Jakub Nejezchleba (*2001) pochází ze Zbyslavic, vesnice v Moravskoslezském kraji. Studuje na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Je kytaristou v ostravské hudební skupině Jaro a bílovecké skupině Neminem. Získal ocenění v rámci literárního festivalu a soutěže Ortenova Kutná Hora v letech 2021 a 2022. Své texty publikoval v literárním revue Protimluv.
doma
po návratu domů
najdeš v troubě
jen holou kost
vítr,
který foukal na planinách
tě obnažil
po návratu domů
najdeš triko pohozené
v podivně chladném úhlu
když smeteš poslední smítko
z duše a ze stolu
umíš přece poznat,
že jsi doma
v matné mlze
plácáme rukama
Kam přesně saháme?
Čtyři stěny
nás drží pohromadě
konvexní stěny
začínáme ve středu všeho
rozprostíráme se
do neurčité konečnosti
vyjdu z betonové krychle
šířím osobní svobodu
dnes se raduji
bylo to na programu
spasí mě dětská vzpomínka
na rozkvetlé bezy
spasí mě Ježíš
hlásá dav obrácených na víru
v centru města
vyjdi mi v ústrety
jako vrchol co může člověk pro člověka
usmívám se
bylo to na programu
gejzír ženskosti
opar emancipace
odpálí tě rychlostí světla
nasedneš do auta
s lítostí, že
velehory nikdy nezažijí jaro
vejdeš do květinářství
s nadějí, že
intenzita vůně mládí
tě spasí
znovu staneš
proti hrubé betonové stěně
a pošesté v týdnu
zapneš vysavač
mezi poli a lesy
můžeš najít místo
kam zaplout
najít rybník
kolem něj zasadit topoly
jedna z těch plechovek
bude jednou tvoje –
svoji duši do zástavy
do téhle vesnice
jezdí pár autobusů denně
a zvony z kostela tě volají
aby sis to přece jen rozmyslel
když si neutřu prach
tak náš dům pohltí příroda
environmentální žal
rozbrečí tě
betonem zalitá zahrada
anglický trávník
otevřeným oknem
vklouzne do pokoje
roztáhne ústa
pohltí
Budapešť
čas plyne nevím jak
tahám z řeky v létě kameny
probouzím se
v pustině rána
nic se nehýbe nic se nemusí nic se není nic se nemá
říční oblázky úplně ohlazené
větrem z okna pokoje
přeju si, ať to nekončí
chtěl bych jedno kafe za druhým
a výhled z okna kavárny
lesní stezku
která vede pořád dál
jdeme ve tmě ulicema evropské metropole
semafory blikají tak kam se vydat
možná se držíme za ruce
možná na sebe řveme
možná na tom zas tak nezáleží