Řekla jsem Anně, že jsem do ní zamilovaná a ona řekla, že ke mně nic necítí. Nestihla jsem se po tom svém vyznání převléknout, takže jsem byla pořád ve svém nejlepším a nejdražším, v čerstvě nakrémovaných botách, jako kdybych si myslela, že když se jednou neobléknu jako malíř pokojů, bude její odpověď jiná. Přistála přede mnou sklenička, kterou jsem si objednala na baru hned, jak jsem vešla, přejela jsem pohledem všechny ty lítostivé oči mých přítelkyň, které se na mě kolem stolu upíraly a pozvedla jsem k nim s úsměvem skleničku.
U tohohle stolu jsme Annu neustále probíraly. Anna? Já ji nemusím. – No, já ji nesnáším. Kdykoliv ji potkám, rozbolí mě hlava, i když třeba mlčí. – Nosí až moc rozepnutou košili, i když je zima. – Hele a nepřijde vám, že knihy otevírá jen proto, aby se jí někdo zeptal, co čte? – No, možná se zeptá, ale o literaturu mu v tom momentu fakt nejde. – Nebo jí. – Jí? Drahá, ta holka nežere přece. – Ne, jako že se jí na tu literaturu zeptá nějaká holka. – Interesting. Má Anna vůbec nějaký typ? – To zní jako eufemismus. – Ne, nemá typ, zkusí všechno. – Všechno? – Jako jestli je i na holky? – Těžko říct, ale měla trojku ne? – Tos slyšela kde, prosím tě? – Hele, u ní to nepoznáš, prostě. – Nevím, říká se to o ní prostě. – A byla nikdy zamilovaná a někdo do ní? – Hele, fakt těžko říct, ale dost ji opij a zkusí všechno. Teď tomu nebylo jinak. Po prvním doušku už to na mě šlo ze všech stran. Co Anna? Co Anna? Jak to šlo s Annou? Řeklas jí to? A co řekla ona? Jakmile jsem řekla, že to neklaplo, všechny oči kolem mě se zalily sympatiemi, moje přítelkyně se natáhly přes stůl a začaly mi hladit předloktí jako při nějakém rituálu. Čekala jsem, až se všechny stáhnou na svá místa, a až se vzedme nová vlna konverzace, která se netýkala toho, jak moc mě litují.
Tak, kde jsme to byly? Všechny oběti trestných činů – Nemůžeš říkat oběti, tím – jasně, tak nemám říkat victim, mám říkat survivor – pretentious as fuck, darlings – but true, darlings – dopila jsem skleničku, zvedla ruku a objednala si další a přispěla – prostě říkejte poškozený, poškozená, pachatel, pachatelka, co na tom – jasně, pěkně právnicky správně – ať žije české trestní právo, skutečně, hele, nedávno jsem měla diskusi s jedním studentem práv, celkem slušný člověk, vlastně, udržoval oční kontakt, ale nebalil – nice – a on mi řekl, že naše generace je co se týče trestního právo dost v prdeli, ne vážně, dejte mi moment, vezmi si, že se třeba snažíme potrestat někoho za něco, co se stalo trestným činem v posledních několika letech nebo se začalo brát vážně teprve nedávno, třeba znásilnění nebo stalking, že jo – potřebovala jsem se napít, kroužila jsem prsty po mokrých kolečkách, které zanechaly skleničky – stalking je celkem vtipná věc, víte, že se z toho stal trestný čin teprve ve chvíli, kdy stalkovali týpka? Ne holku, týpka. Normálně deset let ho sledovali dvě ženský, matka s dcerou, strašná náhoda, on na ní byl hodný na maturitním plese a ona byla od té doby jak posedlá a ta matka to v ní živila, ten kluk se deset let nemohl ani hnout z baráku, desítky esemesek denně, napadaly ho na ulici, vyštvaly mu všechny přítelkyně, ale kdykoliv na ně zavolal policajty, nemohli to řešit jinak než jako občanskoprávní jak se tomu říká, nevím – přestupek? – asi jo, prostě to nebyl trestný čin, nic na ně neměli prostě, a teprve tehdy se to dostalo do sněmovny a stal se z toho trestný čin – patriarchát, vždyť to říkám – hele, chcete slyšet vtip, víte, jak se říkávalo stalkerům? – tak to fakt nevím – tajní ctitelé – pár lidí se zasmálo, já jsem dostala druhou skleničku – ty seš neuvěřitelně vtipná, zlato – no prostě – přerušili jsme tě, promiň – baby, the floor is yours – o čem jsme to mluvily, jo, ten právník, no prostě, je to trestný čin třeba deset let, ale ty policisti a soudci jsou tam třeba třicet let, a viděj mladou holku, ještě to nemaj zmáknutý, ty nový zákony myslím, takže je jasný, že to zametou a spravedlnost nikde, že jo – dopila jsem skleničku – a pak samozřejmě existuje něco jako presumpce neviny, s čímž neuděláš nic – presumpce neviny – no nezni tak ironicky, člověk musí myslet i na ty lidi, který jsou třeba odsouzený za něco, co nespáchali – ruka položená mě na předloktí, zatnula jsem zuby a čekala, až tu ruku stáhne a začne klepat do mobilu, teprve tehdy jsem si mohla vydechnout – omluvte ji, Klára teď kouká na nějaký dokumentární cyklus o tom, kdy začalo ve vyšetřování figurovat DNA – ne, že by DNA některý z nás nikdy z něčím pomohlo, že jo – cheers – zdvihla jsem prázdnou skleničku k přípitku – Hele a dal ti ten tvůj slušný právník nějakou radu? – Hele, řekl, že se s tím budu muset smířit, že se nedá nic dělat, že takhle je společnost prostě nastavená – A došlo mu, s kým mluví, že my nejsme nastavený tak, abychom se s něčím smiřovaly – Jo, to pochopil, ale zároveň jsem pak chodila po ulicích asi hodinu a přemýšlela o tom, že se s tím nemusíme smířit, ale nic s tím stejně neuděláme – Jak, nic neuděláme – Ta změna přijde, ale postupně, s každým okamžikem, kdy holky neudělaj kompromis a odmítnou se hnout – Jako sufražetky, co se připoutávaly řetězama – nice – a držely hladovku – very nice – a skákaly pod cválající koně – Tam je to diskutabilní, jak celou tu věc ta sufražetka zamýšlela, jestli to byla nehoda nebo demonstrativní sebevražda – Paradoxně to tomu hnutí spíše uškodilo, než aby jim to pomohlo – Pomohla válka – Jo, my asi taky potřebujeme válku, Kláro, kam jdeš?
Jdu na cigáro.
Venku bylo pořád nádherně. Čistá zima. Objala jsem se pažemi. Předtím mě u stolu hladily, říkaly, že to, že mě Anna nemiluje, není moje chyba.
To sice ano, řekla jsem. Jen je škoda, že to nevyšlo s jediným člověkem, se kterým jsem kdy měla konsensuální sex.
We know, baby, hladily mě. We believe you.
Rodiče mi nevěřili, čímž nechci říct, že jsou špatní rodiče. Na to jsem nepřišla sama, by the way, to je závěr, ke kterému jsem došla po několika měsících terapie. Tu mi matka začala platit poté, co jsem doma prohlásila, že mě tři otcovi kolegové z branže znásilnili, respektive dva mě znásilnili a ten třetí se o to pokusil. Otec nikdy neskousl, že mě sám těm kolegům bezelstně předhazoval od chvíle, kdy jsme projevila zájem stát se umělkyní. A pro matku bylo nepochopitelné, že se mě vůbec obtěžoval někdo znásilnit. Nikdy mi otevřeně neřekli, že si vymýšlím, ale řekli, že jsem si to měla nechat pro sebe, nebo to minimálně řešit poněkud interněji. Fair. Možná jsem neměla dávat ten post na Facebook. Neuvedla jsem jména. Nepomohlo mi, že jsem jim o tom řekla ve chvíli, kdy vrcholil proces s Weinsteinem. Zařadila jsem se tím do davu přecitlivělých hysterických krav.
Co sis myslela, že se změní – Udělalas, cos mohla, ale to neznamená, že by to bylo dost – Seš privilegovaná mladá a promiň, ne úplně hezká holka, jejíž trauma nikoho nezajímá – Přece nechceš, aby tě definovalo tvoje trauma – Taky tě přece serou ty hrdinky, jejichž hlavním drivem je to, že byly kdysi znásilněny, a ty přece taková hrdinka být nechceš.
Samozřejmě, že nechci, ale ono to definuje většinu mých rozhodnutí, většinu mého chování. Traumata mých přítelkyň, které mi v jistém smyslu nahrazují rodinu, už jen tím, že mi věří a já věřím jim, je definují. Staví si na nich kariéry, aktivistické i umělecké. Vypisují se ze zlých věcí, které se jim staly. Žádají o granty, aby se z těch svých traumat mohly vypisovat do větší hloubky. Bojují za to, aby se to, co se stalo jim, nestalo jiným. Hovoří o důležitosti sebeobrany a sebeúcty. Figurují v kauzách. Člověk do nich nahlédne a najde plnou zbrojnici názorů a statistik.
Někde jsem četla, že se ženy každým dnem snaží o to, aby nebyly znásilněny, ale už se nepsalo, o co se snaží ty, které už znásilněné byly.
Upřímně, nemám strach, že by se to opakovalo, možná bych to i uvítala, protože už vím, co bych udělala.
Terapeutka klepla perem o zápisník. Chodila jsem k ní jednou za čtrnáct dní. Tisícovka za sezení. Rozumím, máte pocit, že už jste na situaci mnohem lépe připravená, a že byste se zachovala tak, aby dotyčný došel spravedlnosti.
Tam by to ani nezašlo, odvětila jsem, v rohu hučel větrák, měla jsem strach, že mi nezbývá dost času, protože v ordinace plynul vždycky až moc rychle. The world has no time for your problems, baby.
A co byste udělala?
Vynahradila bych si všechny ty okamžiky, ve kterých jsem se měla zachovat jinak. Buď jsou moje zážitky ošklivá nedorozumění, anebo si za ně můžu sama. Fair. Můžu si za ně sama, respektive jsem neudělala dost pro to, abych se ochránila. Měla jsem být míň svolná, míň pitomě vděčná za jakýkoliv projev pozornosti, na kterou jsem nebyla zvyklá, ale na kterou moje tělo nebylo připravené. Není pozdě litovat. Někdo na mě sáhne, když řeknu ne a jsem odhodlaná ho zabít a je mi jedno v jakém stavu je české trestní právo. Většinou si vystačím s kamenným výrazem a slovy sundej ze mě tu ruku, ale vyžívám se v situacích, kdy pro toho člověka ne neznamená ne, nýbrž výzvu. Ten večer, kdy ten frajer nechtěl vstát od mého stolu, kam jsem ho nezvala a položil mi ruku na holou kůži ramene, kde mi trochu sklouzávala košile. Srazila jsem mu ruku, vstala jsem a podtrhla mu židli, on padl na zem a já do něj kopla, a jakmile jsem si kopla jednou, už jsem nemohla přestat.
Přestaň.
Holky se začaly trousit ven, cítila jsem ruku kolem ramen, pohlazení po vlasech.
S kouřením, nebo – with this melancholy, darling – s kouřením nikdy – cigárka někdo máte?
Rozdala jsem krabičku.
Omlouvám se, dnes dopoledne mě odmítla moje životní láska, myslím, že melancholická být můžu.
Ale nesmíš se v tom moc vyžívat – Žádný malování triptychů věnovaných tomu, jak se sluneční světlo opírá do jejích zlatých vlasů – Já se tě stejně obdivuju – Je dobře, žes s ní jednala na rovinu, jinak by si z tebou ta holka zahrávala do nekonečna – chci Annu obhájit, ale vím, že to není od dnešního dopoledne moje povinnost, a tak jen kývnu hlavou a dlouze potáhnu.
Je dobře, že je to uzavřené.
Před ostatními to uzavřu, ale v sobě to musím nechat ještě chvíli otevřené. Nechám Annu otevřenou. Anna? Dost ji opij a zkusí všechno. Ten večer na Náplavce byla opilá dost. Měla těsné levisky, tričko zavázané na uzel, v ruce rozpitou láhev bílého. Vběhla do mě, aby mě objala a rozlila na sebe skoro celý můj půllitr. Nebe bylo horké a já letní Annu ještě nezažila. Měla trochu spálený nos a čelo. Držela mě za předloktí – chceš moje víno, přenechám ti láhev, ne, tak já ti koupím nový pivo, kdes ho vzala, tam u stánku, pojď, půjdu s tebou, jsem strašně opilá a hrozně to potřebuju přepít – a zavěsila se do mě a já ji vedla k tomu stánku a nebyla k zastavení a teprve ve frontě na pivo jsem si všimla, že má celou jednu nohavici mokrou skoro po kotník – zničila jsem ti džíny – ále, to nic – řekni mi, kde sis je koupila, já ti pořídím nový – a ohlédla se přes sluncem rozpálené rameno, víčka měla obtažená a na rtech červenou rtěnku a jeden pramen zlatých vlasů jí křížil tvář – tak se mi koukni na cedulku, já už nevím, já oblečení kupuju s mámou – otočila se zády ke mně, pas džín se jí odchlipoval od zad – a to pak absolutně nemám přehled, nosí mi toho do kabinky celý hromady, prý ať nechodím jako trhan – a sáhla jsem jí za pas džín a zkontrolovala cedulku a místo cedulky jsem upřela pohled na její kalhotky, které byly černé a krajkové – je to vidět, ale fakt mi nemusíš kupovat nový džíny, já si to doma nějak vyperu, i když ta naše pračka je příběh sám o sobě – a já rychle odtáhla ruku a zadívala jsem se jí do očí a ona mi pohled opětovala a já se jí zeptala – ty máš rande po tomhle – ona – ne, proč – já – máš kalhotky jak do bordelu – ona se rozesmála – to preventivně, člověk nikdy neví – a pak mi koupila pivo, dopila svou láhev vína a opřela si bradu o moje koleno a hladina řeky postupně zlátla a začala mi vykládat něco o tom, že se pořád tvářím strašně nepříjemně, ale že určitě taková nejsem doopravdy, a že by mě hrozně chtěla poznat blíž, a že mám skvělý vlasy a mě v hlavě pořád zvonilo – dost ji opij a zkusí všechno, dost ji opij a zkusí všechno – a zároveň jsem si vzpomněla na to, jak mi otcův kolega neustále doléval sangrii – výborná, moje, domácí – a pak ni na terase narval prsty mezi nohy – ale no tak, přece mi nebudeš takhle mačkat ruku, to mě bude bolet – tak když se ke mně Anna začala naklánět, položila jsem jí ruku na rameno – seš strašně ožralá, Anni, pojď, koupím ti kebab – nechci kebab, chci pizzu – dobře, koupím ti pizzu, pojď – a ona se do mě znovu zavěsila a poddajně se nechala dovést ke stánku, kde přes sklo prstíčkem precizně ukázala na kousky, které chtěla – tu chci, tu chci a ještě tu chci – já jsem jí koupila ještě láhev minerálky a pozorovala, jak se cpe a s každým soustem střízliví a dává se do ní zima, a tak jsem jí půjčila bundu – ty seš na mě tak hodná, Kláro – to víš, že jo, papej – proč na mě nejsi takhle hodná i normálně – protože seš na pár facek, jez – nejsem, ne doopravdy, to je všechno – zívla – obranný mechanismus – kývla jsem a začala volat taxi – jasně, všichni jsme strašně misunderstood, dej mi adresu, vezmu tě domů – a ona vzhlédla, rtěnku měla setřenou a oči doširoka rozevřené – a nemůžu spát u tebe, tam dojdeme pěšky, ať nemusíš platit taxíka – a vybavila se mi mužská ruka kolem mého pasu, jak mě podpírá po dvou láhvích vína, které přinesl číšník ke stolu – jsi strašně šikovná holka, maluješ krásný obrázky – jak na mě tlačí jeho břicho, jeho paže, jak jdu dál a ne daleko, protože – můžeš přespat u mě, taxíky jsou teď strašně drahý – a napsal mým rodičům esemesku z mého mobilu, ať o mě nemají strach, že přespávám u kamaráda.
Anna padla do mé postele, aniž by si zula boty – miluju ty tvoje velký okna – no, nejsou úplně moje – chtěla bych jednou žít jako ty – sehnula jsem, abych ji zula – věř mi, Anni, nechceš – zvedla se na lokty a přehodila si vlasy z jedné strany na druhou a já jí pořád klečela u nohou a ta holka nikdy nenosila tenisky nebo sandály jako normální člověk, nýbrž kožené šněrovací boty skoro do půlky lýtek, které mi nešly pořádně rozvázat. Trochu se do mě opřela chodidlem. Sundej mi je. Shodila jsem její nohu. Nejsem tvoje služka. Pousmála se, naklonila hlavu. Prosím. Zatlačila do mě kolenem, bylo z ní cítit slunce a pivo. Prosím.
Končím – vzhlédnou ke mně, sundají ze mě ruce – Jdeš dom? – Jdu dom – Pořád jsi přešlá? – Je to tak, potřebuju jeden večer melancholie – vyvléknu se zpod poslední paže, típnu cigaretu o zeď – Mám vás ráda, dámy – We love you too, darling – Dávej na sebe pozor – A pamatuj, it is better to have loved and lost than to never love at all – už jsem byla na odchodu, ale na poslední chvíli jsem se otočila a dala si záležet na sarkastickém úsměvu – Nikdy jsem neslyšela větší pičovinu, sbohem!
Nesnáším citáty, ale stejně si je v knihách zatrhávám a přepisuju na zápěstí, protože jsem romantik. Někdy toužím po toužebných pohledech. Chci si obléct krátké šaty nebo těsné džíny, ale mám strach z toho, co by se mi stalo. Nikdo po tobě přece nechce, abys byla atraktivní, říkají mi kamarádky a já s nimi souhlasím, ale pak jdu domů a je mi řečeno, že se oblékám jako bezdomovec, a že takhle mladá nebudu věčně. Jak chceš někoho zaujmout? Ale já většinu času nechci. A mám to obrovské štěstí, že jsem už dávno odřekla jakékoliv plány svatby nebo dětí. Mohu být sama, i v těch letech, kdy mi tělo vypoví službu a nebudu moct otěhotnět.
Máma mi ještě před lety, kdy se mě nikdo nedotkl, ale kdy jsem začala projevovat zájem o bližší lidský kontakt, řekla, že si budu muset vybrat, buď uměleckou kariéru nebo rodinu a děti. Ona si vybrala to druhé, ale nelituje, protože málokterá žena zvládne obojí. A mám tebe. Teď lituje, protože i kdyby umělecky trpěla v otcově stínu, bylo by to lepší než být matkou dcery, jako jsem já. Už se mnou nemluví, raději mi koupila byt, aby ode mě měla navždy pokoj. A otec mě už nikam nezve, aby náhodou nebyl ve stejné místnosti s mými mentory. Ráda si myslím, že je to proto, že by se neudržel a musel by je zmlátit, ale vím, že se víc bojí ostudy.
Ale víte, že vás mají rádi, řekla mi nedávno moje terapeutka. Obě jsme byly ve svetrech s velkými límci a bylo mi příjemně.
Jsou to moji rodiče. Mají mě rádi, protože musí.
Moji rodiče se za mě stydí a kdykoliv mě vidí, vidí své i moje selhání. Otevřela jsem okna dokořán, nalila si třetí skleničku, v krabičce mi zbyly poslední dvě cigarety.
A vy byste chtěla, aby vás měl někdo rád, i když by nemusel?
No jistě. Nebylo by to nádherné?
__________
Jestli ti nestačila jedna Sářina povídka, koukni sem, máme jich kopu. Nepohodlný sociální sondy, co zvládaj udržet nadhled, to chceš. Za ilustrace děkujeme Lucii Lelkové, koukni na další její barvy u nás, tady.