Otto přejížděl očima po střechách okolních paneláků: i když byly ztuhlé mrazem, rašily na nich hrozny zrale šedivých satelitních disků, které bez ustání napájely stovky televizorů proudem barev a zvuků.
Nezdolnost přírody Ottovi na krátký okamžik vykreslila na tváři úsměv.
Opřený o rantl balkonu se chumlal se do vlněné, kostkované košile. Otupěle plul pohledem po okolním prostoru a poslouchal křik dětí, který se v neustávající ozveně odrážel od jednoho bloku panelů k druhému.
V protějším okně se mihla mladá dívka. Zpozorněl. Na okamžik se mu schovala za zdmi, potom vyplula v okně vedlejšího pokoje. Otočila se zády k Ottovi a sklonila se nad kuchyňskou linku. Po chvíli odešla a ztratila se mu v útrobách bytu.
Prohrábl si vlasy – měl je už příliš dlouhé, ale i tak pod konečky prstů cítil hladkou kůži lebky – a ušklíbl se.
ČÍM REZATĚJŠÍ STŘECHA, TÍM VLHČÍ SKLÍPEK… TAKOVÝ VLASY, TAKOVÝ MĚLA JITKA. A HANKA, I KDYŽ TA SE TEDA ÚPLNĚ JINAK HÝBALA. TAHLE HOLKA MÁ ÚPLNĚ KOČIČÍ POHYBY – HANKA BYLA CELÁ KLÁTIVÁ, JAKO PAVOUK S UTRHNUTOU NOHOU. MOHLA BY TO BEJT JITČINA DCERA, TÝ DNESKA MŮŽE BEJT TAK PĚTADVACET. ROZHODNĚ BY MĚLA PODOBNÝ VLASY, JAKO JEJÍ MÁMA.
Típnul cigaretu o fialové poupě, který mu při vzpomínání vyrašilo na hřbetu vrásčité ruky: výhonek rychle zčernal a rozpadl se v prach. Pak se Otto vrátil do bytu.
*
Když odpoledne usnul u televize, zdál se mu zvláštní sen.
Procházel zpustlým vesnickým domem, který voněl dřevem a prachem, měl doškovou střechu a všechny místnosti byly holé a chladné. Připomínal mu dům, ve kterém vyrůstal. V obýváku si všimnul, že vedle něj kráčí mladý muž, který se mu snažil předávat jakési důležité informace. Možná to byl realitní makléř, který mu chtěl dům prodat.
Otto měl pocit, že je pronásledován; pocit se po chvíli zhmotnil do postavy, která ho konečně dostihla. Byla to Petra, cosi mu vyčítala. Když se ji snažil uchlácholit, usnula na kanapi, které se zjevilo v znenadání zabydleném, ale neuklizeném obýváku. Otto odkráčel do kuchyně. V televizi zrovna běžel zápas jeho oblíbeného fotbalového klubu. Když vstřelil gól, Otto nadšením vykřikl – z radosti ho vyrušilo zazvonění zvonku. Za dveřmi stála v chodbě panelového domu překrásná dívka se zrzavými vlasy, vyzývavě na něj zamrkala. Bez vyzvání vešla dovnitř a všimla si spící Petry; Otto vnímal, že obě dívky čímsi obelhal, ale nebyl si jistý čím.
Probudil se až když se z tribun stadionu ozval mohutný řev. Jeho oblíbený fotbalový klub se zrovna dostal do vedení. Zvedl se ze studeného trávníku a prohrábl si příliš dlouhé vlasy. Řev neustával, ale fotbalisti se už chystali znovu rozehrát hru, a Otto, ležící ve středovém kruhu, jim nechtěl překážet. Chvíli rukama šátral okolo sebe, až nahmatal rám obrazovky, oběma rukama se o něj opřel a s námahou se z televize vyhoupl ven.
Chvíli se rozhlížel po obýváku. Blikající obrazovka osvětlovala prachem zšedlý koberec a zašlou pohovku. Posadil se a sledoval rozehraný zápas.
NOJO, TAKHLE HRÁVAL PIRES, KDYŽ BYL MLADEJ, JAKO TEĎ HRAJE SAKA. DRAVEJ, NEBOJÍ SE ROZDAT BALON, PŘEDBĚHNE HRÁČE. DOBŘE TO ČTE. A VŮBEC, VŠICHNI SE DOBŘE HÝBOU, DRŽÍ TVAR, VNÍMAJ TEN ZÁPAS SPOLEČNĚ, JAKO JEDEN PROPOJENEJ ORGANISMUS. TO POD EMERYM NEBYLO. TAKOVEJHLE TÝM JSME DLOUHO NEMĚLI. ZA ROK ZA DVA TŘEBA TU LIGU BUDOU MOCT I VYHRÁT – TŘEBA SE TOHO JEŠTĚ DOŽIJU I JÁ.
*
Když zápas skončil, šel do koupelny.
Televizi nechal běžet. Skoro nikdy ji nevypínal, hlasy a barvy, kterými naplňovala jeho obývák, ho uklidňovaly. Rád u nich klímal. Častokrát se pak probouzel v obrazovce: někdy se probouzel na trávníku fotbalového stadionu, hlavně v létě byla příjemně chladivá a hustá jako mech; jindy se probral ve starém, černobílém filmu, odstíny šedi omamně voněly a když se dotkl černých šatů některého z protagonistů, zamazal si konečky prstů mazlavou barvou, kterou pak několik dní nemohl smýt. Nejraději se ale probouzel v reklamách na sprchová mléka: strohá natáčecí studia, ve kterých byla jen kamera namířená na nahou herečku ve sprše, dýchala falešnou intimitou, která Ottovy připadala konejšivě povědomá, neboť ho (alespoň podle jeho pocitu) provázela celý život. Sedával pak vedle kamery s pohledem cudně opřeným o kotníky nahé herečky a se špetkou sebetrýznivé melancholie naslouchal agresivně medovému hlasu, který vyplňoval všechen prostor a vemlouvavě popisoval, proč je dané pleťové mléko nejlepší a nepostradatelné.
V koupelně spláchl vanu horkou vodou a pečlivě nahřál zadní stěnu, aby ho nezábla do zad. Pak do vany vylil dvě víčka mazlavé růžové kapaliny, která se pod proudem začala proměňovat v blyštivou pěnu. Vklouzl do ní a zaposlouchal se do rachotu vodního proudu, který se tříštil o stoupající hladinu.
Rád se koupal: teplo prostupovalo jeho vrásčitým tělem, suchá a ztvrdlá pokožka nasávala vláhu a stávala se (aspoň na okamžik) vláčnější. Nerad se díval na své tělo, připadalo mu staré a opotřebované; ve vaně neměl rostoucí pupek a povislou kůži na hrudi, ale jeho tělo sestávalo z milionů třpytivých pěnových bublinek. Voda ho kolébala a tříštivý zvuk vody mu z hlavy vytlačoval veškeré myšlenky.
Otto vypnul přítok vody s krajní nevolí, až když vana začala přetékat.
Najednou bylo ticho – Otto neslyšel vůbec nic.
Už dávno mu uši nesloužily tak dobře, aby slyšel praskání pěny, bylo na něj příliš, příliš tiché. Otto neměl ticho rád, protože v tichu se jeho myšlenky rozbíhaly do všech směrů, vystřelovaly z jeho hlavy jako sytě fialové šlahouny a nejednou se ho pokusily obmotat a zadusit. Musel si na ně dávat dobrý pozor.
A tak nabral na dlaň pěnu a začal do ní zpívat táhlou melodii; zvuk vnikl do mýdlových bublin a odrážel se v jejich stěnách, s každým odrazem je barvil na fialovo. Opatrně pak uvězněnou melodii položil na vodní hladinu, nabral do dlaně čistou pěnu a do ní nazpíval druhý hlas. Oba nápěvy byly sotva slyšet, i když zpíval co mu dech stačil; v bublinách zněly přidušeně, jak kdyby se ozývaly zpoza zdi.
Když byl hotov i s druhým hlasem (ten byl zase sytě žlutý), položil jej na vodní hladinu vedle toho prvního, pak odpočítal tři-čtyři a do obou barevných chomáčů bublin píchnul ukazováčky.
Osvobozené melodie se s plnou silou začaly rozléhat koupelnou, odrážely se od dlaždic a vířily vodu ve vaně. Zpíval s nimi. Byl to hlas, třpyt bublin a Otto. Pod vodou mu z kůže rašily stovky drobných barevných poupat, rozkvétaly a když se v dalším okamžiku odpoutaly od pokožky, vyplavaly na hladinu.
*
Dozpíval, až když se rozdrnčel zvonek u dveří.
Rychle kolem sebe obmotal ručník a hlasy, které se předtím hlasitě proháněly mezi zdmi koupelny, vyhnal ven oknem v obýváku.
Za dveřmi stála sousedka, spustila NO JSTE NORMÁLNÍ, VÍTE VY VŮBEC, KOLIK JE HODIN, A JEŠTĚ PŘÍJDETE OTEVŘÍT POLONAHEJ, TAKOVEJ STAREJ DĚDEK PLESNIVÁ A NEMÁ KOUSKA ROZUMU, KDO TO MÁ KAŽDEJ VEČER POSLOUCHAT, TYHLE VAŠE ZPĚVY, A VŮBEC, JESTLI JEŠTĚ BUDETE VYVÁDĚT, TAK SI MĚ NEPŘEJTE, ZAVOLÁM POLICAJTY A BUDE, pak se otočila a nasupeně odkráčela.
Otto se osušil, oblékl a než vypustil vanu, sesbíral z hladiny rozkvetlé květy, aby mu neucpaly odtok; zmačkal je všechny do pestrobarevné koule a vyhodil je do koše. Pak si lehl na kanape v obýváku (dávali zrovna jeho oblíbenou kriminálku) a ukolébán barvami a zvukem usnul.
_________
Jestli ti hlavu nezamotal jeden Kubův hutnej text, dej si další: třeba jinou povídku jeho panelový vlny Blik, blik, blik. Ilustrace a lesk dodala z dálný Paříže Gabriela Emanovská, víc od ní najdeš tady.