25.8.2020 Ink

Jiří Hájíček: Autenticita je v románech důležitá, osobních témat ale nemám plné kapsy

Foto © Václav Pancer

Za Jiřím Hájíčkem jsem vyrazil do jižních Čech. Jeho dílo je s tímto krajem neodmyslitelně spjato, je to podobné, jako kdybychom kdysi jeli za Otou Pavlem k Berounce, za Bohumilem Hrabalem na Nymbursko či za Vladimírem Páralem na sever Čech. Ne náhodou patří tito autoři mezi Hájíčkovi oblíbence. Podobně i jeho psaní spojuje autentickou regionální zkušenost s univerzálními možnostmi románové výpovědi. Jak ale sám říká, osobních témat nemá plné kapsy, a tak se například jeho nový román Plachetnice na vinětách ubírá trochu jiným směrem.

O vás se zavedeně mluví jako o „jihočeském autorovi“. Neleze vám někdy tento přídomek už na nervy?

Je to taková škatulka, do které si mě šoupli novináři a kritici. Lidé mají zvyk druhé škatulkovat a označovat a ke mně si přiřadili „jihočeský autor“ případně „autor vesnických próz“, byť to v poslední době už neplatí. Vždycky ale říkám, že jsem jihočeský patriot, takže mi to nevadí.

Většina vašich knih se odehrává zde na jihu Čech. Je to tak, že se v jiných částech světa necítíte autorsky přesvědčivý?

Přirozeně si nacházím témata, která jsou kolem mě. Zatím mě nenapadlo vybrat si téma z jiné části světa a psát o něm, protože mám rád autenticitu, i jako čtenář. Možná bych zvládnul vymyslet si nějaké téma a zasadit ho do jiného prostředí, ale bylo by to vykalkulované. Líbí se mi, když z textu poznáte, že autor odněkud pochází a přináší odtud kus něčeho vlastního. Vždycky jsem měl rád Otu Pavla, z jeho povídek je ta autenticita znát. Četl jsem Bohumila Hrabala. Bavilo mě, když jsem textu mohl věřit. Na druhou stranu obdivuju literátské romány, kde se klade důraz víc na formu, ale já jsem to nikdy psát neuměl.

Výhradně mé téma

Přichází k vám náměty v podobě příběhů a zápletek, nebo je první prostředí a místo, do kterého chcete děj zasadit?

Neřekl bych, že to je prostředí, ale téma. Zpracovával jsem vždycky témata, která se mě dotýkala.  Když jsem napsal úplně první text, jmenovalo se to Molitanové labutě, bylo znát, že ambice napsat román byla tehdy větší než schopnost. Rukopis žádné nakladatelství nepřijalo, nakonec Československý spisovatel sáhl po mých povídkách, a tak jsem si myslel, že mám psát spíš povídky. Pak jsem si ale vzpomněl, jak jsem v 80. letech zažíval dobrodružství s partou hledačů vltavínů. Poprvé jsem tak v románu Zloději zelených koní našel výhradně své téma, které by nikdo jiný napsat nemohl a které jsem mohl zpracovat, aniž by z toho byla znát jakási konstrukce. Poté přicházela další témata ohledně rodinné historie, například Selský baroko, na které jsem šel s pomocí archivních materiálů.

Ale osobní faktor v tom tedy byl taky?

Týkalo se to rodiny mého dědečka z otcovy strany, který byl v 50. letech sedlák a zasáhla ho vlna kolektivizace. Téma zatopených vesnic kolem Temelína v románu Rybí krev se zase nepřímo týká rodiny z matčiny strany. Měl jsem prarodiče ve vesnici, která byla nakonec zaplavena vodou, sám jsem tam jako kluk bydlel. Toto jsou tedy témata, o nichž se cítím oprávněný psát.

Zkoušel jste někdy témata, která se vás takhle přímo nedotýkala?

V každé knize je značná část fabulace, byť je rámována konkrétními událostmi či konkrétní dobou. Téma vlastnictví půdy na venkově, které zpracovává Dešťová hůl, se mě třeba už přímo osobně nedotýkalo, ale zajímala mě krajina na Vodňansku, její příběhy a její postavy. Je to i případ posledního románu Plachetnice na vinětách, kde se odehrává příběh ženy ve středním věku a není zde už konkrétní téma, které by pro mě bylo hodně osobní jako vltavíny nebo zaniklé vesnice.

Možnosti fabulace

Bylo těžké při psaní udržovat odstup, aby se text neponořil příliš do osobní roviny?

U románu Selský baroko jsem nechtěl, aby to byl vyloženě příběh mého dědečka, koneckonců to bylo téma, o kterém se v rodině příliš nemluvilo, protože všichni byli rádi, že to vůbec přežili. Šel jsem na to tedy spíše přes ty rešerše, chtěl jsem zjistit, co to vlastně bylo za dobu, kterou prožívali moji předci. Osobní a autobiografické rovině jsem se vyhýbal, podobné to bylo i u Rybí krve, reálie 80. a 90. let jsem znal a prožil, ale vsadil jsem vyfabulované lidské příběhy a postavy, byť některé z nich jsou autentické a mají předobraz. Osobní autenticita románu dodává věrohodnost, ale ten žánr má velké možnosti právě ve fabulaci.

I třeba v nějakém zobecnění, že dokáže s osobně autentickým příběhem přinést univerzální výpověď?

Myslím si, že ano. Souvisí to i s tou lokálností, o které jsme se bavili. V případě Rybí krve je to třeba velké a univerzální téma ztráty domova. Když jsem měl čtení na Ostravsku nebo v severních Čechách, lidé tomu rozuměli, protože tam mizely vesnice pro změnu kvůli těžbě uhlí.

Za ta léta, co píšete o jižních Čechách, měnil se váš vztah ke konkrétním místům a pohled na jejich historii?

Když nějaké téma literárně zpracuju, autentickou část příběhu si znova odžiju a nějakým způsobem to pro mě končí, ale neznamená to, že se do těch míst nevracím. Každý rok mě například zvou na svá setkání rodáci z obce Jaroslavice, která stávala na pravém břehu Vltavy a zaplavila ji voda z přehrady Hněvkovice. Je to dojemné, jak se lidé z vesnice, která více jak 30 let neexistuje, vrací na břeh, kde jsou dnes jen rybářské chatky. Už jsou tam třeba tři generace, které se k tomu místu vracejí, protože to je jejich domov. Jezdím tam s nimi každý rok, i když to téma je pro mě literárně vyřízené, stále ve mně přetrvává.

V rozhovoru s Veronikou Bendovou jsme se bavili o kulturním vytěžování severních Čech a o tom, jak se z tohoto kraje stala poslední dobou povrchní filmařská kulisa. Nebojíte se něčeho podobného i tady na jihu?

Možná na tohle trochu narážím v posledním románu, který se odehrává v Českém Krumlově, což je flagrantní příklad místa, které se stává kulisou kvůli turismu, je to už prokletí i požehnání toho města. Pár týdnů poté, co se uvolnila opatření kvůli koronaviru, jsem se do Krumlova vrátil a bylo to jiné. Paní Jirmusová z Art Centra Egona Schieleho říká, že jí tenhle čas připomíná začátek 90. let, kdy do města jezdili lidé, které opravdu zajímala historie a architektura. Dnes málokoho zajímá osud Krumlova začátkem 20. století, kdy byl z velké části německý, pobýval tam právě Egon Schiele nebo fotograf Josef Seidel.

Kosmopolitismus vs. lokálnost

Váš nejnovější román Plachetnice na vinětách postrádá výraznější historické či regionální téma, které bylo vždy přítomné v předchozích románech. Byl to záměrný tvůrčí odklon?

Byl to spíše přirozený odklon. Silných osobních témat, o kterých chci psát, nemám plné kapsy. Plachetnice a Dešťová hůl se liší od předešlých románů tím, že jsou v nich obsaženy primárně životní situace lidí ve středním věku. Zajímá mě, jaké problémy potkávají mé vrstevníky a jak se s nimi vypořádávají. Krize středního věku je vděčné téma, píše o něm spousta autorů, já jenom doufám, že jsem tu situaci osvětlil zas z jiného úhlu, uprostřed maličko jiných okolností.

Velké historické téma v románu sice není, ale historie se vždy do osudů postav vrací. Kdyby to měl být pouze příběh ze současnosti, který by nereflektoval, co se stalo v předchozích generacích, bylo by to trochu povrchní, protože tyhle věci nás vždy ovlivňují přes rodiče a přes náš vztah s nimi.

Kniha hodně zdůrazňuje vzdálenost mezi lidmi, vztahy a jejich náročné udržování. Je tato vztahová roztříštěnost nějakým specifickým rysem současnosti?

Jedná se asi o fenomén této doby. Ačkoliv to zní jako klišé, nejspíš nás vzájemně odcizují nároky, které na lidi klade společnost, aby obstáli v systému a obhájili svůj společenský status, navíc tu jsou ty technologie, které nás vlečou za sebou. Románové téma to bylo vždycky a je to zkušenost, kterou si prožívá každá generace, pokaždé trochu jinak, ale vztah rodičů a dětí, partnerské vztahy, rozvody a osamělost, to jsou věčné situace, mění se pouze okolnosti. Můžeme se na to dívat skrze moderní dobu a technologie a ptát se, zdali jsme šťastnější, když máme vyšší životní standard.

Hlavní hrdinka románu Marie odešla z rodného kraje do velkoměsta, kde si splnila sen a stala se docentkou literatury, ale pak poměrně těžko nachází cestu zpátky domů k rodině a ke svým vrstevníkům. Může vztahy dnes narušovat i větší mobilita?

Kosmopolitismus versus lokálnost je také velké téma, které reflektují i sociologické studie. V románu je to přítomné. Je tam Marie a její sestra Veronika, která na vesnici zůstala, Marie si může jenom domýšlet, jaký by byl její život, kdyby také zůstala, konfrontuje se s osudem své kamarádky ze školy a ptá se, jestli je šťastnější. Roli hraje také hodně komunikace. Rodinné vztahy mohou být zanedbané, pokud se o nich mlčí a vzniká tak skrytá frustrace.

Říkal jste, že už dlouho žijete v Českých Budějovicích, ale dětství jste strávil na venkově a malém městě. Je dilema Marie a její sestry Veroniky to osobní autentické v Plachetnicích na vinětách?

Tohle si musí každý po svém promyslet a rozhodnout. Já jsem to téma na několika hlavních postavách načrtl. Těžko to doříct a vynášet soudy. Asi bychom byli šťastnější, kdyby kosmopolitismus byl víc vyvážený s lokálností. Někdo má silnou vazbu k domovu a setrvává v něm, pro někoho je naopak přirozené neustále cestovat a stěhovat se z místa na místo… jen to někdy může vyvolávat bolesti v rámci rodiny.

Napadá vás nějaká literární osobnost, kterou byste rád provedl po jižních Čechách?

Jednou jsem prováděl po Budějovicích kubánskou disidentku Yoani Sanchéz, když ji Fidél Castro pustil do Evropy. Šli jsme společně na pivo a byla šťastná, protože ji většinou politici zvali na magistráty a chtěli se s ní fotit. Občas za mnou někdo přijede, abych ho vzal na místa spojená s romány. Pro mě je to až legrační, že čtenáři chtějí vidět vesnici, která už není, tak je tam vezmu, vidí zarostlý plácek, naproti Temelín a jsou spokojení, nebo zajdeme do Masných krámů na pivo, i když Budvar normálně nepiju. Pro někoho to může být exotika.

Takový regionální patriotismus mi přijde dobrý, když literaturou do toho místa přilákáte lidi a oni se o něj zajímají jednak těmi příběhy, které jim dáte, a jednak svým vlastním průzkumem. To je vlastně příjemný bonus ke všem těm románům.


Ink Links jsou projektem časopisu Ink, který pravidelně přináší rozhovory se spisovateli o jejich aktuální tvorbě, jejich specifickém autorském přístupu a také o jejich cestě k samotnému psaní a literatuře. Vytváří se tak pomyslné linky mezi začínajícími literáty, kteří v rámci Inku působí, a zkušenějšími zavedenými autory.

Tagged: