Ondra Macl je muž mnoha činů. Studuje autorské herectví, živí se sociální péčí a také píše knihy. Právě na poli literatury se mu podařilo uspět, když v květnu ve svých osmadvaceti letech získal Cenu Jiřího Ortena. V rozhovoru pro Ink říká, že cítí závazek pokračovat v tvorbě už jen kvůli samotné postavě Jiřího Ortena. Prozrazuje, že jeho úspěšný debut Miluju svoji babičku víc než mladé dívky není zdaleka o jeho babičce. Co vnímá jako hlavní motiv svého díla? A kudy podle něj vede cesta k literárnímu úspěchu?
Autorské herectví, srovnávací literatura, sociální péče, tradice evropské erotiky – tomu všemu se věnuješ. Který z těchto oborů je ti nejbližší?
Každé to studium přineslo určité zklamání. Sociální práci jsem začal jako první, trochu i na popud rodičů, kteří říkali, že pokud se chci věnovat umělecké činnosti, tak je lepší mít se nejprve čím živit a až potom jít na uměleckou školu. Při sociální práci jsem blízko lidem v extrémnějších životních situacích (lidé bez domova, lidé v hospicu, mentálně výjimeční lidé) a je to velice inspirativní. Touto prací se živím doteď, zatímco ty ostatní obory jsem studoval spíše z tvůrčího popudu.
Nejzajímavější bylo studium srovnávací literatury, při němž jsem chtěl načíst co největší objem knih. Na druhou stranu mě potkával vnitřní spor s literárněvědným pohledem na literaturu, který má kořen už někde u Hegelovy estetiky a nese se v duchu, jako by umění muselo být mrtvé, abys ho mohl nazírat teoretickým způsobem.
Už od začátku jsi tedy směřoval k tomu, že se chceš zabývat literaturou?
Neomezuju to na literaturu, je to spíše hledání tvůrčích možností. Proto i teď dělám autorské herectví. Když jsem studoval literaturu, našel jsem v ní zázemí a mohl jsem psát na jakékoliv téma nekonečně dlouho. Dokázal jsem otevřít pramen imaginace, bylo pro mě ale otázkou, o čem psát především, co si z toho všeho vybrat. To mě přivedlo více k práci s vlastním tělem, ne jen ve smyslu, že sedíš na zadku a píšeš.
Závazky a dobrodružství
Změnila v tomto ohledu něco Cena Jiřího Ortena?
Já jsem se v poslední době literatuře ani moc nevěnoval právě kvůli autorskému herectví, které je hodně intenzivní, náročné, hodně musím pracovat sám se sebou a do toho po nocích dělám v chráněném bydlení. Takže teď nepíšu delší věci, ale mám nějaké plány, něco mám hotového z dřívějška, tak třeba se to teď podaří vydat.
Cítíš teď závazek, že bys měl v psaní pokračovat? Ať už vnitřně či z vnějšku.
Jo, cítím. Dřív jsem se trochu bál, abych kvůli té ceně nepřestal psát, protože když se mi v něčem daří, často to pro mě přestává být dobrodružství. Navíc mě dlouhodobě baví střídat různé formy umění – divadlo, výtvarné umění nebo tanec. Mám teď ale určitě minimálně dvě další knížky na cestě k vydání a tři čtyři, které bych mohl napsat, pokud si k tomu vytvořím prostor. Závazek cítím už kvůli postavě Jiřího Ortena v té ceně, on v mém věku už nežil a je to takový symbolický podnět k pokračování v tvorbě.
Nevnímáš, že by ti úspěch přinášel i negativa?
Nevnímám, naopak si všímám prvních reakcí, které moje dílo vyvolává. A je to legrace, protože se diskuze točí kolem toho, co je to dílo vlastně za žánr a netýká se samotného obsahu. Celá diskuze vznikla kvůli tomu, že můj nakladatel ho prezentuje jako poezii, ale já jsem to tak nezamýšlel.
Snažil ses do diskuze vstupovat s vysvětlením?
Vyjadřoval jsem se k tomu. Můžu to zkusit ještě jednou. Já v tom díle vnímám přímou souvislost s onou erotikou. Při studiu literatury jsem psal diplomovou práci na téma určité erotické metody a způsobu myšlení, knížka na tu práci navazuje. Pro mě je na pomezí esejistického myšlení a snahy o beletrii. Nejde ani tak o formu jako spíše o to, že nabízím metodu, jak něco prožívat. Každý si ji může vyzkoušet vůči něčemu jinému, než je moje babička. Můžeš se sám sebe zeptat, jestli je v tvém životě něco, co tě nesrozumitelným způsobem vzrušuje a fascinuje, můžeš se pro to uhranout a vnímat, co všechno ti takové prožívání dává. O tom moje knížka je. Tematizuje propojení umění a citu.
‚Talentovaná lidová umělkyně ze západního Slovenska‘ se svým vnukem
Dá se zobecnit tvrzení, že studenti literárních a uměleckých oborů mají snazší cestu k napsání úspěšného díla?
Největší věci se odehrají většinou mimo instituce, můžeš mít dobrého kamaráda, se kterým se budeš deset let hecovat, kdo píše líp – i to může být užitečné. Důležité je i umět experimentovat. Vnímal jsem, že hodně dlouho píšu jedinou cestou, kterou jsem si nevědomě objevil. Když si pak vyzkoušíš všechny možné formy – povídky, básně, dramata – můžeš zjistit, že ti jde mnohem líp něco úplně jiného, co tě předtím nenapadlo zkusit.
Publikování v časopisech, různé soutěže, čtení na veřejnosti. Tyhle všechny věci v mém případě předcházely tomu, že jsem vydal knížku. Znám lidi, kteří rovnou chtějí vydat knížku, a je to pro ně hodně těžké, nedaří se jim, a když ji vydají, tak to třeba nic nevzbudí. Je možná lepší začínat od menších věcí, zkoušet si je, komunikovat s lidmi, kteří také tvoří a provokovat se navzájem. Umět také zahodit, já jsem zahodil první knížku, kterou jsem napsal. Byla důležitá pro mě, ale čtenáře nepotřebovala.
Není Babička jako Babička
Co na tvoji knihu říkali tví vrstevníci? Milují také své babičky víc než mladé dívky?
Reakce jsou doteď hodně rozpačité. Je to asi tím, že se nejedná jen o lyrickou zpověď, ale i o teoretizující text, u kterého ta forma není úplně zažitá. Nikdy ale ty rozpaky nebyly takové, že by mě to přimělo považovat knížku za špatnou. Občas se mi ozvou cizí lidé, kteří se mnou chtějí sdílet silný vztah s jejich babičkou. Dostal jsem i video od člověka, jehož babička trpěla Alzheimerovou chorobou. Pro mě osobně v knize není podstatná ta babička, ale možnost rozvíjet tímto způsobem citlivost.
A jaké byly reakce v rodině?
Babička si myslí, že to je o ní. Knížka začíná zmínkou inženýra Číže, který dlouhodobě prosí, abych o své babičce napsal knížku, protože babička je talentovaná lidová umělkyně ze západního Slovenska a někdo by měl zachytit, co všechno v životě udělala. Takže v rodině byl dlouhodobý tlak, že musíme o babičce napsat knížku. Dokonce jsem i zkoušel dokumentovat babiččinu činnost, jak by si to pan Číž asi přál. Nahrával jsem babičku na diktafon, ale velmi rychle jsem zjistil, že nejzajímavější to je v momentě, kdy si babička myslí, že diktafon je vypnutý. Knihu jsem tedy začal psát trochu navzdory tomu, jak by si to přál pan Číž.
Byl impulsem k napsání knížky opravdu pan Číž?
Pro mě osobně hrála velkou roli (a to v knize nezazní) ta diplomka o evropské erotice, ve které si vytvářím pracovní metodu. Tu metodu jsem si chtěl zkusit tváří v tvář něčemu, co ve mně budí emoce. Shodou okolností jsem po škole byl půl roku nezaměstnaný u rodičů v Hradci a v té době jsem trávil nejvíce času s babičkou. Takže se tyhle dva faktory spojily.
Změnila knížka nějak tvůj vztah k babičce?
Největší kletbou, kterou jsem nad sebou cítil během psaní, byl strach, že tu knížku nebudu moct nikdy dopsat, dokud babička neumře. Hledal jsem možnost, jak zakončit text, který se věnuje stáří a v němž se smrt neustále vznáší ve vzduchu. Němcové Babička je hodně závislá na smrti babičky, aby o ní pak Němcová mohla vytvářet jasný a idylický svět. U mě to stojí na tom, že babička je naživu a i když by chtěla zemřít, tak to nejde. Nakonec jsem našel pointu v tom, že neumře babička, ale má výlučná láska k ní. Babička je stále s námi. Vztah máme překrásný, nicméně se změnily životní okolnosti a vídám ji pouze jednou za měsíc. Poznal jsem totiž mladou dívku.
Ukázky z Ondrovy knížky Miluju svoji babičku víc než mladé dívky:
Není-li starověk babičkou novověku?
Takový příměr předpokládá ideu evoluce.
A opice jsou babičkami lidí, že ano.
Planeta babiček: planeta opičí lásky?
Možná tak podle Darwinova vrstevníka Micheleta…Mezi babičkami vládne všudypřítomný boj!
*
Antiromantička
Nikdy se neopila.
Z tancovaček prchala hned potom, co pomohla s výzdobou sálu.
Žádný flirt, natož Dionýsos.
Nejsprostěji nadávala „krupica“.
Neviděla, nepotřebovala vidět moře.
Nešplhala na štíty velehor.
V Tatrách, potažmo v zahraničí, byla snad jednou, s pracovním zájezdem a bez výrazných dojmů.
Ani stopa charismatu, intelektuálství, záliby ve sportech.
*
Kuplířství
Jakmile před ní promluvím o jakékoli dívce, mívá ve zvyku v ní
vidět mou potenciální nevěstu. Okamžitě protestuji, že to ona
je můj miáček, přece ji neopustím! Ihned se ošívá: „Aký miláčik?
Stará ježibaba som…“ Jako by nemohla zemřít, dokud předem
neuzná, že jsem si za ni našel náhradu…Mladou dívku…Konvenci
I kdyby, nic ti nepovím, ty krutá.