Když se mě někdo zeptá na devatenáct letních dětí, pokaždý odpovídám jinak. Záleží na tom, kdo se ptá. Znamená to, že nejsem upřímnej? Možná. Kdo si to ale dneska může dovolit? Z upřímnosti se stalo privilegium pro pár vyvolenejch a já to stejně dělám pro dobro mejch tazatelů. Pokud jejich mysl neni připravená, pravda by je jenom zbytečně rozhodila. To ale neznamená, že by měla zapadnout pod vrstvou prachu z oboustranně pohodlnejch odpovědí.
Pamatuju si, když jsem je uviděl poprvé. Betonový sídliště se dusilo pod další vlnou veder a já se vracel domů ze zkoušky, jinak bych na sobě neměl tu propocenou košili a vzhledem k mojí vejšce legračně krátký, černý kalhoty z polyesteru. Asi chápete, jak jsem se těšil domů. Na pohodlí, křupky, memes a tak.
Vycházel jsem z vestibulu metra až moc známou cestou. Napravo miniaturní obchodní centrum, vybledlý bannery v kdysi agresivních barvách, pár kolemjdoucích konzumentů. Nalevo prostranství – pro městskou část moc drahý na odkup a pro vlastníka moc levný na to, aby mu věnoval pozornost – a pěšiny protínaj víc nebo míň zežloutlou trávu. Na ní seděli v nepravidelnym tvaru oni. Jejich kůže byla nádherně čistá a zdálky bylo slyšet, jak zpívaj povědomou melodii. „Nobody loves no one,“ utkvělo mi v hlavě.
Poslední dobou často přemejšlim nad tim, jak jim vlastně říkat. Samozřejmě, všichni je znaj jako 19 Letních Dětí, ale čím víc nad tim uvažuju, tím míň mi to přijde přesný. Třeba jen proto, že ani nevim, kolik jim doopravdy bylo let. Odhadem mohlo být některejm čerstvě třináct, jinejm táhnout na dvacet. Slovo děti se ale do nálepky nevklínilo jenom kvůli tomu, že sousloví mladí lidé by znělo moc kostrbatě. Nikdo totiž nemohl nevidět jejich nevinnost.
Přišel jsem k nim blíž, což bylo samo o sobě divný. Do tý doby jsem k žádnýmu „cizinci“ natožpak skupině takhle nepřistoupil, stejně by mě považovali buď za žebrajícího bezdomovce nebo náboráře sekty. Teď jsem ale šel blíž. Nejspíš jsem na ně musel chvíli civět, než se z kruhu ozvalo „come join“. Někdo mi podal ruku a přisedl jsem si. Než jsem se stihl na cokoliv zeptat, vysvětlili mi, že zrovna hrajou Oged a že se mám přidat. Pravidla nebylo těžký pochopit.
Podruhý jsme se potkali v pátek. Bylo pozdě večer a zrovna probíhal nájezd. Obráželi místní restaurace a brali od nich všechno jídlo, který se mělo skončit jako svrchní vrstva kontejnerovejch lasagní. Jasně, nájezd zní vznešeně. A jestli chcete namítnout, že šlo o žebrání, máte pravdu. Ty Děti v něm ale byly sakra dobrý a podle mě za to mohl jejich fajnovej vzhled
Spousta lidí z venku, hlavně těch, co je nezažili, si je pro nedostatek představivosti malujou jako nějakou variaci na hipíky ze šedesátek, což by nemohlo bejt dál od pravdy. Tyhle Děti totiž nosili nevýrazný, jednobarevný zato vždycky čistý trička doplněný basic džínama úzkýho střihu. Mnohem víc než účastníky Woodstocku připomínali postavy z katalogů skandinávskýho řetězce s rychlou módou.
Stejně tak jako každej den končil nájezdem, tak ten novej začínal předávkou. To, co dětem zbylo po večeři a snídani, rozdali bezdomovcům. Rychle se naučili rozpoznávat i lidi s bydlenim, ale napjatym rozpočtem a jídlo dávali i jim. Kruhy pod očima, obnošený hadry, trochu nahrbenej postoj. Na třídní rozdíly měli Děti čuch. V tomhle režimu, kdy se všechno točilo okolo jídla, fungovali asi měsíc a musim přiznat, že tenhle měsíc probíhaly ty nejlepší noci. Rozhodně bych se vyhnul přízemnímu slovu kalby, podle mě na nich šlo o mnohem víc.
Vždycky plynuly v dokonale harmonickym rytmu. Intenzivní taneční seance ředily hluboký, ale nikdy ne dutý rozhovory. Pojem vzájemný poznávání dosahovalo uplně jinejch rozměrů. Jako kdyby každej z nás vyhodil kus svýho prohnilýho vnitřku a ten si zacpal něčim ne nějak zvlášť nablejskanym, ale skromně hezkym. Něčim společnym. A samozřejmě se taky zpívalo – dost potichu abychom neprobudili panelákový lidi, dost nahlas pro nás. „Nobody loves no one,“ znělo každej večer z parků, podchodů a opuštěnejch parkovišť.
Tady bych měl asi přiznat, že to rozhodně nebylo jenom o mě. Okolo Dětí se vyrojila docela velká skupinka o něco starších, ale myslí pořád dětí (všem nám bylo něco málo přes dvacet, jestli si dobře pamatuju). Některý jsem znal od vidění, jiný vůbec. Mezi nima jsem potkal i Vlada, se kterym jsme byli do pátý třídy dobrý kámoši. Já šel pak na gympl, on na hotelovku a nikdy jsme se už moc nebavili.
V mezičase bejvaly nejhorší naše random setkání v autobusech. Vždycky jsem usilovně (a nejspíš dost blbě) předstíral zaujetí pro výhled z okna, abych nemusel zakopávat o banality a vzpomínky během našeho neohrabanýho small talku. Když jsme se ale potkali u Dětí, všechno bylo jinak. Jako kdyby někdo odpohřbil to spojení, který mezi náma bylo dřív. Zároveň nešlo jen o takovou tu debilní regresi do dětství, ke který se mi s pár jinejma lidma ze základky dřív podařilo sklouznout. Šli jsme hloub, ale nejen já a Vlado. My všichni.
Zhruba po měsíci se k dětem začali přidávat první pořádný followers. Já, Vlad a ostatní jsme s Dětma sice běhali po nocích, rozjímali přes den a pomáhali při nájezdech i předávkách, ale pořád to bylo, řekněme, nárazový. Myšlením jsme byli ještě moc zaseklý v pohodlíčku dětskejch pokojů v bytech 3+1 pro střední třídu. Naplno se proto k Dětem nejdřív přidali bezdomovci a chudý. (Socky, řekl bych ještě na jaře). Nehodlám tady spekulovat o jejich důvodech, ale neni pochyb o tom, že nám ukázali cestu.
Komunikace s Dětma byla nečekaně v pohodě. Nečekaně proto, že spolu navzájem mluvili nikomu z nás nesrozumitelnym jazykem. Podle Vlada to bylo podobný isladnštině, ale jeho jediná kvalifikace pro tohle tvrzení byla, že jednou spal s nějakou turistkou z Reykjavíku. Když ale mluvili s náma, přepli do angličtiny osekaný o pravidla slovosledu, většinu časů a taky slovní zásoby. Většinou to stačilo, ale Děti si stejně vždycky spíš dělali a cejtili, než mluvili. Nehledě na všechny tyhle jazykový trable byla message, kterou nám chtěli sdělit, poměrně prostá: Tvůj život stojí za hovno. A dost z nás pochopilo.
Moje poslední myšlenková kapka přišla, když jsem přemítal nad tim, jak na mě poslední dobou reagovali rodiče. Doma jsem trávil o dost míň času a jejich reakce se smrskla na dva vzorce: Otec se ani nenamáhal zakrývat nadšení z faktu, že se snížily výdaje domácnosti a matka se omezila na repetitivní dotazy ohledně mojí bezpečnosti. Takhle vypadal ten slavnej základ státu (a nejen jeho)? Odsud všechno začíná a zároveň sem všechno směřuje? Ne, díky.
Děti měli pořád víc followers a jak by řekl někdo, kdo by se k nim nikdy nepřidal, rozšiřovali svoje potrfolio. Kromě obstarávání jídla začali čistit ulice. Vysazovat stromy. Zakládat guerillový komunitní zahrady. Stavět dětský hřiště. Pořádat skupinový terapie. Animační programy. Přidala se první zběhlá skupinka z domova důchodců. Stanový městečko začínalo přetejkat okraje vymezenýho prostranstvím mezi vestibulem metra a nejbližším panelákem. Někdo z původní devatenáctky navíc jednou za čas podnikal výpravu za výpadovku do lesa, odkud se vracel s ovocem. Ale ne ledajakym. Je fakt, že to léto mi všechny smysly jely asi poprvé v životě naplno. Všechny ty borůvky, maliny a nevim co ještě nechávaly na jazyku krátery z chuťovejch explozí. A Děti, respektive my, ho rozdávali zdarma všem těm polomrtvolám, který se ráno nořily do metra a večer se z něj zase trousily ven. Už nás nešlo nevidět, i kdyby se snažili sebevíc.
Abych to zkrátil – sídliště zažívalo dobrý časy. Pozdějc jsem dokonce slyšel storky, že prej ve všech místních lékárnách brutálně klesly prodeje antidepresiv. A já cejtil svoji zásluhu. Díky tomu, že mě Děti znaly dlouho, se v tom celym bláznivě funkčnim ekosystému moje funkce ustálila na tom, že jsem dělal spojku mezi dětma a zbytkem. Spousta lidí si na základě toho myslí, že jsme fungovali jako nějaká obří masa zhypnotizovanejch magorů. Právě naopak. Na věci jako nehierarchický řízení jsem nikdy nějak moc nevěřil, ale tady to, netušim proč, fachalo. Všichni spolu tak nějak souhlasili. Zajímavý ale bylo, že i přesto cejtili potřebu, zeptat se nejdřív Dětí. A tak se ptali mě, já to všechno vyřizoval a dny běžely příjemně rychle.
Jen noci už nebyly jako dřív. Pořád se toho za jednu z nich dalo zažít víc, než za celej můj před-dětskej život dohromady, to jo. Lidí, vjemů, tanců a všeho ostatního bylo víc. „Nobody loves no one,“ samozřejmě. Jenže moje touha po víc byla dávno mrtvá. Já víc nepotřeboval. Možná to bylo tim, že jsem prostě neměl sílu rozumět všem těm novejm lidem. Mít všech pět smyslů zapnutejch na sto procent něco stojí. Nebo jsem možná jen nechtěl. Čim dál tim častějc jsem noci trávil spánkem a bylo mi dobře.
Svojí asociálností jsem se netrápil i proto, že jsem si ke konci srpna začal na nás všech followerech všímat změn. Vypadali jsme jinak. Cejtili jsme jinak. Trošku, ale znatelně. Když pocházíte z prostředí jako já, jste zvyklej na určitej typ lidí. Kůže nikdy neni uplně hladká, ani uplně popraskaná. Z vlasů nikdy necejtíte čerstvost mořskýho vzduchu ani opravdovou špínu, ale jen nádech umělýho pomeranče. Ne že by vás někdo praštil, ale o mazlení se taky zrovna mluvit nedá. Těhle rozdílů jsem si začal všímat po pár dnech s Dětma. Teď se ale blížil konec léta a já na nás všech viděl, jak se vyčišťujem. Rozdíly se doslova stíraj. Nejdeme směrem ke větší kráse. Nejdeme směrem ke větší špíně. Je toho na nás prostě jenom míň. Blížíme se Dětem.
Přesně tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem za nima šel naposledy. Oběhl jsem tradiční ranní kolečko, abych zjistil plány všech afinitních skupin a chystal se to všechno předat. Na to, jak banální úkol to byl, jsem ho plnil (a on plnil mě) s infantilním nadšením. Čekali na mě u podchodu pod výpadovkou, kterej vedl do lesů. Nadechl jsem se a než jsem stihl vydat jakejkoliv zvuk, přerušili mě. „Oged is over,“ pronesli sborově. Zůstal jsem stát s úzkostně zadrženym dechem. Všechny Děti mě hromadně objali, pustili a prošli pod čtyřproudovou silnicí. Vydechl jsem. „Nobody loves no one,“ řekl jsem si pro sebe.
I kdyže je teď hlubokej podzim a pondělí ráno, pořád mi to přijde jako včera. Asi nemusim vysvětlovat, že bez Dětí jsme vydrželi ani ne tejden. Takže tady jsem, podívejte se na mě. Trousim se do metra, po pravý straně plácek, kde jsem nechal duši. Po levý straně furt stejně ošuntělej obchoďák. Večer musim nakoupit. Sejdu dolů a na nástupišti uvidim Vlada. Usměju se na něj, on na mě a vyrazim směrem k němu.
_________
Městskou legendu Davida Scharfa ilustrovala Adéla Beznosková, její obrázky najdeš i na Instagramu tady.