Maminka Klára se snaží svou dceru Elišku co nejvíc ochránit před realitou a udržovat ve světě pohádek. Realita je ale krutá. Nová autorka Barbora Voj přináší do Inku povídku o domácím násilí.
Vší silou se snažila nepustit ven třas, který šel zevnitř. Neměla na výběr. S námahou zvedla pytel brambor, shýbla se, aby jej uložila do prostoru pod dětským kočárem a přikryla ho ovcí. V lahůdkách nechala zvlášť navážit 30 dkg a 15 dkg šunky od kosti, mezi regály přelepila etikety a vzala tu objemnější. Popohnala šestiletou Elišku ke kase a zařadila se do fronty k nejmladší prodavačce, ty zkušené mají z ruky váhu. Srdce se jí chvělo, když po ní slečna chtěla padesát korun a našla Klářiny ustarané oči zmatené vinou.
~
Eliška odkopla boty a zmizela v ložnici. Zapadla rychle do domku slepeného z krabic, náhražky vlastního pokoje. Klára ho barevně pomalovala a vystlala polštáři, kolikrát v něm malá usnula. Přitáhla papírové dveře, rozepla si bundu a zevnitř se vyvalily bonbóny. Do tmy jí bušilo srdce. Kvapně do sebe cpala karamelky, šustot alobalu stejně přivolal Kláru. „Co to jíš?“ vešla do ložnice.
„Ne, nechoď sem. Jdi pryč,“ zhrozila se Eliška. Klářiny dunivé kroky otřásaly Eliščiným světem, rozmazaným hrnoucími se slzami. Měla pocit, že se topí. „Zase jsi kradla?“ ozvalo se blízko. Slzy jí tekly jedna za druhou, nadechla se. „Ne, mami,“ vyhrkla. Nacpala bonbóny do polštáře, rudá se vysoukala z domku, přeskočila rozházené stavebnice a prosvištěla kolem mámy do obýváku. Ta se za ní rozběhla. „Nelži mi,“ vytáhla z šuplíku dřevěnou vařečku. Eliška se nasoukala za rozkládací gauč, tam se bezpečně vešla jen ona. Přikryla se potahem pohovky, který vzadu plandal. Zadržovala dech.
„Vylez, než napočítám do tří.“
Eliška zavřela oči. „Jedna…Dva…“ odmlčela se. „Buď to půjde po dobrym nebo po zlym.“
Ticho. „Tři,“ odsunula gauč a v prachu na zemi našla své dítě.
„Ne!“ řvala a choulila se. To už jí matka dávala, co proto. „To bolí. Nech mě bejt. Nech mě!“ třásl se jí hlásek, a přesto řvala z plných sil co nejhruběji dovedla. Vydrápala se zpod gauče a utíkala po tmě zpátky do svého pokoje. Hrozila se protáhlých stínů na zdech i výprasku matky, která jí dýchala na záda. Otočila se. „Jsi hrozná. Bojím se tě,“ vmetla jí uvzlykaně do obličeje a vzápětí se rozkašlala přepětím hlasivek.
„Mě se bojíš? Proč?“
„Nemáš mě ráda,“ odsekla.
To ji ranilo. „To nemyslíš vážně. Vždyť jsi moje jediný, nejmilovanější dítě. Nevyměnila bych tě za žádný jiný na světě.“
„Tak mě nemlať,“ vyčítala jí.
„Když nebudeš krást v obchodě, nebudu tě mlátit. Jestli to ještě jednou uděláš, chytnou tě a zavřou nás všechny do vězení, ne dohromady, ale každýho zvlášť. Už nás s tátou nikdy neuvidíš. To bys chtěla?“ Eliška zavrtěla hlavou. „Paní prodavačky si počítaj, kolik tam maj bonbónů, poznaj, že jim je někdo krade a budou si odteď na zloděje dávat ještě větší pozor. A ty přece nejsi zlodějka, nebo ano?“
„Nejsem. Příště už to neudělám, slibuju.“ Klepala se jí ještě brada.
„To už jsi říkala minule, tak proč jsi to dnes udělala znovu?“
„Měla jsem hroznou chuť na čokoládu a ty bys mi jí nekoupila,“ nalomil se jí hlásek
Klára si povzdychla. „Nemůžeš mít všechno, co chceš, Eliško.“
„Ale ty mi čokoládu nekoupíš nikdy.“
Klára polkla. Tohle by měl slyšet Jiří, pomyslela si. „Není zdravá,“ vymlouvá se.
„Táta taky kouří a babička říká, že to není zdravý.“
Klára se zasmála. „Ty jsi ale rozumbrada. No, jedna čokoláda ti snad neuškodí, tak jí příště koupíme.“
„To už jsi taky říkala minule,“ urazila se.
„Koupím ti jí, pojď sem ke mně,“ natáhla se k Elišce.
„Nech mě,“ vycouvala a utekla do postele. Neuměla se zklidnit na povel, musela se se vztekem popasovat: vybít nebo ho postupně rozpustit.
Klára uklidila zakoupenou šunku, vajíčka a chleba. Pak vytáhla brambory z kočáru, který už vozí jen z praktických důvodů, a neslyšně přitom plakala. Chápala dceru, sama kradla, aby přežili. Bolelo to. Přinese Jiří vůbec něco? Nevěděla. Přikradla se k Elišce na matraci, obě je přikryla jednou duchnou a pohladila ji po vlasech. Ze všeho nejvíc by si přála bezpečí.
Po obědě umyla nádobí, zatřásla mužem, který dorazil za svítání a posbírala po bytě oblečení. Než je hodila do koše na prádlo, vyndala malé z kapes gumičky, sobě zmuchlané papírové kapesníky a Jiřímu lístek ze zastavárny. Zastavená položka – walkman. Ranilo to. Zapila ibalgin a oblékla si tmavě modré sametové šaty, které v kombinaci s jejími dlouhými blonďatými vlasy lahodily pohledu.
„Ahoj ségra, pojď dál,“ jak ráda ji konečně viděla.
„Nesu dorty,“ zamávala Iva balíčkem. Zrzavá dvaceti dvouletá Ivana je od sestry o sedm let mladší, studuje politologii, a je plná ideálů. Zatím stále bydlí s panovačnou matkou.
„Jsi zlatá. Eliško!“ dcera přicupitala a při pohledu na balíček se rozzářila. Sáhla po ovocným koláči a jen v ní zahučel. „Můžu ještě čokoládovej?“
„Jen jez, vím, že jsi na sladký,“ radovala se Iva, že neteři chutná.
„Jsem, ale máma mi stejně žádný nekoupí,“ protáčela Eliška panenky.
Klára lehce znervózněla. „Cukr škodí zdraví. Dej si, ale je to výjimečně.“
„No a jak se máte, co dělá Jiří?“ zajímala se Iva.
„Ale báječně. Akorát ho zavolali do práce, má toho hodně, ale slíbil, že se vrátí dřív, aby tě stihnul. Budeme se brzo stěhovat…“ Klára se přemáhala, aby působila klidně. Popisovala detaily budoucího bytu, sestra potom rozebírala výhody a nevýhody vany oproti sprchovému koutu. Klára se cítila nepříjemně, v duchu si vyčítala, že se do té konverzace pouštěla. Je to absurdní, budou rádi za tekoucí vodu.
Eliška si v koutě mumlala dialogy panenek, vždy trochu pozměnila hlas dle osobnosti konkrétní panny. Nevěnovala dospělým přímo pozornost, ale nic jí neuniklo. Iva pak zůstala, aby uspala Elišku pohádkou o Locice. Mezitím se vrátil domu Jiří, plešatý, pohublý dlouhán. Uvařil si kafe, otevřel okno a zapálil si. Klára už to nevydržela. Vyrukovala s lístkem, co našla v džínech. „Tvrdil jsi mi, že se ztratil při stěhování,“ řekla nalomeným ztišeným hlasem.
„Ztratil se, tohle je něco úplně jinýho,“ přesvědčoval ji a vyfukoval dým.
„Tak mi teda Jiří vysvětli, co to má znamenat?“ nechápala.
Jiří típl cigaretu, odložil brýle na stůl a promnul si oči. Pak dlouze dýchl na obě sklíčka a leštil je cípem trika. „Je to takhle…Joachym byl v nouzi a požádal mě, abych mu zastavil jeho walkmana, že se stydí,“ zkontroloval proti světlu, zda nevynechal nějaké šmouhy a nasadil si je zpátky. „Tak jsem to pro něj udělal, jen jsem mu ještě nestihl dát ten paragon,“ dodal sebejistě jakoby nic, založil ruce a zadíval se Kláře do očí.
Žena neví, co na to říct.
„No opravdu,“ rozmáchl rukama, vstal a přiblížil se k ní. „Jestli chceš, klidně zavolám Joachymovi, vzbudim ho a dám ti ho k telefonu, ať ti to řekne sám,“ plácal se po kapsách kalhot, hledal telefon.
„Ne, ne. Věřím ti…a kdy dostaneš peníze?“
„Vyděláváme slušně a dáváme to do poslední koruny zase zpátky do oběhu,“ posadil se zas na židli a poposunul si brýle blíž ke kořeni nosu. „Všechno běží jak jsme plánovali, podle výpočtů evropských expertů se každou chvílí trh obrátí a přibyde mi na účtě hodně nul.“
„Jenom mě trápí, jak budeme fungovat do tý doby…z čeho mám vařit…“
„Neboj, už to dlouho trvat nebude,“ ujistí Kláru Jiří a obejme její pas. Přitáhne si ji na klín. Klára odevzdaně leží v jeho náruči. Muž se pak odebere do koupelny a z ložnice se vyplíží Ivana.
„Půjdu, pojď mě vyprovodit,“ chňapne Kláru za ruku a odtáhne ji ven.
„Myslela jsem, že tu budeš spát,“ nechápe.
„Nebudu, jedu za Matyášem…Hele, slyšela sem o čem ste se s Jiřím bavili.“
Klára se zhrozí. „Neříkej nic mámě, prosím tě-„
„Nejsem blbá, kryjeme se navzájem. Ale musíš s tím něco udělat, přece nemůžeš jen čekat, jestli přinese peníze. Co budeš dělat, když nedonese nic?“ rozčiluje se.
„Ale ne, příští měsíc mu vyplatí za celý předchozí půl rok-„
„Potkala jsi vůbec někdy ty lidi, se kterýma pracuje?“
„Ne, ale-„
„Nechápu, jak mu můžeš takhle slepě věřit, vždyť vůbec nevíš, na čem jsi. Ten člověk ti klidně lže do očí. Chceš upřímnost od něj, ale sama si nejsi schopná přiznat, jak to je. Nedokáže se o vás postarat,“ vpálí sestře.
Klára nechápavě kroutí hlavou.
„Pořád máš šanci bejt dobrá máma, ale ne po jeho boku, on vás přivede akorát tak do prdele,“ pokračuje Ivana.
„Co to říkáš? Že bych od něj měla odejít? My to spolu zvládneme, máme se rádi. A nejsme v žádný nouzi-“ vysvětluje Klára.
„Nemysli si, že jsem ti na to divadlo skočila, v lednici máte šunku a pět vajíček. Tvůj muž ti rozprodává věci. Takhle můžete každou chvíli skončit na ulici. Měla bys od něj utéct co nejdál to jde.“
„Nikdy nerozdělím rodinu. Neudělám Elišce to, co nám udělali naši.“
„Uvědom si, že tady nejde o tebe, ale o ni. Jo, bude smutná, nebude chápat, co se děje, možná se na tebe i naštve, ale až dospěje, tak to pochopí, a ještě ti poděkuje. Za těhle podmínek ti ji taky může vzít sociálka.“
„Si hodná, že si děláš starosti, ale neboj, nic z toho nebude nutný.“ Došly pomalu ke Klamovce. Klára pohladila Ivanu po vlasech a Iva naskočila do autobusu. Klára se šourala zpátky k domu. Třeštila jí hlava, styděla se požádat o pomoc, matka by jí stejně nepomohla. Bylo jí patnáct, když se rodiče rozvedli, Klára si jí krátce na to posteskla: ‚Mami, chybí mi táta,‘ a ona jí vykopla z domu. ‚Tak si za ním běž, ty huso nevděčná, a ke mně už se nikdy nevracej.‘
~
„Dědo!“ skočila Eliška Zlatkovi do náruče. Jeho mohutné medvědí tlapy ji sevřely pod lopatkami, odlepily ze země a třásly s ní.
„Holka jedna nezbedná. Co ty jsi zase vyváděla, co jsem tě neviděl? máš takovej šibalskej výraz.“
Eliška se smála na celý kolo a vykrucovala se mu, dědovy prsty ji drtily a současně lochtaly. „Jauvajs, nic. Pust měěě,“ drkotala. Když ji položil, odběhla se věnovat putovním hračkám v dětském koutu.
„Ahoj tati, tak co se prosimtě děje? Zněl jsi naléhavě.“
„Klári, posaď se, objednáme si,“ vešli do restaurace a usadili se naproti sobě. Klára si vybrala dušené vepřové s rýží a pro malou smažený kuřecí řízek s bramborem. Pak Zlatko spustil. „Kde teď bydlíte?“
„Pořád na Klamovce.“
„Co dělá Jiří?“
„No, investujou do akcií.“
„A jak jim to jde?“
„Dobře. Proč se ptáš?“
„Finančně jste na tom jak?“
„Vycházíme. Co se děje, tati?“ Klára bledne.
„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat… ale Jiří za mnou před rokem přišel s tím, že potřebuje peníze do novýho projektu, na stavbu hotelů. Že je to zaručenej výdělek, jen potřebuje něco do začátku a do roka mi to všechno splatí i s úroky. Sepsali jsme smlouvu, půjčil jsem mu 300 000. Doufal jsem, že se mu bude dařit a pak se sám ozve. Poprvé jsem mu volal před dvěma měsíci, ale nezvedl to ani nezavolal zpátky. Tak jsem si řek, má toho hodně a ozve se, až bude mít chvíli, ale neudělal to. Poslední měsíc jsem mu volal i psal každý den, nechtěl jsem věřit, že mě ignoruje. Od včerejška už mi to číslo ani nevytočí, podle operátora si mě údajně zablokoval,“ otec se odmlčel a vyndal z aktovky smluvní papíry. „Jestli si to chceš přečíst…“
Klára ho pozoruje svýma velkýma hnědýma očima. Její výraz není zděšený, spíš rezignovaný, otupělý. Jako kdyby jí někdo píchl sedativa. „Tati. Je to pravda?“ polkne.
„Klári…“ zamračí se Zlatko. „Proč bych si to vymýšlel…“
Sklopí oči a zkřiví se jí obličej bolestí. Zavře oči. Opře si lokty o stůl a shrbí se, tvář skryje v dlaních. Rdousí v sobě dech. Zmáčkne plíce, nechce pustit bolest do hloubky. „Nemůže to být pravda. Nic mi neřekl…“ mysl jí začerňuje prázdnota – prázdnota Jiřího vět, jeho citu, nakažlivá, líná prázdnota. Tupé NIC.
Neseme obrovskou vinu, pokud neuděláme nic, pokud se nepohneme z místa, pokud se nesnažíme přijít na to, kdo jsme, pokud ustavičně nebojujeme s prázdnotou, která stejně nakonec zachvátí každého z nás. Není to marný boj, snažit se o věčnost, marný je ten, kdo se k němu neodváží.
Pokud Zlatko něco řekl, Klára to neslyšela.
„Bohužel je to tak. Já…budu na něj muset podat trestní oznámení. Ale neudělám to, dokud nebudeš s Eliškou v bezpečí.“
Najednou to na ni vše doléhá. Klára potlačuje záchvat breku a vzteku, který cloumá jejím tělem. Snažil se ji ovládnout dosud neznámý výbušný, rudý vztek. „Hajzl je to, hajzl,“ cedí mezi zuby a vtlačuje prsty do spánků. „Neschopnej. Lhář. Kriminálník. Měl šanci…mít normální rodinu…promrhal…věřila jsem…“
Zlatko si přisedne a vezme svou dceru do náruče. Jeho manšestrové sako pomalu vsakuje slzy. „Máte kam jít?“
Klára zvedne opuchlou tvář a podívá se na svého otce. „M-m“ zakroutí hlavou.
„Tak půjdete na měsíc ke mně, než si najdeš práci a byt.“
~
S naloženým kufrem odjíždí matka s dcerou z Prahy, Eliška má za to, že na návštěvu. „Zachvilku uvidíš napravo tu věž, kde věznili Lociku.“
„Kde?“ natáhne se Eliška z dětské sedačky k zamlženému oknu a prsty jej otře.
„Za tou továrnou, baba jí tam na několik měsíců zamkla. Locika jednou shodila své dlouhé zlaté vlasy a princ po nich vyšplhal až k ní.“
„Jo. Hm,“ řekla lhostejně Eliška. ‚Lže,‘ pomyslela si, ‚tím malinkým oknem by se žádnej princ neprotáh.‘
Ve zpětném zrcátku vidí Klára zamyšlenou Elišku. Na pozadí ubíhající cesty se dešťové kapky rozprostírají na oknech, vzduch, který přední sklo rozráží, je popohání zpátky do nebe. Matka neví, co by řekla, tak mlčí.
~
Klára si natáhla lacláče, pracovní rukavice a polorozpadlé boty. Záhony čekají. Dva hrnky kávy jen podtrhly únavu, se kterou opřela rýč o vchodové dveře. Tou pravou tažnou silou byl vděk a odhodlání. Povolil tíživý pocit viny, který se vtíral při krádežích, i přestože byly nezbytné. Občas ji zasáhl třepetavý strach z neznáma, když přebírala zodpovědnost do svých rukou. Ještě ji bolelo srdce zklamáním, ale nemohla se mu teď věnovat. Věděla, že musí dřít, a věřila, že to dokáže, i když to nebude snadný. „Vrátím se večer, poslouchej dědu a pomáhej mu s čím bude potřebovat, ano?“
„Jo, mami,“ Eliška se hnala k oknu, aby matce zamávala. „Dědo, ukážu ti svoje hračky,“ žene se za ním.
„Jen si hraj, Liško, já jdu teď vedle. Pustím ti pohádky.“
Eliška se zamračí na televizi a odběhne do kuchyně. Hrabe se v šuplících, vyleze na kuchyňskou linku a šmátrá ve skříních. Nakonec zahučí do holínek a vyklouzne ven. V pošmournu se honí za potulnými kočkami, hladí jejich naježené zplihlé srsti, hrubší než srsti domácích koček – od prachu, ve kterém se válejí. Na dřevěných, po domácku ztlučených stáncích zachytává igelit smršť deště. Poslední den poutě balí kočovníci své poklady do krabic, z kapucí jim teče čůrek přímo pod ruce. Marcipánové plátky růží, perníková srdce, žužu, mandle v karamelu. Děvčeti přechází zrak, čeká za stromem, sliny se mu kupí pod jazykem. Snědý kočovník odnáší zalepenou krabici k dodávce. Dívka vyběhne ze své skrýše ke stánku s perníkem. Vítr zvedne gumový ubrus zatížený cukrovinkami a hračkami, pod stánkem se válí dvacetikoruna. Eliška ji rychle sebere, stiskne v ruce a zaraduje se. Kočovník mezitím přiběhne. „Jedno perníkový srdce.“ Podává dvacetikorunu.
Kluk se na ní usměje a odhrne igelit. „Tak prosím, máme všechna jména z kalendáře.“
Děvče se rozhlíží po stovkách srdcí, z abecedy zatím umí jen pár písmen a celé jméno jediné. Ze změti nicneříkajících znaků najednou vysvitne to známé Klára. Schová jej pod bundu a peláší za dědou. Zebou ji ruce, ale prohřívá štěstí.
Fotografie: Tono Stano, Tajemství zachovávat (1988)