mezipolí jde muž
a chňape po bílu
co ho seká po tvářích
chlap v maskáčích mi kouká do výstřihu
a mě se zdá jakoby mi hořely
na tričku dvě kávové skvrny
panenský svršek po-o
sníh svou intenzitu zpomaluje
a vlak šouravě brzdí a škube sebou
mezi valy
mimo zastávky
v některých dírách je tep_lo
na některých rovinách tísné prázdno
‘srovnali ho se zemí’
/
roviny
vločky kloužou po skle
chomáče na větvičkách
ten hmatatelný neklid cestujících
když vlak zastaví uprostřed lesa
něco jim násilně narušilo cestu
chlap vedle přežvykuje neadresnou zlost
vedle profičel rychlík
‘máme rozbitou mašinu’
/
neadresná zlost