Foto: Ladislav Zedník
S Aničkou jsem se seznámila na akci Poezie za školou, kde recitovala své básně a slamy o metru a baroku. Bavily jsme se o její výstavě v DOXu, kterou jsem měla z pozice kustoda pečlivě zhlédnutou. Letos má v nakladatelství Host vyjít její román Směna. Náhled na něj, rozmanitou tvorbu a široký záběr na poli literatury, architektury a vizuálního umění zrcadlí právě náš rozhovor.
Výčet věcí, kterým se věnuješ, je poměrně pestrý, jde především o architekturu, urbanismus, psaní básní, slamování nebo moderování diskuzí o tématech ze světa umění. Je to pro tebe neustálé hledání toho, co ti sedne, anebo ti sedne to, že děláš všechno?
Mně vlastně sedne všechno, co dělám, a navíc mě vzrušuje to propojování, kdy zjišťuju, jak na tu samou věc, které jsem se roky věnovala, pohlížet jinak. Zároveň mě láká objevovat nová pole, kde jsem ještě nikdy nebyla nebo u kterých nevím, jak fungují. Třeba právě proto jsem si chtěla zkusit napsat román, protože jsem nevěděla, v čem je to jiné než psát poezii nebo populárně odbornou literaturu.
Jde o román Směna, který má vyjít v nakladatelství Host, a jehož dějová linka se točí kolem postavy neúspěšné umělkyně, která pracuje jako prodavačka. Šlo tedy zejména o touhu zkusit si tento žánr?
Přesně tak, osahat si nové pole. Zároveň je možný, že když si teď napíšu pár románů a zjistím, že dál už to nikam nejde, tak zase budu hledat jak tu polohu změnit tak, abych objevila něco nového.
V knize podáváš náhled na každodenní život optikou umělce. Jak moc kniha zrcadlí to, jak ty sama nahlížíš na obyčejný činnosti všedního života?
Podle mě by literatura měla být fikce, která se ale samozřejmě může opírat o něco, co autor zažil, takže se nesnažím vyloženě popisovat sebe nebo svůj pohled. Dokonce se to u některých románů kritizuje, tudíž v případě této prózy jsem se snažila mít postavu, se kterou se vlastně neztotožňuju. Její poetický pohled na svět sice sdílím, ale spoustu jejích názorů už ne.
A ten motiv prodavačky coby neúspěšné malířky se zrodil kde?
Je pravda, že hodně výtvarnic, které se dál umění nevěnují, pracují například za barem. Nejsem si jistá, jestli znám víc těch, co pracují jako prodavačky, byť tu zkušenost třeba mají. Mě hlavně lákalo spojit tyhle dva světy, protože prostředí prodejny mě zajímá a fascinuje mě, jak to tam ti lidé dokáží vydržet. Sleduju jejich rozhovory třeba o tom, jak měli za celý den jenom jedno kafe a říkám si, že to není normální, že tady není něco v pořádku. Právě proto jsem měla chuť tohle prostředí prozkoumat skrz postavu, kterou jsem tam tímhle způsobem napasovala.
V rámci přípravy jsem zároveň vyzpovídala vedoucí prodejny jednoho supermarketu, abych zjistila, jak to tam z jejího pohledu funguje. Ona pak za relativně krátkou dobu práci opustila právě z důvodu, že tlak na dodržování ekonomického plánu je tak obrovský. Vadilo jí, že musela být na zaměstnance přísná, aniž by chtěla. Je to takový začarovaný kruh, přičemž chyba je u samotného majitele, který nastavil podmínky tak, aby jenom ždímal ze všech těch míst peníze. Když máš lokální obchod, kterému se daří, tak se snaží investovat do místa, ve kterém se nachází. Zrekonstruuje interiér, natře fasádu nebo pořídí lavičku před vchod. Nadnárodní korporace ale peníze vysají a použijí je někde úplně jinde, vracení investic zpátky je nezajímá.
Je to šílená mašinerie.
Napsala jsem o tom knihu Města zdí, kde rozebírám obchodní centra, která fungují relativně podobně jako supermarkety, to znamená, že podléhají ekonomickému záměru. Například krachující obchodní centrum se pozná podle toho, že tam jezdí vláček a vozí děti, protože je to strategie, jak tam přitáhnout rodiny. Všechno je to maximálně manipulativní, celý to prostředí, včetně hudby a užitých materiálů. Hlavním účelem je, aby to tam člověka podrželo a podusilo.
Zpátky k románu, jak popisuješ svoje přípravy, tak to má pro mě takový hrabalovský nebo boudníkovský nádech. Je nějaký autor, který tě v tomhle smyslu inspiruje?
Já jsem se právě snažila zpracovat něco, u čeho jsem měla pocit, že to ještě nikdo nepopsal, takže jsem v tomhle ohledu neměla žádnou literaturu kromě svého vlastního pozorování a poslouchání. Bydlím na předměstí, kde nic jiného než supermarkety nemáme, tudíž příležitostí ke sbírání materiálu jsem měla dost.
MÍCHÁNÍ VIZUÁLNÍHO UMĚNÍ A LITERATURY
Za sebou máš taky dvě básnický sbírky. Jaký byly vůbec tvoje prvopočátky s psaním a literaturou?
To si pamatuju moc dobře. Ten moment, kdy jsem se setkala s první básní, se odehrál někdy ve čtvrté třídě a já měla pocit, že to je přesně to, čemu se chci věnovat. Potom se to rozvíjelo, když jsem musela cestovat hodinu a půl na gympl a zpátky, a abych to přežila, tak jsem četla. Během toho období jsem tedy načetla spoustu knih, při studiu architektury už se číst nedalo, byl to šílený zápřah.
K psaní mě pak přinutil až doktorát na architektuře, kde jsem si uvědomila, že nechci jen projektovat a rýsovat, ale zase se vrátit k textům. Od té doby se ve mně vizuální umění s literaturou neustále míchá.
Zároveň se věnuješ i slamu, jaký jiný možnosti ti otvírá oproti klasickému básnění?
Ráda píšu sbírky poezie, které si člověk koupí, odnese domů a v klidu přečte, ale jakmile jsou autorská čtení, tak mi vadí, že se ta vnitřní struktura básní nedá v tak rychlém čase zachytit. Slam se naopak číst nedá, ale je určený právě pro přednes, pro ten jeden moment, kdy člověk lidi pobaví, zaujme. Proto jsem pro příležitost vystupování sáhla právě po něm, abych mohla publikum aspoň trochu zaujmout nebo neunudit ho nesrozumitelnými spojeními. Skrze slam můžu i popularizovat věci, který zrovna řeším v architektuře, takže je to docela praktický.
STOPROCENTNÍ ZAČÁTKY
Je nějaká umělecká oblast, do níž ses ještě nepustila, ale která tě láká třeba do budoucna?
Nedávno jsem si zakoketovala s rapem, který se týká kritiky ruský agrese na Ukrajině. Když jsem se rozhodla o tom tématu napsat, tak jsem chtěla něco ještě ostřejšího a agresivnějšího, než je slam, a říkala jsem si, že rap je forma, která by k tomu nejvíc sedla. Neměla jsem ale nikoho na pomoc, takže jsem si musela poradit sama a naučit se smíchat hudbu, rap, obraz a vytvořit klip v kožichu před bílou zdí. Musíš se na to podívat, protože jak o tom vyprávím, tak to zní šíleně.
Zní to dost punkově. Jak ti vůbec takhle poloha sedla, s čím ses z pozice rapera najednou musela popasovat?
Pracuju tam s určitým pozérstvím, protože jsem si říkala, že to nemůže být takový ten autentický projev, kdy je člověk sám sebou. Mě fascinuje, že rapeři jsou v těch textech a klipech odtažití, díky čemuž můžou projevit emoce tak zvláštně zaobaleně, že je to celý skousnutelný. Když jsem se tu skladbu pokoušela slamovat za sebe jako za člověka, který nemá žádnou obranou hradbu rapera, tak to vlastně najednou vyznělo trapně. Lepší variantou tedy bylo využít pozice rapera, který dělá, že je nad věcí. Každopádně když je člověk u něčeho na začátku a osahává si to, tak to nemusí být vždycky stoprocentní.
DECENTNÍ PROPOJENÍ
Zmínila jsi galerii DOX, kde do prvního května vystavuješ spolu se svým manželem Patrikem Háblem. V rámci výstavy pracuješ s literaturou a poezií jak v psané, tak mluvené podobě, byla to pro tebe první zkušenost s vystavováním?
Už jsem vystavovala básně na Artwallu, což je galerie na pražském nábřeží. Druhá výstava s názvem Haiku proti beznaději byla v Pražském Jezulátku, kde jsme na barokní zdi rozvěsili pauzáky ve formě japonských svitků.
Ve výstavním provozu jsem už ale od roku 2009, kdy jsem poznala manžela a začala jsem mu pomáhat s koncepty a podobou výstav. Na současném umění mě baví, že je možné pracovat s různými médii, nemusí to být jen závěsný obraz. V případě DOXu nás s manželem oslovila programová kurátorka Míša Šilpochová, která měla pocit, že by bylo zajímavé, kdybychom udělali výstavu společně.
Do jaké míry jste diskutovali o tom, jak to všechno bude fungovat dohromady?
Hodně jsme diskutovali, jestli máme pracovat na jedné věci společně, nebo ne. Do jaké míry mám reagovat na jeho obrazy a on malbou na moje texty. Nebo jestli mohu popsat či posprejovat Patrikova plátna nebo on pomalovat moje texty. Já si vlastně neumím představit, že bych cíleně zasahovala svojí tvorbou do Patrikovy pevný a jasně daný formy. Nakonec jsme se tedy dohodli, že lepší cesta bude dotýkat se sebe navzájem jen opatrně.
Protože by v tu chvíli nastal spíš konflikt?
Byl by to konflikt, ano. Takže jsme tam tak bezpečně vedle sebe. Samozřejmě se tam dají najít propojení. Ale nechtěla jsem vyloženě reagovat na Patrikovy obrazy, protože on by asi velmi obtížně reagoval na moji tvorbu. Nebylo by to obousměrný.
Já si myslím, že to propojení tam tak akorát decentně proplouvá.
Přesně tak, je to decentní propojení.
Ink Links jsou projektem časopisu Ink, který pravidelně přináší rozhovory se spisovateli o jejich aktuální tvorbě, jejich specifickém autorském přístupu a také o jejich cestě k samotnému psaní a literatuře. Vytváří se tak pomyslné linky mezi začínajícími literáty, kteří v rámci Inku působí, a zkušenějšími zavedenými autory.
Na rozhovor s Klárou Vlasákovou, Jiřím Hájíčkem a dalšími klikej tady.