„Čep, básník smrti, je zároveň básník okouzleně bolestného úzasu z tohoto světa a sledovatel zrazeného duchovního poslání člověka,” píše Bedřich Fučík v doslovu povídkového souboru Jana Čepa s názvem Dvojí domov.
Jan Čep, narozen roku 1902 v Myslechovicích u Litovle, je významným českým autorem katolicky orientované literaury. Jeho nejznámějším dílem je bezpochyby svazek tří povídkových knih pod souhrnným názvem Dvojí domov. Povídky se liší jak svým rozsahem, tak svou naléhavostí, ale v každé z nich narážíme na Čepovy stěžejní vlivy, jimiž jsou venkovský život a křesťanská víra. V roce 1948 se autor rozhodl kvůli politické situaci tehdejšího Československa zemi opustit a emigroval do Francie, v níž strávil zbytek svého života. Zemřel roku 1974 v Paříži. Svým ne příliš rozsáhlým dílem, dominovaným povídkovým žánrem, vnáší Čep do české literatury nesmírně bolestnou a osobitou tesklivost a po boku Jakuba Demla, Jana Zahradníčka či Jaroslava Durycha tak zaujímá stěžejní postavení na poli české katolicky orientované literatury.
Základní metaforou, jež vehementně prostupuje celým Čepovým dílem, je augustinovská teze o dualismu světa. Svatý Augustin tuto myšlenku artikuloval v díle De civitate Dei, neboli O obci Boží. Předpokládá zde existenci dvou obcí, boží a pozemské, jež se napříč dějinami neustále prolínají a ocitají se ve sváru. Tento dualismus je ústředním bodem augustinovské filosofie a odkazy k této dvojmosti nalezneme například v básnické skladbě Znamení moci, z pera básníka Jana Zahradníčka, či dílech jiných katolicky orientovaných autorů. Čep, podobně jako jiní, tuto metaforu rovněž přejímá a zve ji dvojím domovem.
V povídkách jsme svědky prolínání dvou světů, které je více než čímkoliv jiným momentem zděšení a hrůzy plynoucí z uvědomění oné dvojmosti. Čepovi hrdinové jsou kvůli své neschopnosti vyrovnat se s pomíjivostí života a zkrotit v sobě touhu po nesmrtelnosti, která jim nenáleží, odcizeni sami v sobě. Zhnětené z krve a hlíny, je básník vláčí cestami plnými štěrku a kamení a jejich nitra naplňuje úzkostí, vlastní jen člověku a těm nejširším polím. Jakmile jsou však jejich víčka pohlazena byť jen zlomkem záře prvního domova, pochopí jeho neslučitelnost s domovem druhým. Zděšení sice přetrvává ale je o něco smířlivější, konečné. „Srdce naše, neučenlivé, loučí se den, co den, připravujíc se loučením bez konce na rozloučení poslední, po němž nebude už hranic, oddělujících včerejšek ode dneška a dnešek od zítřka, kdy všechny věci budou přítomny zároveň a touha nebude utrpením, nýbrž slastí bez konce. Tam se teprve uvidíme tváří v tvář, ne už jenom v zrcadle a podobenství, a jizvy našich srdcí se zatřpytí jako hvězdy.” Čep těmito slovy přetváří strach ze smrti v prosté smíření se s vlastním osudem.
Příběhové linie nejsou u Čepa nikterak stěžejní. Podobně jako Deml prohlásil, že píše stále tu stejnou knihu, tak Čep píše stále ten stejný příběh. Dějová linka je pro něj jen jakýmsi prostorem, který využívá pouze jako prostředí pro svou básnickou expresi. Jedním z výrazných aspektů Čepových textů je pevné zasazení postav do krajinného prostředí. Právě rozlehlost, hraničící s nekonečností, stojí v kontrastu k tísnivosti, kterou autor ve čtenářích probouzí. Ona Čepova lyričnost, nesousí v sobě intimitu pomíjivé něhy, vede k člověka k názoru, že je Čep velmi emocionálním, až sentimentálním autorem. Nic však nemůže být dále od pravdy. Čepova poetika je jednou z nejtvrdších, kterou v české literatuře necházíme. Se svými hrdiny nemá žádné slitování a s neobloumnou střídmostí je vede cestami bolestnými a přímými. Nejedná se tedy o sentimentalitu, nýbrž o odosobňenou reflexi toho nejhlubšího, co v člověku nachází.
Čep pro mne bude navždy velice blízkým autorem. Když jsem poprvé četla jeho povídky, rozum mi zůstával stát nad onou elegantní nevyhnutelností, kterou do svých textů tak neústupně vrývá. Myslím na Bergmana a na to, jak žasnul nad schopností Tarkovského pohybovat se v komnatách snů s naprostou samozřejmostí a lehkostí, zatímco on stál před branami a do těchto komnat pouze nahlížel. Čepovy komnaty, uchvacující, tesklivé a střídmé, jsou od komnat Tarkovského zcela odlišné, ale před jejich branami stojíme všichni naprosto stejně.