14.11.2022 Admin

Proti hrubé betonové stěně

Jakub Nejezchleba (*2001) pochází ze Zbyslavic, vesnice v Moravskoslezském kraji. Studuje na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Je kytaristou v ostravské hudební skupině Jaro a bílovecké skupině Neminem. Získal ocenění v rámci literárního festivalu a soutěže Ortenova Kutná Hora v letech 2021 a 2022. Své texty publikoval v literárním revue Protimluv.

doma

po návratu domů
najdeš v troubě
jen holou kost

vítr,
který foukal na planinách
tě obnažil

po návratu domů
najdeš triko pohozené
v podivně chladném úhlu

když smeteš poslední smítko
z duše a ze stolu
umíš přece poznat,
že jsi doma

 

v matné mlze

plácáme rukama
Kam přesně saháme?
Čtyři stěny
nás drží pohromadě

konvexní stěny
začínáme ve středu všeho
rozprostíráme se
do neurčité konečnosti

 

vyjdu z betonové krychle

šířím osobní svobodu
dnes se raduji
bylo to na programu

spasí mě dětská vzpomínka
na rozkvetlé bezy
spasí mě Ježíš
hlásá dav obrácených na víru
v centru města

vyjdi mi v ústrety
jako vrchol co může člověk pro člověka
usmívám se
bylo to na programu

 

gejzír ženskosti

opar emancipace
odpálí tě rychlostí světla

nasedneš do auta
s lítostí, že
velehory nikdy nezažijí jaro

vejdeš do květinářství
s nadějí, že
intenzita vůně mládí
tě spasí

znovu staneš
proti hrubé betonové stěně
a pošesté v týdnu
zapneš vysavač

 

mezi poli a lesy

můžeš najít místo
kam zaplout
najít rybník
kolem něj zasadit topoly

jedna z těch plechovek
bude jednou tvoje –
svoji duši do zástavy

do téhle vesnice
jezdí pár autobusů denně
a zvony z kostela tě volají
aby sis to přece jen rozmyslel

 

když si neutřu prach

tak náš dům pohltí příroda

environmentální žal
rozbrečí tě
betonem zalitá zahrada
anglický trávník

otevřeným oknem
vklouzne do pokoje
roztáhne ústa
pohltí

 

Budapešť

čas plyne nevím jak
tahám z řeky v létě kameny
probouzím se
v pustině rána

nic se nehýbe nic se nemusí nic se není nic se nemá

říční oblázky úplně ohlazené
větrem z okna pokoje

přeju si, ať to nekončí
chtěl bych jedno kafe za druhým
a výhled z okna kavárny
lesní stezku
která vede pořád dál

jdeme ve tmě ulicema evropské metropole
semafory blikají tak kam se vydat
možná se držíme za ruce
možná na sebe řveme
možná na tom zas tak nezáleží

Tagged: ,