Voda ve vaně mého kladenského bytu nemůže být teplá, ležím v ní už několik dnů. Možná jsem mrtvá. Poznala bych to? Z umyvadla se ke mně plazí má vlastní ruka, aby mi zapálila cigaretu.
Jsem si sama pro sebe. Jsem to jen já, kdo mě skutečně vidí a koho skutečně vidím já.
Kdo jsem? V tomto těle a v této době? To zrcadlo patosu se tak hlasitě třpytí v mém schmutzig bytě, v tom městě smogu a proletariátu.
Něco ze mne prýští, je to uzený, ulpívá to za nehtama a mezi prsty na nohou. Bojím se, aby ses o mne neušpinil.
Žíly se mi linou na povrch čím dál výřečněji, planou barvami, pulsují, ale nebolí mě. Bolím se sama. Mé plané žíly praskají a barví vodu v mé vaně. Praskám taky.
Žebra se mi vzpřičují do podivných tvarů a já se zmítám ve své vášnivé vaně, pálí mě všechny rány, i ty, které mě teprve čekají. Vidím, že skrz cévy prochází tenká zelená šňůrka. Bolí mě, jak prudce prochází tím mým zhuntovaným tělem.
Všímám si, jak ze stydlivých šlahounů raší zelené listy. Je mi jich líto. Tak čerstvý a upřímný život a je potřísněn ubohou mou šedivou krví. Ten plevel vlastně vyvěrá ze mě, tak musí být upřímný a můj, už ho nesundám, je mnou, budu ho muset nosit.
Voda ve vaně se už vypouští, ale to nevadí:
Utopím se v té vodě, která mi vytekla z mrazáku, z lednice, kterou jsem odpojila, protože jsem se bála jejího vyhoření každou noc, kdy na mě mluvila a já nemohla spát.
_______________
Emin seriál pokračuje druhým minidílem, klikej sem! Krom slov nám poslala i úvodní ilustraci, víc jejího artu najdeš na ig pod nickem ema_von_osten