3.11.2022 Admin

Zpovědnice #3

Kulturní zpovědnice je prostorem, kde se doznáváme ke svým kulturním zážitkům a prohřeškům posledních týdnů. Kritická sebereflexe, v níž se nikdo nebere tak vážně, přinese bližší pohled na to, kým vlastně my jakožto redaktoři Inku jsme. Sesbírané poznatky nejen z oblasti literatury, ale také filmu, divadla, tance či výtvarného umění. Za říjen se zpovídá Klára Matuštíková. 

V říjnu se přichází o rozum, tráva vrže a sněží tabák. Píše o tom Šiktanc v Českém orloji a vystihuje tím vše, čeho byl minulý měsíc plný. Podzim svádí k poslechu vážný hudby a čtení Šiktance. Jak je všechno prchavý a nad náma bouřkový mraky a slunce zároveň. Sedím ve vlaku, co jede pomalu, protože zastavuje v každý malý vesnici po cestě, a čtu si ta slova o mechu a mlze. Baví mě jezdit hromadnou dopravou. Je v ní toho tolik, že se nikdy nenudíš. Všechno se ti nabízí. Pozorovat lidi. Pozorovat projevy lásky, západ slunce z konce vagonu, počítat psy na ulici, chytat bizarní názvy soukromých wifi, hádat původ zaslechnutých cizích řečí. Nebo nemusíš vůbec nic. Jenom hledět do polí jako Šiktanc.

Ráno mlha a matnej pocit, že je lidskej dotek důležitější než kdy dřív. Meditativní akrobatický představení Thin Skin v DOXu, na kterém jsi zas tak nějak náhodou. Práce s ocelovýma tyčema, cihlou a vlastním tělem. Trochu jako Šiktanc a lehkost jeho říjnových slov. Plno drobných detailů, na který se můžeš zaměřit a ztratit pojem o čase. Čas se stejně v podzimu podivně roztahuje a smrskává, takže je dobrý to podpořit nějakým takovým prožitkem. Stíny věcí a hřejivý žlutooranžový světlo mi připomenou něco z dětství. Koukám po lidech a přemýšlím, jestli taky myslí na stíny na zdi ve svým dětským pokojíku. Nebo na nekonečný příběhy ze zadních sedadel aut. Když to skončí, tak je dlouho ticho, a já si to užívám, protože všichni ví, že se má začít tleskat, jen někdo musí začít.

Podzim není podzimem bez Jana Váni, navíc když hraje v Kaštanu před skupinou Představy postavy. Koncert komornějšího rázu, na kterém se zpívá o dešti, tlejícím listí a zdánlivém podzimu, hladí a hřeje. Honzovy texty obejmou a v jejich krásný jednoduchosti je stále co nacházet. Představy postavy jsou hravý a barvitý a jejich hudba zase probouzí niterný vzpomínky na dětství, na sytě žlutý javorový listy na hřišti, na sbírání kaštanů a silnou víru v to, co není vidět a na co si nelze sáhnout. Nejlepší jsou potom cesty domů, ke spánku, kdy to v tobě rezonuje a ty pozoruješ projevy lásky, lidi a západ slunce z konce vagonu, počítáš psy na ulici a hádáš původ zaslechnutých cizích řečí. Nebo nemusíš vůbec nic.


 

Tagged: