Hlavní hrdina žije dvojí život – ten první v týdnu v hlavním městě, o víkendech ten druhý, v rodném městě svého mládí. Každý víkend se snaží navázat na to, kde přestal, a každý víkend se vrací s nepořízenou. Dopadne tento víkend stejně? S prózou o návratech, naději a deziluzi se v plné síle vrací Jan Kubelka.
Lednička zela prázdnotou, ani nevím, proč jsem ji otvíral. Zela prázdnotou ostatně jako celý ten panelákový byt. Krom lednice v něm bylo ještě pár kusů nádobí, stará televize, z níž se linul distingovaný projev moderátora, v mém pokoji na starém linu pak stála postel a kolem ní rozeseté bedny s dětskými časopisy i knížkami, kterých jsem se nechtěl zbavovat a říkal jsem si, že se třeba jednou budou hodit pro mé vlastní ratolesti. Byt nebyl příliš uzpůsobený běžnému životu, ale to nevadilo, protože jsem v něm běžný život nevedl. Trávíval jsem zde většinou jen pár dnů v měsíci.
Prázdná lednička a prázdný žaludek poskytovaly vhodnou záminku vyrazit do města. Myšlenka, že se octnu v ulicích a třeba skončím v nějakém důvěrně známém podniku (ve městě byly maximálně tři) mě povzbudila. Nasadil jsem starou koženkovou bundu ze svých studentských let a zamířil na nákup oklikou přes vilovou čtvrť, která se vinula po hřebeni.
Domy podél silnice měly hezký výhled do okolní krajiny, na jejich pobledlých fasádách ulpívaly poslední stroužky jasného denního světla.
V dětství jsem si na čas našel kamaráda, který v jednom z těchto baráků bydlel. Hráli jsme si převážně na sídlištních prolejzačkách a betonových plochách, ale občas zavítali i k němu na zahradu, kde sice nikdy nebylo pořádně co dělat, ale já byl v obklopení těch několika keřů a jabloní spokojený, neboť jsem jako panelákové dítě o takovém vlastním volném prostranství vždycky snil.
Myslím, že se ten kluk jmenoval Matěj, víc jsem se o něm nikdy nedozvěděl. Popravdě mě nikdy nenapadlo se po něčem dalším pídit. Panovalo mezi námi pomíjivé pouliční přátelství. Jakmile zábava venku skončila a domovní dveře se zaklaply, každý jsme vstoupili zpět do svých oddělených životů, jež postupně nabývaly na významu, až jednoho dne ani jeden z nás neměl potřebu vyhledat toho druhého.
Zastavil jsem se u šedě omítlé řadovky. Předzahrádka vypadala neudržovaně, za okny nehybně visely krajkové záclony, dále spočívala jen hluboká tma. Pohrával jsem si s myšlenkou, že zazvoním. Vyšel by ven v otrhaném domácím oblečení, velký, dospělý a zarostlý strništěm, chvíli by na mě podezíravě hleděl a pak by se možná rozpomenul. Po dvou větách bychom si neměli co říct.
Bude lepší si myslet, že už tu nebydlí, že jednoduše zmizel, tak jako většina lidí, které jsem v tomhle městě znal. Stejně jako oni pochopil, že tu nemá co dělat a musí se vypravit jinam, chce-li v životě něčeho dosáhnout. Hnal ho přirozený popud a narůstající požadavky, jež malé město nedokáže uspokojit. Před několika lety z něj zkrátka většina kamarádů odešla pryč a ponechali ho dalšímu osudu. Život se tu patrně nijak nezměnil, díru zaplnili další.
Pro mé vrstevníky město zůstalo prázdné a vyčerpané. Nejezdili sem, nanejvýš na spěšné návštěvy k rodinám či obstarat úřední formality. Společenský život zde nevedli. Já byl jediný, který se do těchto ruin mládí sveřepě vracel a fanaticky v různých zákoutích vykopával vzpomínky.
Nikdo pro to neměl moc pochopení, ani matka ne. I ona se nedávno odstěhovala pryč a já naléhal, abychom byt neprodávali ani nepronajímali, že do něj na víkendy budu jezdit a ty drobné náklady klidně pokryju. Nesmyslné plýtvání peněz, říkala mi zcela oprávněně. Já však myslel iracionálně, sentimentálně, udržení původního domova mělo pro mě smysl nejvyšší. Představa, že by v bytě žil někdo jiný, mi naháněla hrůzu. Byl jsem natolik neodbytný, až matka nakonec svolila a převedla nemovitost na mě. Měsíčně jsem tedy značnou část peněz i svého volného času proluftoval v zapomenutém městě mládí a v okolních lesnatých kopcích. Nedokážu vysvětlit proč. Vedl jsem tam venku ve světě poměrně úspěšný život, ale k jeho úplnosti jsem potřeboval tyto poklidné obřadní návraty domů.
Bloumal jsem ještě chvíli vilovou čtvrtí a tiše protínal žluté kužely světel pod lampami. Nebylo třeba dbát cesty, všechny ulice dřív nebo později ústily na hlavní třídu, kde stál jediný větší supermarket.
S nákupem v igelitové tašce jsem brzy zamířil zpět domů. Došel jsem k nejbližšímu kruhovému objezdu a zastavil se. Město se dočista vylidnilo. Ne že by tu běžně chodily procesí, nějaká změna ovšem nastala. Vichr přinášející od nedalekých kopců šedé mraky také podivně ztichl. Odkudsi zaduněla hudba. Okamžitě mě popadl sžíravý pocit, že mi něco uniká. Všichni nezmizeli, ale shromáždili se na nějaké akci. Nejspíš každoroční loučení s létem, napadlo mě.
Místní koupaliště jsem nenavštívil roky. Chodili sem převážně důchodci a rodiny s dětma, mladí lidé nebyli navyklí zde trávit čas, přestože rozlehlý a nikým nekontrolovaný areál skýtal spoustu míst, kam se dalo nepozorovaně zašít. Občasné akce pořádané městem byly jedinou výjimkou. Kdysi jsme s kamarádama všechny tyhle příležitosti vyhledávali, ne snad, že by nás zajímal program, ale protože se u podobných příležitostí pokaždé slejzala omladina z celého města.
Mezi tu už jsem se však řadit nemohl, stejně tak jsem nebyl otcem dítěte, které by zde našlo zábavu na pouti u stánků a atrakcí. Nejblíž jsem měl paradoxně ke starousedlíkům, ti na podobné události mířili ze zvyku, podníceni omšelým reflexem pospolitosti. Ani k nim se však nešlo přidružit, těžko bych s nimi mohl hovořit o starých časech a žehrat nad dneškem, když jsem v jejich očích byl příčinou úpadku světa.
Už u vstupu jsem vycítil, že sem absolutně nezapadám, přesto jsem poněkud rozčarovaně pokračoval dál až ke stánku s pivem a objednal si hned dva půllitry. Zůstal jsem stát poblíž a pátral pohledem mezi lidmi s podvědomou touhou, že třeba narazím na nějakou starou známou tvář a dáme se do srdečného hovoru. S každým dalším lokem piva mi docházelo, že k ničemu takovému nedojde, že všechny staré známé tváře dávno odvál život pryč.
Na pódiu rozehráli pochybní rockeři svou žalostnou hudbu. Byl nejvyšší čas odejít. Zrovna když jsem vykročil, po pravé straně se přeci jen zjevila jedna povědomá tvář. Patřila dívce, kterou jsem zhruba před půl hodinou v obklopení dalších teenagerů potkal v obchodě. Uvolňovala mi cestu k pokladnám a trochu drze přitom pronesla jakousi poznámku ve stylu: „Prosím, pane.“
Téměř jsem se přitom rozchechtal. Připadal jsem jí vážně jako pán? Nevypadal jsem tak, musela tušit, že nejsem zas o tolik starší, ale že mi na druhou stranu nemůže tykat. Dělilo nás možná jen pár let, ale jednalo se zrovna o ty roky, které jsou těžko překročitelné. Vyklouzla z této divné pozice pomocí ironie, chápal jsem jí, v jejím věku jsem směrem k dvacátníkům pociťoval podobnou nepatřičnost, navíc jsem neměl pocit, že by můj věk zasluhoval nějakou okázalou úctu a respekt.
Tmavovláska mě vyhledala pohledem a usmála se, už ne drze a oprskle, ale vlídně, lehce stydlivě. Stála tam osamocena. Váhal jsem, byla přeci jen o dost mladší, nakonec jsem k ní každopádně zamířil.
Ani ne o patnáct minut později jsme seděli na trávě kdesi pod stromama a upíjeli z velké plastové lahve kolu s rumem. Byla už značně opilá, její pohled se ztrácel a rysy na tváři povolovaly, což je činilo ještě půvabnější. Snažil jsem se jí v opilosti dohnat. Nebyla jiná možnost, nemohli jsme si povídat, nebylo o čem. Vlastně jsem se štítil jakékoliv hlubší konverzace, protivilo by se mi říkat cokoliv o svém životě a nechtěl jsem ani trochu zjistit něco víc o ní. Přišlo mi, že je to vzájemné. Toužili jsme jen po svých tělech, po ničem dalším, proto namísto slov ty spěšné hlty alkoholu, které měly jenom urychlit cestu k naplnění prosté touhy.
Začal jsem ji líbat jako první, nejdříve na krku, potom na ústech. Celá se rázem uvolnila a položila na trávu. Její tělo bylo teplé a hladké, netrpělivě se chvělo a svíjelo. Zavřel jsem oči a vnímal pouze nasládlý rumový pach, který jsme si předávali z úst do úst. Prudce se na mě tiskla svou pánví. Vyložil jsem si to tak, že chce, abychom pokročili dál.
Skoro nevědomě jsem si začal rozepínat kalhoty a zajel dlaní do jejích kalhotek. Ucukla a rychle moji ruku zarazila. Vztyčil jsem se na loktech, spatřil v trávě její odmítavý výraz a s lehce podrážděnou omluvou se svalil vedle ní na zem. Sepjal jsem prsty na obočích a zapnul si kalhoty.
Samozřejmě, ano, ta holka mi připomínala jiné holky, za kterými jsme se před lety s klukama hnali. Připomínala mi celý ten rozjitřený věk, ty letní večery proleželé po parcích a po skalních vyhlídkách za městem, kam jsme chodili a se stejnou nasládlou rumovou chutí pod jazykem se pokoušeli o ty, které jsme bláznivě milovali i o ty, které ne. Připomínala mi mou tehdejší zbrklost a neuvážlivost, mé eskapády i úspěchy. Obraz těch časů se otiskl v nic netušící dívce a vzkřísil ve mně jakýsi puberťácký reflex, mou dřívější naivní představu, že jsou holky během několika minut ochotny věnovat veškerou svoji intimitu nahodilým klukům. Tehdy se to tady v travnatých zákoutích koupaliště možná dělo a možná se to tu děje doteď, v obou případech to však se mnou už nemělo mít co do činění.
Tentokrát jsem se už smíchu neubránil. Všechno mi najednou přišlo trapné a komické, už od těch pokladen v supermarketu, už od samotných bytových dveří, z nichž jsem vycházel a někde v hloubi duše si přál, aby se něco podobného událo, a to všechno díky melancholické umanutosti, jež mě hnala zpět do tohohle města s vírou, že tu na mě čeká něco zásadního, že tu najdu něco víc. Nečekalo tu nic, jen jsem si to stále odmítal přiznat.
Dívka vedle mě se po chvilce také rozesmála, ačkoliv nejspíš z jiného důvodu. Vzala mě za ruku, vstali jsme a zamířili zpátky mezi lidi. Proklouzli jsme nepočetným davem až k pódiu a začali bláznivě tančit. Zpočátku jsem vnímal pohledy ostatních, pohoršené a odsuzovačné, takové, které patří cizákům a podivínům. Sklonil jsem hlavu a nadále se smál nepřítomným smíchem.
Večer se začal bortit v nahodilé útržky. V jednom kuse jsem do někoho vrážel a klopýtavě se před někým motal. Mihaly se přede mnou tváře, teď už zlověstné a výhružné, něco na mě pokřikovaly. Nerozuměl jsem jedinému slovu, prolétaly skrze mě a mizely ve tmě. I tmavovlasá dívka někam zmizela. Zbyla po ní pouze chuť opilých rtů. Hudba přestávala znít souvisle, cosi ji trhalo a zbavovalo formy, stejně jako celý okolní svět. Lampióny ověšené koupaliště se rozmazalo do pár tahů pastelových barev. Čím dál víc narůstala tma, jak jednotlivé svícny i lasery zhasínaly a lidé se trousili ven z areálu.
Tančil jsem plouživými pohyby dál, dokud nenastalo úplné ticho.
Zůstal jsem trochu zaskočeně stát. Kolíbavou chůzí se ke mně mezitím blížil zavalitý chlapík.
„Už je konec. Zavíráme,“ řekl podrážděně.
Mírně jsem ho odstrčil a zvolal ke zvukařskému pultu:
„Ještě poslední písničku!“
Nikdo z techniků neodpověděl, ani nezvedli hlavu.
„Nic už hrát nebude. Běž pryč,“ ozval se znovu a značně výhružněji sekuriťák.
Chtěl jsem se s ním začít hádat, jeho buldočí ksicht mě iritoval, jenomže pak – ze vteřiny na vteřinu – v jeho tupém neoblomném výrazu konečně vyvstalo jakési světlo, které osvítilo vše kolem.
Spatřil jsem prázdné místo. Fyzicky se v něm ještě pár jedinců pohybovalo, ale všichni moji blízcí a kamarádi, s nimiž bych si měl v tu chvíli co říct a po jejichž přítomnosti jsem náhle zatoužil, byli tou dobou desítky a stovky kilometrů vzdáleni. Trýznivé nebylo ani tak vědomí, že tu už nikdo z nich není a nebude, ale že tu kdysi někdo byl.
Otočil jsem se k sekuriťákovi zády. Pochopil jsem, že musím odejít a už se nevracet.