Kulturní zpovědnice je prostorem, kde se doznáváme ke svým kulturním zážitkům a prohřeškům posledních týdnů. Kritická sebereflexe, v níž se nikdo nebere tak vážně, přinese bližší pohled na to, kým vlastně my jakožto redaktoři Inku jsme. Sesbírané poznatky nejen z oblasti literatury, ale také filmu, divadla, tance či výtvarného umění. Dnes trochu netradiční zpověď naší redaktorky Elišky Rohánkové ze Sarajeva.
Po deseti hodinách strávených v autobuse přijíždíme do Sarajeva. Obepíná nás hluboká noc a okolí autobusového nádraží v nás vyvolává větší úzkost, než kontroly na bosenko-chorvatských hranicích. S krosnou na zádech a pepřovým sprejem pevně sevřeným v dlani hledáme, kde přečkat noc. Za doprovodu štěkotu divokých psů utíkáme z prvního místa a útočistě nakonec nacházíme v sídlištním parku, kde se schovaní za nízkým keřem choulíme pod spacákem a pozorujeme ptáky, křižující úsvitem zrající nebe.
Noc pomalu ustupuje, stejně jako zima, kterou těch pár hodin vrylo hluboko do našich kostí. Rychle si sbalíme věci a vydáváme se do centra. Nevyspalí a trochu nevrlí procházíme sarajevskými ulicemi, na kterých není nikdo a nic kromě nás dvou a vůně čerstvého pečiva, linoucí se z dosud zavřených pekáren. Nakonec se usadíme na lavičku. Já luštím sudoku, on hází zbytky okoralého chleba holubům a společně mlčky čekáme, až otevře první kavárna.
Zprvu se nám tu vůbec nelíbilo a chtěli jsme se odtud co nejdříve dostat do Mostaru, cílové destinace naší cesty. Jakmile však město začalo ožívat, měnil se i náš pohled na něj. Stalo se pro nás něčím přívětivé. Je tu levně, kouříme v každé kavárně a pohybujeme se mezi budovami, jejichž poničené zevnějšky jsou stálou připomínkou sarajevského obléhání v letech 1992 až 1996. Historie se k nám vtírá se zvláštní lstivostí, úplně jinak než je člověk zvyklý. Je stále přítomná. Nejen v muzeích, ale i na cestách či fasádách domů. Visí ve vzduchu nad hlavami každého z nás a přesto je něčím lhostejná, podobně jako lidé, kteří nás ve spěchu míjejí.
Téhož dne zavítáme na jednu výstavu věnované masakru ve Srebrenici, spáchaného roku 1995. Tato událost hluboce zasáhla tehdejší společnost a je bezesporu jedním z nejčernějších momentů evropských moderních dějin. Výstava Srebrenica je stálou expozicí sarajevského muzea s názvem Gallery 11/07/95. Zakladatelem galerie je bosenský fotograf Tarik Samarah, který se narodil v Zagrebu, ale většinu života strávil v Sarajevu. Pobýval zde i v době jeho obléhání a po skončení války se věnoval dokumentaci poválečné situace v zemi se zaměřením na genocidu ve Srebrenici. Navštívil řadu masových hrobů, táborů přeživších a rozmlouval s množstvím lidí, kteří byli bezprostředními svědky masakru, či během něj přišli o své blízké.
Nacházíme se v menší místnosti a v rukou držíme vstupenku a sluchátka s audionahrávkami, které jsme dostali na recepci. Stěny jsou pokryty řadou portrétů, zobrazující obličeje některých obětí masakru. Dlouze si je prohlížím. Co je spojuje teď je zřejmé, pevné jako ocel, definitivní jako život sám, ale tehdy tomu tak nebylo. Všechny je vágně propojovala jen a pouze jejich odlišnost, pro ně všední, pro jiné neprominutelná. Zatímco poslouchám první nahrávku, zadívám se do očí jednoho chlapce, kterému mohlo mu být zhruba sedm let, tyhle věci většinou odhaduji velice špatně. Měl tmavé vlasy, na těle šedý svršek a oči hnědé jako kaštany. Slova mi v uších pomalu doznívají a přesouvám se do další místnosti.
Místnost je veliká. Na stěnách visí množství černobílých fotografií různých rozměrů. Nebavíme se spolu, jen mlčky procházíme prostorem a prohlížíme si výstavu jako všichni ostatní. Všímám si naprosté redukce barev v každém snímku. Tento kontrast však není pouhou estetickou pózou. Rámec estetiky výrazně přesahuje a stává se symbolem dualismus života a smrti a šeď, která tak vzniká, je metaforou pro absenci lidskosti. Přes značnou různorodost fotografií se tento všudypřítomný kontrast stává jejich pojítkem a výstava tak nabývá jisté koherence.
Zastavím se u portrétu fotografa Samaraha, pověšeného na stěně. Srebrenica se pro něj stala symbolem utrpení nevinných lidí a lhostejnosti ze strany okolního světa. „Still, all these years, I never allowed my life or work to be guided by hatred. It has always been love. Guided by the same thought, I founded the 11/07/95 Gallery,” komentuje sám autor v úvodním textu výstavy. Rozhlédnu se po místnosti a mou pozornost upoutá jedna fotografie, která je větší než všechny ostatní. Je na ní obyčejná cesta, pár domů, auta zaparkovaná podél silnice a nad tím vším několik černých ptáků, párů křídel, chvějící se větrem. Vzpomínám na tehdejší ráno, kdy přesně takoví kroužili nad našimi hlavami a jejich křik probouzel naše smysly z lhostejnosti. Inspirací pro snímek byla žena, se kterou se fotograf setkal. Sedávala na jednom místě a na papír kreslila siluety černých ptáků. Doufala, že jí přinesou zpět její blízké. Ať už živé na svých křídlech, nebo mrtvé, pevně sevřené v drápech. Vzpomínám si, že jsme krátce poté odešli. Moc o tom nemluvíme.