Kyprou tmou plynou pobledlé hvězdy. Linda Liczki studuje na italském gymnáziu v Praze. Kromě poezie píše i prózu a je milovnicí impresionismu, proto ve svých textech zachycuje především nálady a prchavé okamžiky. V jejím dalším příspěvku nám svým bohatým básnickým jazykem předkládá plné obrazy zastavených okamžiků.
Nářek hluchých
Utkvělá mlha polyká kopce;
couvají před ní, nudné a bělavé.
Dutý smích, dutý smích
kamenně dlí v ústech hluchých.
Vleče za sebou olověný zvon,
ten temný vzruch – stín,
jenž se v mlze nabubřele dme.
Přináší jitru kamenitý šum.
Jak prázdné zrcadlo smějí se hluší;
kyprou tmou nad nimi plynou
pobledlé hvězdy. „Proč zrovna nám
dal svět tento zvuk, olověný
hluk?” Jejich nářek duní mlhou;
hvězdy v dáli zní zádumčivou ozvěnou.
Socha a čas
Hle, nad střechami už mrazivě svítá:
cáry nebes ulpěly jak růžové
jídlo v dutém chřtánu bělavého okna –
obírá je mimovolně z kostí a měsíců.
Prázdně jak střep duní v uších mdlé
muzejní ticho; mé mramorové prsty
se po něm sápou. Prsty z mramoru, duše
z mramoru: i já jsem na svém místě,
vadnoucí a zbytečná. Svět, svět. Ten
mě míjí v cizích tvářích, anonymně utkvělý.
Čas tu chodí po špičkách a sveřepě řeční.
Rád, velice rád by mě oprýskával, sám věčný:
zpustošil by mne a otrhal, jako se trhá
suchý květ. Nahání mi hrozný, mlčenlivý
strach. Ten kusý kat. Vpad sem jako ozvěna.
Já přeci nestojím o konfety věčnosti!
Je mi z ní mdlo, i když se tváří velkolepě,
nudná a neplodná na mých bílých, nahých,
naze němých rtech. Chtěla bych si osvojit
náruživost svítání – šupiny na víčka, růžová
sevření. Škvíra okna nad ránem čpí
jak omamně živý sen: mně nebylo dáno
skoro nic, jen ty zvadlé květy. Nikdy nepláču.
Lidé proudí okolo, opravdoví, až se mi
z nich točí hlava; přichází se sem každým
dnem posmívat mé mramorové kráse.
Podzimní elegie
Jak mrtvé jsou žluté
listy, jež padají, obtěžkány chladem,
jak mírné a tiché.
Snáší se na zimničná ústa hrobů.
I hroby mlčí, travnatě čpavé;
jejich dech,
sinalý hvizd – ten rozteskní každého,
kdo tudy prochází.
Každý večer slepá luna
nad větvemi, jež nepropouští světlo,
mrákotně spílá nicotě.
Oči má jak rance plné ztrouchnivělých
kostí; zjitřené oči
s modrými váčky. Nevidí, nevidí.
Její tváře jsou
jak mdlý mramor náhrobků –
hanebně suché.
Neuvidí nikdy víc, neuvidí nikdy víc
nebe, jež vrhá na zem stín.
Splín je jejím prokletím.
Od Lindy tu máme ještě další verše, a to její skvělý sonety, klikej sem.