21.9.2022 Admin

Zpovědnice

Foto: autorka textu

Kulturní zpovědnice je prostorem, kde se doznáváme ke svým kulturním zážitkům a prohřeškům posledních týdnů. Kritická sebereflexe, v níž se nikdo nebere tak vážně, přinese bližší pohled na to, kým vlastně my jakožto redaktoři Inku jsme. Sesbírané poznatky nejen z oblasti literatury, ale také filmu, divadla, tance či výtvarného umění. Tento týden se zpovídá Klára Matuštíková.

Na nemocničním dětském oddělení vám na odběru krve řeknou „slečno“ nebo vás osloví jménem ve zdrobnělém stavu bez ohledu na to, jestli jste dospělí nebo ne. Na dospělém oddělení vám řeknou „paní Matuštíková“, bez ohledu na to, jestli máte titul nebo jste vdaní. Všichni tak fungují naprosto samozřejmě. Nejvíc mě mrzí, že sestřičky z dospělého nenosí košile se zvířátkama. Myslím, že kdyby nosily, tak by nám to všem moc pomohlo. A tak jedu metrem a nemám ani náplast s medvídkama, ani lízátko z šuplíku, a přijdu si příliš dospěle. Takže jsem si pro jistotu zašla na promítání Shreka do letního kina, abych zjistila, že z toho mám větší požitek, než když jsem byla dítě. Dospělí si prostě řekli, že to chtěj hlavně pro sebe. Perfektně to funguje.

Vždycky když mám začít dělat něco důležitého (což se s nadcházejícím školním rokem vyskytuje docela často), tak se to ve mně podivně sekne a já dělám spoustu nesmyslů kolem, jen ne tu věc, která se musí udělat. Jako každý. A tak si čtu o vydrách místo toho, abych si četla o vývoji klasického umění k helénistickému. Nebo podruhé polykám knihu Koupelna od Jean-Philippe Toussainta o utíkání a nepolapitelnosti času, abych zjistila, že z toho nemám vůbec větší požitek než před pěti lety. Čas sice pořád nechápu, zato ho umím slušně ignorovat, a ke vzdorovitému utíkání už taky přistupuju jinak. Stejně se ale pořád vyžívám v minimalistických scénách o porcování chobotnice. Některý věci prostě milujeme hlavně z nostalgie.

Mé září je ve znamení chaosu. Vrcholem se stala skutečnost, že mi poslední dobou neustále někdo říká, že bych si měla uklidit, udělat si pořádek. Já to na první dobrou razantně odmítám s tvrzením o uspořádaném nepořádku, ale stejně si pak říkám, že na tom asi něco bude. Že bych pak líp věděla, kde jakou věc mám. Že bych se nemusela při odchodech konstantně vracet do bytu a hledat všechno důležité. Tak jsem si odhodlaně pustila soundtrack k filmu Werk ohne Autor a samozřejmě nic neuklidila, jen seděla a poslouchala. Nakonec jsem odešla na čtení poezie v rámci Ústeckého Pridu, na němž zaznělyi básnířky a básníci Bety Cuhrová, Anna Sedlmajerová, Jan Horský, Mike Gavlák a Atrin Matuštík. Cestou nazpátek vlakem opět s vážnou hudbou a přáním, aby tu vznikalo víc básní s queer tématikou. Je jich totiž potřeba. (PS. do bytu  jsem se nevracela ani jednou, zato jsem zapomněla deštník a balzám na rty).


Tagged: