22.11.2022 Admin

Zkouška umění

„Rozlišujeme mezi světem umění, který si musíme sami objevit, vstoupit do něj a najít v něm svou vyhlídku, zákoutí nebo cestu – a mezi uměleckým světem, který nás může objevit, pokud v nás sám spatří svou vyhlídku nebo cestu.“ Vladimír Kokolia: Slovník Grafiky 2, nakladatel: AVU, 2017

Letos jsem to zkusila na AVU a na UMPRUM, podruhé. Proces přijímaček v druhých kolech byl jako průchod křovím – cíl je poměrně blízko, ale není jasné, jestli po cestě nepřijdou trny. Díky Zkoušce umění se mi do jisté míry podařilo z křoví vylézt a získat odstup pro vlastní zhodnocení pokusu stát se součástí umělecké instituce.

Film, který Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natáčeli během přijímacích zkoušek na AVU je obrazem situační tvorby ateliérů Grafika 2, Malba 4 a Nová média 2. Vytváří také obraz rozdílného vnímání umění z perspektivy vedoucích ateliéru i studujících nebo uchazečů. Pedagogové svými různými přístupy tvoří asambláž s názvem Akademie výtvarných umění a vybírají prvky malířů, performerů, grafiků nebo konceptualistů tak, aby výsledná asambláž byla schopna komunikovat jak se světem, tak i ve svém rámu neboli v rámci samotných ateliérů a školy. Snímek skrze mladé uchazeče zprostředkovává divákovi příležitost nahlédnout do sebe jako do účastníka veřejné zkoušky umění. Je důležité, aby člověk znal a dokázal popsat vlastní motivaci, a právě otázky jako „hovno nebo krev?“ či „co je komu po vás?“, mu mohou umožnit mezní sebereflexi. Umění také vždy existuje v určitém světě, a tak je vzájemný vztah Akademie a společnosti jedním z témat filmu. Paní vrátná verbálně naráží na kabelku a růžové vlasy jednoho studenta, provozní zaměstnanci akademie se někdy míjejí s díly studentů, ale jsou to právě i tyto sociální kontexty, ve kterých umění vzniká a do kterého patří. Sama jsem se během příprav na přijímačky setkala v rámci rodiny s doporučením jít raději cestou užitého umění, protože volná tvorba nepřináší takové existenční zajištění.

Konflikt film vyvolal i v jádru samotné akademické obce. Na sociálních sítích jsem se ze stran studentů setkala s názorem, že film se AVU vysmívá nebo podporuje veřejné mínění v názoru, že umělci jsou podivíni. Snímek na instagramové meme stránce označují jako „reality show s queerfobní vrátnou a týpkem, co by rozkopal konceptuální umění.“ Přemýšlím, zda by autoři tohoto výroku chtěli vystřihnout vrátnou z filmu nebo rovnou ze školy. Není naopak žádoucí, že se jinak uzavřená instituce otevře veřejnosti natolik, že je schopná dál posouvat debaty o tom, co je a není umění a kdo o tom může rozhodovat? A to jak ve společenském, tak i v osobním slova smyslu, neboli co je umění pro každého z nás. Pro mě je důležité, že díky přístupu tvůrců se z filmu neztratila křehkost celého procesu, která je pro mě v talentovkách výrazně obsažena, a že jsem se tak mohla imaginárně vrátit na AVU a přesvědčit se o správnosti rozhodnutí nechat se vyzkoušet uměním.

Každý rok se v průběhu druhého dne přijímaček pracuje na základě celoškolního zadání. Pedagogové předloží témata, z nichž si uchazeči mohou vybrat a případně je i kombinovat. Řekla bych, že příští rok by jedním z témat mohlo být „zkouška umění“. Já jsem si letos na přijímačkách vybrala Klíče od klubovny. Pracovala jsem s klubovnou jako známým místem, do kterého když vstoupíme a chceme si prohlédnout předměty na stole, začnou se s naším přibližováním k nim rozostřovat. Ostře vidíme jen prostor za. Přemýšlíme nad tím, jak na sebe předměty vzájemně působí. Čím víc se mi včera v kinosále přibližovali jednotliví aktéři Zkoušky umění, tím ostřeji jsem byla schopna vnímat pozadí nebo souvislosti toho, co se přede mnou dělo. Jako například při půlminutovém záběru meditativního filtrování kávy Vladimíra Kokolii do plastové mísy nebo při nejistotě z jím položené otázky, jestli „bude svět lepší, když budeme malovat“. Jako pozadí mi během těchto situací vyvstala vzpomínka na dotaz Kokolii při osobním rozhovoru, „čím tvořím v plenéru“. Odpověděla jsem, že hlavní gesto dělám vlastně nohou, protože kreslím za chůze. Zkouška umění kreslí na plátno principem pokusu. Je jakýmsi „průchodem křovím“ neboli jedním ze školních témat zadaných ve filmu pedagogy. Zkoušku umění je důležité si zkusit, jestliže je pro nás umění důležité. Otázkou je, jestli celou tu dobu my zkoušíme umění, nebo umění zkouší nás.


 

Tagged: